| |||
Jídelna -> 3. patro - 304 Hlad ustupuje a pomálu začínám vnímat okolí. Jako bych ani nevěděl, jak jsem se na toto místo dostal. Objímám džbán s krví. Snad jsem cestou nic špatného neprovedl. Začínám se rozhlížet, ale dříve než stačím otočit hlavu vlevo, vyruší mě slušný rámus. Nějaká osoba právě učí červeného chlápka létat a já bych se docela nerad do něčeho takového zapletl. Možná je čas zase zmizet, než si někdo bude chtít udělat srandu z nováčka. Nechci raději ani v danou chvíli přemýšlet nad tím, s jakým druhem bytostí tu vlastně mám čest. Rychle dopiji džbán a vytratím se na chodbu (pokud možno počkám, až Kura odejde.) Na chodbě si v rychlosti najdu svůj rozvrh. No hele, to je náhoda. Na hodině první pomoci bude určitě klid. Jdu tedy po schodech opět nahoru a přímo k učebně 304. Vevnitř se usadím na odlehlé místo, pokud možno v zadním rohu. |
| |||
Jídelna Pobaveně sleduju dění v jídelně. Na můj vkus by tu u snídaně mohlo být méně živo, ale některé výstupy to dostatečně vynahrazují. Třeba plazící se démon. Jo, to bych tu ten mumraj mohl poslouchat ještě dlouho. Už to vypadá, že mi hlavní protagonista zlepšování dne zdrhne, ale nakonec si dá bezmotorový let a to ještě směrem k nám. Ušklíbnu se a když zůstane ležet, zvednu se ze svého místa. Stejně bych se asi měl připravit na hodinu. Přivřu na chvilku oči a když je otevřu, klidně překročím hořícího démona, věnuju mu jenom jeden letmý pohled. "Neměl by ses tu tak povalovat, někdo by tě mohl zašlápnout." Ušklíbnu se a se spokojeným výrazem vykročím dál. Jeho pošlu pro jistotu napřed. |
| |||
Jídelna Nikdo by neměl čumět Tak nějak jsem asi měl volit jiné oslovení. Každopádně dřív, než si to uvědomím, už na mě letí stůl. Nějak vůbec nechápu, kdo tu po mě, a hlavně proč, hází stoly? Každopádně než stihnu zvednout teplotu dost na to, aby se stůl rozpadl na prach, stačí mi nárazem předat dostatek kinetické energie na to, aby splnil zamýšlený úkol. Zoufale zamávám rukama, jak letím po zádech směrem od padající hromádky popela. Nějak si ten let nezvládnu ani pořádně vychutnat, ani si nevšimnu, že letím kolem profesorského stolu, když mě opustí dech důsledkem nárazu na podlahu. Párkrát jsem si naprázdno lapnul po dechu, než jsem se rozkašlal. Bolestivě jsem se překulil na všechny čtyři a měl co dělat, abych sebou rovnou neplácnul zpátky na podlahu. "Proč? Proč sakra já?" Zamumlám kamenům a tak nějak si neuvědomuju, že teď už bych se měl koupat někde dole v jezeře vzhledem k tomu, jak moc žhnu. Tak tohle jen tak neuhasím. Radši povolím uzdu plamenům, aby na mě někdo nesáhl a já zase nebyl v průseru. Ohlédnu se k východu, kde se tyčí ta nová, a pak se přeci jen odporoučím zpátky na zem. Naštěstí jsem se tentokrát nepraštil do hlavy, ale to neznamená, že mě nebolí celé tělo. Mám chuť být malý a nejmenší a nebo radši rovnou nebýt. Čelem se opřu o chladné kameny. Nezaujatý pozorovatel by si mohl myslet, že jsem právě uhořel, respektive, že tu na zemi dohořívají moje ostatky. |
doba vygenerování stránky: 1.6268630027771 sekund