| |||
Příchod do MT01 Od knihovny se klidným krokem přesunu směrem k místnosti, ve které se má vyučovat jeden ze čtyř předmětů, které mám povinné kvůli koleji. Což je samo o sobě docela legrační, být nucen chodit na přednášky, ze kterých si možná ani nic neodnesu a nebudou mne bavit. I když, je možné něco v těchto nadpřirozených věcech považovat za nezajímavé a nudné? Nejspíš ne. Pokud nejsou dveře do MT01 zamčené, vejdu dovnitř. Podle všeho zde nikdo není a já jen doufám, že sem si nespletl učebnu. Zřejmě to však bude ta přehnaná brzká iniciativa, která u mne časem opadne, až poznám lépe zdejší systém výuky. Pokud je v místnosti nějaké místo na sezení, lavice, židle nebo křesla, usadím se a vyčkávám na ostatní až se objeví. |
| |||
Chodbou a po schodech až do 304 Yqueuas, Tonka, Malachi Klidným krokem kráčím po chodbě, když proti mě vyběhne ta kentaurka, co mě tu hned první den pobavila. A pozdravila. "Dobrý den, slečno." Pokynu jí hlavou a letmo se pro sebe usměju. Konečně někdo kdo ví, jak se má chovat. I když. No uvidíme, co se stihla naučit. Nicméně momentálně jí nic nepotřebuju, tak klidným krokem pokračuju dál. Všimnul jsem si, že ten trouba nakonec přece jen usnul. Bylo mi celkem jasné, že on se objeví dost brzo, tak jsem se odrazil ode zdi a rychle k němu došel. Lehce jsem do něj kopnul a stihnul ještě syknout: "Vstávej!", než se otevřely dveře. Docela jsem si oddechl, protože v nich stála jen jakási dívka. Všechny lavice jsou momentálně odsunuty vzadu u zdi a na zemi je asi dvacítka křiklavě růžových polštářů. Najednou prostě zmizím. Vydám se po schodech nahoru a pak si ho přivolám. Tak prej připraveno a dokonce jsou tam už nějací studenti? No šikovnej, zasloužil by si pamlsek. A nebo možná nějaké menší mučeníčko, aby nevyšel ze cviku. Rázně otevřu dveře. "Dobré ráno." Pronesu se sebevědomím úsměvem a přejedu pohledem ty dva šprty, co už jsou ve třídě. Zpod oblečení vytáhnu nějaký papír a překontroluju si koho to tu vlastně mám mít. |
| |||
Jídelna - 304 Sigi, Yqi, osazenstvo 304 Tak to jsem moc velkou reakci nevyvolala. Chvilku zvažuju, že na něj zkusím něco dalšího, když se zničeho nic objeví kentaurka a prostě ho bafne jak pytel brambor a zvedne ho do vzduchu. Poněkud překvapeně ji pozoruju, ale pak nad tím jen mávnu rukou a seskočím ze stolu. Nu já se snažila. "Měl by mít brzo hodinu." Podotknu jen k čtyřnožce a sama vyrazím směrem ven z jídelny. Poněkud se courám, tak mi celkem trvá, než se dostanu k učebně. Tiše zaklepu a vejdu dovnitř. |
| |||
Jídelna Mal, Yqi Někdo promluví, ale sotva lehce nadzvednu hlavu, abych viděl, kdo to byl. „Hmm.“ Znovu plácnu hlavou na podlahu. Ani jsem si předtím nevšiml, že mě někdo překročil. Nicméně dalšího vyrušení si nemůžu nevšimnout. Vyjeknu, když mě něco jen tak zvedne. Nejsem moc zvyklý na to, že bych nedosáhnul nohama na zem. Ještě divnější je, že moje moc nezasáhla ve chvíli, kdy se mě ten neznámý dotknul. Oprava. Ta neznámá, protože to tělo, které se ke mně tiskne a hlavně hlas mi dají celkem rychle odpověď. Na tváři se mi rozlije široký úsměv. „Yqi!“ Snažím se natočit hlavu tak, abych na ni viděl a zároveň jí neublížil rohama. „Koukám, že jako vždy připravena k boji.“ Vyseknu jí lichotku, kterou si snad pamatuju správně. Sice si připadám trochu hloupě, že tu tak visím, ale momentálně se tím odmítám zaobírat. Konečně někdo, komu nevadím. |
| |||
Hala - jídelna všichni v hale, všichni v jídelně, především však Sigi, pak Malachi a Artemis Lehce se zamračím. "To už jsem slyšela," zabručím v odpověď a luk se ani o centimetr nehne. "Nestřílím na rozkaz kohokoliv," odvětím zamračeně té bílé. Když se do toho vmíchá další postava, kousek postoupím dopředu a podél zdi se vydám bokem směrem k druhé chodbě. Pokud mě nikdo nezastaví, dojdu až k ní, tam se teprve opatrně otočím a vydám se do jídelny. "Zdravím," pozdravím profesora, teď už s úsměvem. Hodně mi tu pomohl. Nicméně pokud mě ani ten nezastaví, pokračuji v cestě. Zamířím ke stolu, abych našla svůj poklop, když si všimnu... jeho. Rozzářím se. Rozběhnu se, jedním ladním skokem překonám stůl vedle nějakého hocha a vyrazím přímo k němu. Cestou zaklidím jak šíp tak luk, sotva zabrzdím, podeberu ho rukama, plně se okovovuji a přitisknu si ho na hruď. "Ahoj, ahoj, tak ráda tě zase vidím!" můj hlas zní zcela upřímně nadšeně. |
doba vygenerování stránky: 1.3815279006958 sekund