| |||
Jídelna -> 3. patro - 304 Hlad ustupuje a pomálu začínám vnímat okolí. Jako bych ani nevěděl, jak jsem se na toto místo dostal. Objímám džbán s krví. Snad jsem cestou nic špatného neprovedl. Začínám se rozhlížet, ale dříve než stačím otočit hlavu vlevo, vyruší mě slušný rámus. Nějaká osoba právě učí červeného chlápka létat a já bych se docela nerad do něčeho takového zapletl. Možná je čas zase zmizet, než si někdo bude chtít udělat srandu z nováčka. Nechci raději ani v danou chvíli přemýšlet nad tím, s jakým druhem bytostí tu vlastně mám čest. Rychle dopiji džbán a vytratím se na chodbu (pokud možno počkám, až Kura odejde.) Na chodbě si v rychlosti najdu svůj rozvrh. No hele, to je náhoda. Na hodině první pomoci bude určitě klid. Jdu tedy po schodech opět nahoru a přímo k učebně 304. Vevnitř se usadím na odlehlé místo, pokud možno v zadním rohu. |
| |||
Jídelna Pobaveně sleduju dění v jídelně. Na můj vkus by tu u snídaně mohlo být méně živo, ale některé výstupy to dostatečně vynahrazují. Třeba plazící se démon. Jo, to bych tu ten mumraj mohl poslouchat ještě dlouho. Už to vypadá, že mi hlavní protagonista zlepšování dne zdrhne, ale nakonec si dá bezmotorový let a to ještě směrem k nám. Ušklíbnu se a když zůstane ležet, zvednu se ze svého místa. Stejně bych se asi měl připravit na hodinu. Přivřu na chvilku oči a když je otevřu, klidně překročím hořícího démona, věnuju mu jenom jeden letmý pohled. "Neměl by ses tu tak povalovat, někdo by tě mohl zašlápnout." Ušklíbnu se a se spokojeným výrazem vykročím dál. Jeho pošlu pro jistotu napřed. |
| |||
Jídelna Nikdo by neměl čumět Tak nějak jsem asi měl volit jiné oslovení. Každopádně dřív, než si to uvědomím, už na mě letí stůl. Nějak vůbec nechápu, kdo tu po mě, a hlavně proč, hází stoly? Každopádně než stihnu zvednout teplotu dost na to, aby se stůl rozpadl na prach, stačí mi nárazem předat dostatek kinetické energie na to, aby splnil zamýšlený úkol. Zoufale zamávám rukama, jak letím po zádech směrem od padající hromádky popela. Nějak si ten let nezvládnu ani pořádně vychutnat, ani si nevšimnu, že letím kolem profesorského stolu, když mě opustí dech důsledkem nárazu na podlahu. Párkrát jsem si naprázdno lapnul po dechu, než jsem se rozkašlal. Bolestivě jsem se překulil na všechny čtyři a měl co dělat, abych sebou rovnou neplácnul zpátky na podlahu. "Proč? Proč sakra já?" Zamumlám kamenům a tak nějak si neuvědomuju, že teď už bych se měl koupat někde dole v jezeře vzhledem k tomu, jak moc žhnu. Tak tohle jen tak neuhasím. Radši povolím uzdu plamenům, aby na mě někdo nesáhl a já zase nebyl v průseru. Ohlédnu se k východu, kde se tyčí ta nová, a pak se přeci jen odporoučím zpátky na zem. Naštěstí jsem se tentokrát nepraštil do hlavy, ale to neznamená, že mě nebolí celé tělo. Mám chuť být malý a nejmenší a nebo radši rovnou nebýt. Čelem se opřu o chladné kameny. Nezaujatý pozorovatel by si mohl myslet, že jsem právě uhořel, respektive, že tu na zemi dohořívají moje ostatky. |
| |||
Jídelna Má laskavost očividně ne všem byla dost. Ten maník se z toho nějak dostal a odcouval ke zdi. Volným krokem jsem šla k němu, protože se sám zaháněl do kouta. Nicméně on začne mizet! Po těle se mi zalesknou šedé jiskry, ale místo čehokoliv užitečného, se od stropu jídelny (z pod svíček) začnou snášet různobarevné balonky. Těknu k nim pohledem, ale dělám, že se mě to vůbec netýká. Kmitnu jazykem a mizející pach si uložím do paměti. Jen počkej, až tě zase potkám, kryso! Hodlám se otočit k odchodu, protože přece jen mám ještě nějaké povinnosti, když se sem přiblíží rudej démon a udělá... No to si snad dělá srandu? Hodlá využívat toho, že je na tom o šupinu lépe než zbytek tady? Znovu po mě přejedou jiskry, ale nestane se vůbec nic. Takže pěkně ručně. Netuším, co je typ démona, možná ohnivý když tak žhne. Vyzkoušíme si zároveň jeho reakce. V momentálním rozpoložení mi vůbec nedojde, že tady vlastně ještě někdo je. Z těch, co by tu měli zastávat ten cár papíru. Krajní stůl se zvedne, takže uzme veškeré jídlo malému klukovi a odkryje toho druhého a bočním švihem by měl stůl poslat démona zpět, odkud přišel. No teď alespoň. Mrknu na efekt a za předpokladu, že to s ním cokoliv udělalo (a stůl není jen na popel u jeho nohou) se hrdě vypnu a otočím se k odchodu. |
| |||
Hala
"To nestojí za řeč drahá, je mou povinností starat se o své." příjemně se na ní usměji. Naomi zeptá otravy na nějaké nepodstatnosti, snad jí to alespoň ode men udrží dostatečně daleko. Naivní? Ano, to já občas sem. "Vskutku. Jdete jako na zavolanou. Právě tady byla nějaká profesorka, která nejenže neumí jít svým studentům příkladem, dokonce se ani nepředstavila, ani číslo licence mi nesdělila, ale co je nejzávažnější usilovala o život nové studenty, jen kvůli rozbité nebo nerozbité nástěnce. Navíc k tomu chtěla využít studentku. Což je proti pravidlům školy. Nespa? Jak tuto záležitost hodláte řešit." Jediný kdo mi alespoň dělá radost je pan Ortega. Jen tak dál a bude patřit na seznam mých oblíbenců. |
| |||
Jídelna - chodba Asi Kura, možná Otto, pokud si všimne Jakmile povolí síla, které mě drží, přepadnu na záda, jak jsem se zarputile snažil dostat od profesora co nejdál. Zběsile kývu, že určitě budu studovat a zhluboka si oddechnu, když zamíří konečně pryč. Ještě chvíli si počkám, než se začnu škrábat na nohy, nerad bych si znovu nabyl hubu a cítím, jak rychle mi stále pulzuje srdce. Sice si tak matně uvědomuju, že bych se možná měl pokusit srazit svojí teplotu, ale momentálně je to víc k smíchu než k realizaci. Tedy pokud by mi do smíchu bylo. Počkám ještě chvíli, než jsem si jistý, že má dostatečný náskok a s trochou štěstí ho nikde nepotkám a zamířím k východu z jídelny. Potřebuju být chvíli sám, abych se srovnal. Cestou k východu šlápnu do nějaké břečky, až to zasmrdí, než se to promění na popel a málem vrazím do šedivé holky. „Kša.“ Brouknu trochu bezmyšlenkovitě. Tak nějak matně si uvědomuju, že je to dračice, ale co by mi tak mohla udělat? Pokud se mi to podaří, vyjdu do chodby a s jasným cílem mířím dál. Tím cílem je pozemek venku, kde se budu moct alespoň trochu zchladit. Když a pokud ale vstoupím do haly, zarazím se, protože tam je zase on. Radši se tedy pár kroků vrátím a zůstanu nervózně stát. |
| |||
Jídelna Kurallara Hned jak se začnu rozbíhat, za zády se mi ozve řev, který mi trhá uši. Nejen obrazně, ale mám pocit, že i doopravdy. Rychle se ohlídnu a k mé nevoli zjišťuju, že se mi utéct asi nepovede. Mělo by přijít zklamání, ale vzhledem k tomu ,že jsem s tím moc nepočítal od začátku, tak mě to ani tolik nemrzí. Otočím hlavu právě v čas, abych zjistil ,že se přede mnou tvoří růžové jezírko plné kdovíčeho. Stihnu to ubrzdit jen tak z části, jedna noha mi tam zabředne, k mému štěstí je to docela kvalitní lepidlo, a tak prostě obětuju botu a i s druhou nohou došlápnu vedle jedovaté louže, blíž ke stěně. Cítím se tam bezpečněji. (93%) Konečně mám čas věnovat se i něčemu jinému, než přilepené botě. Má nová noční můra se znovu blíží, tentokrát už v lidské podobě, nevypadá špatně, jen škoda, že mě chce zabít. Jak se říká: Vždy může být hůř. Přichází totiž směrem, odkud je východ, čímž mi zatarasila cestu ven. Musím myslet, a to rychle. Nechávám jí vypovídat a celou dobu couvám ke stěně, dokud se prsty nedotknu chladného povrchu. V tu chvíli jen zavřu oči, vydechnu, proměním se a protlačím se stěnou. Můžu jen doufat, že není moc tlustá, abych nemusel oblečení nechat někde v půli cesty. Na možnost, že bych tam taky mohl zůstat já raději nemyslím. |
doba vygenerování stránky: 1.3009350299835 sekund