| |||
Jídelna Kurallara Hned jak se začnu rozbíhat, za zády se mi ozve řev, který mi trhá uši. Nejen obrazně, ale mám pocit, že i doopravdy. Rychle se ohlídnu a k mé nevoli zjišťuju, že se mi utéct asi nepovede. Mělo by přijít zklamání, ale vzhledem k tomu ,že jsem s tím moc nepočítal od začátku, tak mě to ani tolik nemrzí. Otočím hlavu právě v čas, abych zjistil ,že se přede mnou tvoří růžové jezírko plné kdovíčeho. Stihnu to ubrzdit jen tak z části, jedna noha mi tam zabředne, k mému štěstí je to docela kvalitní lepidlo, a tak prostě obětuju botu a i s druhou nohou došlápnu vedle jedovaté louže, blíž ke stěně. Cítím se tam bezpečněji. (93%) Konečně mám čas věnovat se i něčemu jinému, než přilepené botě. Má nová noční můra se znovu blíží, tentokrát už v lidské podobě, nevypadá špatně, jen škoda, že mě chce zabít. Jak se říká: Vždy může být hůř. Přichází totiž směrem, odkud je východ, čímž mi zatarasila cestu ven. Musím myslet, a to rychle. Nechávám jí vypovídat a celou dobu couvám ke stěně, dokud se prsty nedotknu chladného povrchu. V tu chvíli jen zavřu oči, vydechnu, proměním se a protlačím se stěnou. Můžu jen doufat, že není moc tlustá, abych nemusel oblečení nechat někde v půli cesty. Na možnost, že bych tam taky mohl zůstat já raději nemyslím. |
| |||
Jídelna Když promluví, sjedu k němu okem a ještě dobře, že tak, všimnu si, že se ta malá krysa snaží vytratit. Ještě než dopadnu na zem, po mém těle se sebere s hrozivým praskáním šedá energie divoké magie. Dopadnu až to zaduní o podlahu a hrdelně zavrčím, až to otřese okny. Tak to tedy ne! Unikne mi myšlenka do všech stran a ostře se zařízne do všech vnímajících myslí. Stačí oběhnout stůl, než se před ním objeví na podlaze jasně jedovatě růžové žvýkačkové jezírko, do které se přilepí hned následujícím krokem. (52% divoká magie) Jedním dlouhým skokem se přenesu přes stůl, nicméně když si uvědomím, že se za stůl nevejdu, ještě ve vzduchu změním podobu. Poťapané dvounožkové stísněné prostory. Vypnu se do své plné výše. Zůstali mi dlouhé uši, dračí zornice a mezi zuby mi kmitne rozeklaný jazyk. Přejdu k doufám stále přilepenému spolužákovi. "To není ani trochu zdvořilé, utíkat uprostřed hovoru. Jeden z místních čoklů by si to jednou mohl splést s hrou a omylem tě sežrat," řeknu klidným konverzačním tónem, ale za mými slovy a výrazem je další vrstva, něco, co je ledově vražedně klidné a vysílá to jasné vlny, že nebýt ve škole, už je na cucky. Nebo v žaludečních šťávách. Jsem stále celkem klidná, nicméně schválně nechám občas přebliknout nějaký z mých rysů zpět do dračího, aby si nemyslel, že jsem nějaký ze zdejších laciných dlaků. Že kolem proběhl nějaký krvesoskoid jsem zatím velmi laskavě ignorovala. |
| |||
Knihovna -> Jídelna Sarah, Kdo si všimne. Studuji plánek. Buď jsem uplně blbej, nebo... Obrátím plánek vzhůru nohama. Tak, to by už šlo. V podstatě přímo za nosem. Plánek sroluji a dám do kapsy. Vzpomenu si, že jsem nechtíc zanedbal někoho, kdo projevil zájem se semnou poznat. Jedním okem si ji ještě jednou prohlédnu, ale zameškal jsem příležitost, protože už se věnuje někomu jinému. A nemůžu si pomoci, ale... Nevěřím ji. Přátelsky, sebevědomě a bez strachu se dala do poznávání této školy. Možná jsem venku strávil sám příliš mnoho času, nebo jsem se narodil v nesprávný čas na nesprávném místě. Byl bych jinak taky takový? V duchu se zasměji, na venek usměji. Asi ne. Z hladu mě zase obklopují depreseivní myšlenky a nemám na výběr, musím se vydat směrem k jídelně. Konec konců, docela určitě se ještě potkáme. Jdu rychlým krokem přímo do jídelny. Hlad mi zamlžuje zrak a nevidím nic jiného, než svojí destinaci. Když dorazím, rovnou se vrhnu na jeden z džbánů s krví a hltám co to dá. Když ho dokončím, hned se vrhnu po dalším. Když skončím, na chvíli rozložím hlavu a ruce na stůl k odpočinku. Koukám se už po dalším džbánu, ale prozatím nejsem schopen po něm sáhnout. |
doba vygenerování stránky: 1.3112738132477 sekund