| |||
Jídelna - chodba Asi Kura, možná Otto, pokud si všimne Jakmile povolí síla, které mě drží, přepadnu na záda, jak jsem se zarputile snažil dostat od profesora co nejdál. Zběsile kývu, že určitě budu studovat a zhluboka si oddechnu, když zamíří konečně pryč. Ještě chvíli si počkám, než se začnu škrábat na nohy, nerad bych si znovu nabyl hubu a cítím, jak rychle mi stále pulzuje srdce. Sice si tak matně uvědomuju, že bych se možná měl pokusit srazit svojí teplotu, ale momentálně je to víc k smíchu než k realizaci. Tedy pokud by mi do smíchu bylo. Počkám ještě chvíli, než jsem si jistý, že má dostatečný náskok a s trochou štěstí ho nikde nepotkám a zamířím k východu z jídelny. Potřebuju být chvíli sám, abych se srovnal. Cestou k východu šlápnu do nějaké břečky, až to zasmrdí, než se to promění na popel a málem vrazím do šedivé holky. „Kša.“ Brouknu trochu bezmyšlenkovitě. Tak nějak matně si uvědomuju, že je to dračice, ale co by mi tak mohla udělat? Pokud se mi to podaří, vyjdu do chodby a s jasným cílem mířím dál. Tím cílem je pozemek venku, kde se budu moct alespoň trochu zchladit. Když a pokud ale vstoupím do haly, zarazím se, protože tam je zase on. Radši se tedy pár kroků vrátím a zůstanu nervózně stát. |
| |||
Jídelna Kurallara Hned jak se začnu rozbíhat, za zády se mi ozve řev, který mi trhá uši. Nejen obrazně, ale mám pocit, že i doopravdy. Rychle se ohlídnu a k mé nevoli zjišťuju, že se mi utéct asi nepovede. Mělo by přijít zklamání, ale vzhledem k tomu ,že jsem s tím moc nepočítal od začátku, tak mě to ani tolik nemrzí. Otočím hlavu právě v čas, abych zjistil ,že se přede mnou tvoří růžové jezírko plné kdovíčeho. Stihnu to ubrzdit jen tak z části, jedna noha mi tam zabředne, k mému štěstí je to docela kvalitní lepidlo, a tak prostě obětuju botu a i s druhou nohou došlápnu vedle jedovaté louže, blíž ke stěně. Cítím se tam bezpečněji. (93%) Konečně mám čas věnovat se i něčemu jinému, než přilepené botě. Má nová noční můra se znovu blíží, tentokrát už v lidské podobě, nevypadá špatně, jen škoda, že mě chce zabít. Jak se říká: Vždy může být hůř. Přichází totiž směrem, odkud je východ, čímž mi zatarasila cestu ven. Musím myslet, a to rychle. Nechávám jí vypovídat a celou dobu couvám ke stěně, dokud se prsty nedotknu chladného povrchu. V tu chvíli jen zavřu oči, vydechnu, proměním se a protlačím se stěnou. Můžu jen doufat, že není moc tlustá, abych nemusel oblečení nechat někde v půli cesty. Na možnost, že bych tam taky mohl zůstat já raději nemyslím. |
doba vygenerování stránky: 1.5073938369751 sekund