| |||
ŽJŮŮŮ! Jsem zpět! A lepší! A... a... a... mrtvější? Whatever, šišinka v hale! Naomi, Helen, Danielle, Marcos, YqiCelkem mě překvapilo, co se stalo, ale vzala jsem to celkem s povděkem. Tak co. Co se stalo, stalo se. Prvně mě to táhlo k chaosu v hale. Vytrvale ťukám Helen na rameno, vzhledem k tomu, že neodpověděla, ani mě nepozdravila. Mezitím přejíždím pohledem mezi jednotlivými zúčastněnými. Neznam. Neznam. Neznam. Jé ta tu byla. A samozřejmě šišinka. Když mi odpoví, celá se rozzářím a ve vzduchu se přetočím tou správnou stranou dolů. Trochu klesnu, abych na ní dosáhla. Rukama jí vjedu do vlasů a pořádně pocuchám. „Má pravdu ta fialová,“ uchechtnu se. Pak se k Helen nakloním a špitnu jí do ucha. „Škola ti vzkazuje, že jsi poněkud blbá.“ Rozesměju se. Sice to nebyli přesně tyhle slova, ale co. „Není třeba.“ Zatočím se ve vzduchu, až má krátká sukýnka zavíří. „Táááááákže... Čo še to ťaďy vlaštně děje?“ zašvitořím, zatímco se napůl opřu o Helen, ale stále visím ve vzduchu. |
| |||
Hala Naomi, Helen, Danielle, Marcos, Rara Něco se mi zjevilo na hřbětě a já na nic nečekala a vzala to přímou cestou pryč. Bleskově jsem se otočila, zvedla luk a začala couvat, směrem do chodby k ošetřovně. Když se objeví rarach lehce nakloním hlavu na stranu. Tu si pamatuji, ta tu přece předtím taky byla. Nicméně alespoň jeden cíl zmizel. Procházející dvojici až daleko raději moc nevnímám, jen jsem jim věnovala pohled, abych se ujistila, že skutečně jen procházejí. Když se začne Naomi hýbat, tedy ukročovat, dostane se opět mezi potenciální hrozby. I vzhledem k tomu, že na mě tak zírá. Lehce se zamračím. „Fyzicky jsem v pořádku.“ Zahrabu kopytem, když ta bílá začne mluvit. Začínám opět nabírat svou jistotu. Nevím co se tady děje a začíná mi to být fuk, pokud se mě nikdo nepokusí nějak ohrozit. „Ano, již jsem tady studovala, než jsem byla odvolána,“ potvrdím jí její domněnku, „nicméně nemusím. Škola už mi vše potřebné předala. Prý se mám ubytovat,“ dodám však k tomu jejímu tvrzení. Udělám několik dalších kroků až stojím před dveřmi do pokoje. Jsem připravena kdykoliv v něm zmizet, ale zatím z nich nechci spouštět pohled. |
| |||
Ve tmě Začnu se třást ještě více. Mám strach. Jsem sám, sám v tmavé krabičce. Opuštěný. "Kník". Nevím, kde jsem, kdo se mnou hýbá a už vůbec nevím, jestli je tma nebo světlo. Bojím se, že se moje provizorní obydlí rozpadne a já umřu. Nechci být sám. Proč musím být sám. Nikdo mě nechce. A co moje panička. Zapomněla na mě. Byl jsem zlý? To za ty botičky. Proč mě nehledá? Už mě nechce? Jsem na obtíž? To jsem tak ošklivý? Proč mě nikdo nemá rád? Dostaneš se k paničce říkala. Nebude to trvat říkala. Musíš být tiše říkala. Všechno jsem udělal. Dokonce jsem se zatím ani nepočůral. Zkresleně uslyším hlas. Panička. Moje panička. Moje moje. Našel jsem jí. Nadšeně se vrtím v krabici a klepu na ní zevnitř. "Píp. Chro. Píp. Jůůůů. Jůů." Co to říkala? Bomba. Bojím. Bojím. "Kník. Fňuk. Kník." Pohyb. Někdo se mnou hýbá a to už jsem nevydržel. Krabička začala nasávat. Stydím se. Moc se stydím. Co když mě teď nebude chtít? |
| |||
Chodba, hala, ven Venge a pak strop, podlaha, zdi a rozhodně nikdo jiný Nechám se chytit a spěchám za ním. Moje kůže se na rozdíl od normálu neleskne zlatě, ale má až měděnou barvu. Snažím se na nikoho cestou nekoukat a upřeně studuju kameny všude kolem, než abych si připustila, že v hale je někdo další. Nechávám se vést a nejraději bych zavřela oči, ale to by asi bylo trochu divné a nepraktické. Nechce se mi se někde rozplácnout. |
| |||
Chodba 3.patro Vůbec mě nenapadlo, že bych jí mohla vyděsit. Možná mě ta peřina dělá ještě ke všemu neviditelnou. Její zoufalý pohled, doplním ještě zoufalejším vzdychnutím. Dobrá, jen doufám, že to není za dobrotu na žebrotu. Podívám se na ní na kluka na ní, na prázdnou zem, ve výrazu tváře jasný otazník na ni, na zem, na lva. NA LVA! Hop šup a dívka je pryč. Fakt jako super. Já jsem to věděla. Já jsem to tušila. Je to past, chtějí mi ukrást mou peřinu. Ale já se nedám. Já jí nedám. Pomyslím si, když se místo kluka objeví řvoucí lev, který je očividně nasraný a to prosím pěkně poznám i když moc ve zvířatech číst neumím. "Hoo..hoodná kočička." Jsem napjatá jak tětiva luku ve chvějících se rukou nevím koho, takže podivně třesoucí se balíček za mnou je poslední kapkou. Po nějaké době mi příjde divné, že se nic neděje. "Jsem už mrtvá? To ani nebolelo?" Nadzvednu malinku peřinu, hlavu přilepenou k podlaze a vykouknu miniaturní škvírkou. Nebe se nekoná, ba ani peklo. Pořád škola. Na balíčku uvidím své jméno napsané úhledným rukopisem mé matky. Jako zmije vyjede spod peřiny moje ruka a rychle schlamstne balíček, který schovám i se svou rukou šátralkou pod peřinu. |
| |||
Chodba - hala - ven Sin a všichni okolo, halová sešlost Velmi mile se na ni usměji, když mi nic z toho nevyvrátila. Takže je to mé! Trhni si ploutví papa! Vykouknu do haly a když zjistím, že se všechno odehrává v druhé půlce, chytím Sin za ruku, pokud se nechá, přiložím prst ke rtům a naznačím: psssst. A s tím vyrazím plíživým krokem přes halu k hlavnímu vchodu. Pokud se nic nepoto, a nikdo nás nezastaví, vyjdu s úlevou ven a zahnu směrem k pastvinám. |
doba vygenerování stránky: 1.3121290206909 sekund