| |||
Hala Rara, Helen, Marcos, Yqi Je to studentka? A já hloupá si až do teď myslela, že jde opravdu o démona. Bože, já se za sebe tak stydím. Nehorázná hlupačka jsem dnes. Plácnu se do čela a povzdychnu si. No jo, opravdu potřebuji někoho kdo mě bude držet od potíží dál. Při mém štěstí se mi o pár kroků dál zase něco stane. Ovšem, co se ohledně trestu týče..."Tak počkat! Helen, jsi moc hodná a děkuji, že jsi se za mě postavila, ale nikdy jsem netvrdila, že chci náhradní trest. Navíc, toto snad ani není trest, no ne?" Rychle kouknu na Helen, když mluvím, ale nechci spouštět pohled z kentaurky. Bože jak mě to znervózňuje, když na mě míří. "Můžeš prosím, dát ten luk pryč, já tě nijak neohrozím, věř mi. Myslím, že ti tu nikdo nechce nijak ublížit. Tak to prosím dej někam pryč." Pokusím se o milý úsměv, který by má slova alespoň trochu potvrdil. Znovu se kouknu po Helen, toho ducha jsem skoro až přehlížela, dokud se neopře o Helen. Až teď jsem si mohla konečně všimnout, že kolem ní létají barevná světla. "Páni!" Vyklouzne mi. Ani jsem nedoufala, že někoho potkám už první den. V očí mi zajiskří a úsměv se rozšíří. Je poněkud pravda, že je v tom i něco jiného, bohužel netuším co. Něco uvnitř mě mi říká, že to nebude jen tak. I přesto udělám pár kroků jejich směrem, pořád si však po očku hlídám kentaurku. "Uhh... promiň ty jsi duch, že? Ty jsi tu dřív studovala?" Zkouším s ní začít rozhovor, vždy to zkouším jako první, rozhodně tu o žádné souboje nestojím a pokoušet se jí ovládnout také hned nebudu, když netuším, co je to za divný pocit. "Mimochodem jsem Naomi." Rychle kouknu i po kentaurce, poslední věta patřila i jí. |
| |||
Jídelna především Kurallara Nejen,že můj pozdrav naprosto ignoruje, ještě na mě zase vrčí. Celým tělem mi projíždí chlad a na rukou mi z toho naskakuje husí kůže. Doufám, že je to jen nějaký proměněnec ,protože být to opravdový drak, tak se s ním asi nedomluvím a můžu se rovnou posolit a stočit do klubíčka, aby měl snadnější polykání. Když promluví, na jednu stranu se mi uleví, na stranu druhou naprosto netuším, za co bych se měl omluvit. Mimoděk nakrčím obočí, ale stejně rychle nakrčení zmizí zpět do omluvného úsměvu. Nepotřebuju ho provokovat ještě víc. ,,Já..omlouvám se, nechtěl jsem,'' *Tak sekundu mi trvá, než se rozhodnu o správném tvaru.* ,,Vás rozzlobit.'' Nezapomenu se usmát ve stylu: Všechno dobrý? Jo? Tak já s dovolením půjdu. A doufám, že mé prosby budou vyslyšeny a že to, jak mávám při mluvení rukama pokrytýma krví nenavnadí draka k tomu, abych zastal roli zákusku v jeho nepříliš pestrém jídelníčku. Jedna z mála positiv tohoto dne je, že nejspíš nemám otřes mozku, a když už, tak jen malej a ten snad bez zvracení zvládnu. |
| |||
ŽJŮŮŮ! Jsem zpět! A lepší! A... a... a... mrtvější? Whatever, šišinka v hale! Naomi, Helen, Danielle, Marcos, YqiCelkem mě překvapilo, co se stalo, ale vzala jsem to celkem s povděkem. Tak co. Co se stalo, stalo se. Prvně mě to táhlo k chaosu v hale. Vytrvale ťukám Helen na rameno, vzhledem k tomu, že neodpověděla, ani mě nepozdravila. Mezitím přejíždím pohledem mezi jednotlivými zúčastněnými. Neznam. Neznam. Neznam. Jé ta tu byla. A samozřejmě šišinka. Když mi odpoví, celá se rozzářím a ve vzduchu se přetočím tou správnou stranou dolů. Trochu klesnu, abych na ní dosáhla. Rukama jí vjedu do vlasů a pořádně pocuchám. „Má pravdu ta fialová,“ uchechtnu se. Pak se k Helen nakloním a špitnu jí do ucha. „Škola ti vzkazuje, že jsi poněkud blbá.“ Rozesměju se. Sice to nebyli přesně tyhle slova, ale co. „Není třeba.“ Zatočím se ve vzduchu, až má krátká sukýnka zavíří. „Táááááákže... Čo še to ťaďy vlaštně děje?“ zašvitořím, zatímco se napůl opřu o Helen, ale stále visím ve vzduchu. |
| |||
Hala Naomi, Helen, Danielle, Marcos, Rara Něco se mi zjevilo na hřbětě a já na nic nečekala a vzala to přímou cestou pryč. Bleskově jsem se otočila, zvedla luk a začala couvat, směrem do chodby k ošetřovně. Když se objeví rarach lehce nakloním hlavu na stranu. Tu si pamatuji, ta tu přece předtím taky byla. Nicméně alespoň jeden cíl zmizel. Procházející dvojici až daleko raději moc nevnímám, jen jsem jim věnovala pohled, abych se ujistila, že skutečně jen procházejí. Když se začne Naomi hýbat, tedy ukročovat, dostane se opět mezi potenciální hrozby. I vzhledem k tomu, že na mě tak zírá. Lehce se zamračím. „Fyzicky jsem v pořádku.“ Zahrabu kopytem, když ta bílá začne mluvit. Začínám opět nabírat svou jistotu. Nevím co se tady děje a začíná mi to být fuk, pokud se mě nikdo nepokusí nějak ohrozit. „Ano, již jsem tady studovala, než jsem byla odvolána,“ potvrdím jí její domněnku, „nicméně nemusím. Škola už mi vše potřebné předala. Prý se mám ubytovat,“ dodám však k tomu jejímu tvrzení. Udělám několik dalších kroků až stojím před dveřmi do pokoje. Jsem připravena kdykoliv v něm zmizet, ale zatím z nich nechci spouštět pohled. |
| |||
Ve tmě Začnu se třást ještě více. Mám strach. Jsem sám, sám v tmavé krabičce. Opuštěný. "Kník". Nevím, kde jsem, kdo se mnou hýbá a už vůbec nevím, jestli je tma nebo světlo. Bojím se, že se moje provizorní obydlí rozpadne a já umřu. Nechci být sám. Proč musím být sám. Nikdo mě nechce. A co moje panička. Zapomněla na mě. Byl jsem zlý? To za ty botičky. Proč mě nehledá? Už mě nechce? Jsem na obtíž? To jsem tak ošklivý? Proč mě nikdo nemá rád? Dostaneš se k paničce říkala. Nebude to trvat říkala. Musíš být tiše říkala. Všechno jsem udělal. Dokonce jsem se zatím ani nepočůral. Zkresleně uslyším hlas. Panička. Moje panička. Moje moje. Našel jsem jí. Nadšeně se vrtím v krabici a klepu na ní zevnitř. "Píp. Chro. Píp. Jůůůů. Jůů." Co to říkala? Bomba. Bojím. Bojím. "Kník. Fňuk. Kník." Pohyb. Někdo se mnou hýbá a to už jsem nevydržel. Krabička začala nasávat. Stydím se. Moc se stydím. Co když mě teď nebude chtít? |
doba vygenerování stránky: 1.3692100048065 sekund