| |||
Učebna Lektvarů Alyssa, Grimgull Odfrknu si na ty její omluvy. Nejraději bych jí tělem projela šíp, jen na upozorněnou. Ne ji nutně odstřelit, ale... Frustrovaně zahrabu předním kopytem. Nevím co ji na to mám říct. Nebo co vůbec mohu dělat pro ty co zmizeli... Zamrkám, když se mi začne rozplývat před očima. "Co se s tebou děje...?" zeptám se zmateně, když se zcela rozmlží a prostě zmizí. Ve střehu založím šíp a rozhlédnu se po učebně. Všichni jsou pryč. Všichni až na orka. Trochu v panice poposkočím stranou. "Co se děje?!" vyjeknu s obavami. Když promluví znovu se rozhlédnu i začichám. "Spíše nevidím! Všichni jsou pryč! Co se stalo?" začínám nabírat na panice a nervózně přešlapuji sem a tam, svírajíc stále luk se založeným šípem. |
| |||
Učebna L Profesor začne o nějakém dalším lektvaru, já však nemám tušení jaký. Natož pak jak ho vůbec mám udělat. A třicet minut se mi na to zdá příliš málo. Nakonec promluví na mě. Ve chvílích bez možnosti telepatie nemám jak odpovědět, tak mu jen přikývnu. Jestli ta jeho schopnost jak řekl funguje nebo ne si nejsem jistá. Zvědavě si promnu prsty ale, necítím že by nastala nějaká změna, asi prostě jen musím věřit že to opravdu půjde. Nezbývá mi než znovu odhalit svou mysl těm kolem. Nepříjemně se otřesu když je ticho zase pryč. Dlouhou chvíli potom jen tak nečině, skoro bez hnutí sedím a poslouchám ostatní. Co si berou za věci a co s nimi potom dělají. Ti kteří nemají přirozené obrany, nedokáží to poznat nebo jen mají otevřenou mysl během toho cítí zvláštní pocit cizí pozornosti, jako kdyby je někdo sledoval. Teprve když díky ostatním vím co dělat si zajdu do skříně pro suroviny. Malinko jsem váhala se joch dotknout, nakonec se ale přece nic nestalo. Můžu se při tom řídit jen tvarem a maximálně i vůní. Takže jestli je tam něco co voní a vypadá stejně jen to má jinou barvu a má to dělat něco jiného… nepoznám to. Dělám co ostatní - vodu, květy a vařit. To ještě dokážu rozeznat. Dál už z mého pohledu nenastává žádná změna. Světla ani barvy nerozeznávám. A proto nevím jestli tekutina změnila barvu nebo zazářila. Prostě chvíli počkám než do toho dám rozdrcenou hlízu. Trvá mi to déle než těm kolem a ten zmatek co zatím nastane vzadu učebny mě jen rozptyluje. Poslední květ co se má rozpustit mi nechá na hladině v kotlíku zmuchlaný škraloup. Vařečkou ho ještě ponořím, ale stejně zase vyplave. Tak to nechám jak to je (40%). |
| |||
Učebna lektvarů Jeden z vedlejších kotlíků se až nepříjemně moc kouří, a ten samotný kouř taky nevypadá moc dobře. Proto se rozhodnu ho radši zakrýt pokličkou. Nepotřebujeme teď ještě nějaký jedovatý kouř, který by nás tady ohrožoval. Dobře, teď ti co zmizeli. Když se pak otočím k místu, kde ti 3 zmizeli, uvědomím si, že moje oči jsou pořád zamlžené, i když nejsem v kouři. Promnu si oči, kdybych v nich něco náhodou neměl, ale nic se nezmění. Trochu zoufale se začnu dívat kolem, jenže celý můj svět je rozmazaný, zahalený, jako bych tady vlastně nebyl. Jediná výjimka je talbučka. “Vidíte to co já? Myslíte že jsme pořád tady?” zeptám se, doufajíce že v tom nejsem sám. |
| |||
VŠICHNI v učebně[/b] Ti, kteří se ohlédli za kraválem na konci učebny, si mohou všimnou, že z vedlejšího kotlíku, odkud zmizel Zugu, se začíná zvedat trochu zlověstný narudlý opar. Volně se převaluje nad lavicí, z které opar klouže dál do místnosti. Lektvar si u toho spokojeně pobublává jak správné bahno. Nevypadá to ale, že by to hrozilo výbuchem nebo další katastrofou. |
| |||
Učebna lektvarů nikdo konkrétní Zatímco ve mě stále doznívají emoce, co jsem před chvílí zažil, profesor už diktuje další lektvar. Což o to, tenhle zní dost užitečně, vždyť na téhle škole je nezvykle snadné přijít k úhoně. Dám se proto do přípravy. Naplnit vodou kotlík snad ještě zvládnu bez problémů, a když pak začnu vařit, poohlížím se, v čem bych nadrtil ty hlízy či co. Nakonec použiju hmoždíř, který předtím alespoň důkladně vypláchnu vodou a utřu. Než to stihnu, voda už se vaří, takže ztlumím kotel tak, že přestane dostávat nápady přetéct. Tahle fáze bude asi nejdůležitější, takže se na ni obzvlášť soustředím (63%). Navzdory mému poctivému rozmíchávání jsem ale někde musel udělat chybu - aspoň si myslím, že ta barva není úplně správná. "Kdybych tak dokázal poručit těm surovinám, aby prostě...poslechly. Jako lidi." Mezitím, co já teprve tlumím plamen a čekám, až tam budu moci přidat poslední ingredienci, jiní jsou dál. Tedy - možná tak daleko, že ani tak daleko být nechci. Co se to tam vzadu zase děje? Zatímco mě sotva ofoukne, ti co byli blízko podle všeho podlehli enormní síle přitahující je do té štěrbiny, a...zmizeli v ní? "A to máme teprve úterý," bleskne mi hlavou. Pak se otočím na profesora, a přihlásím se. Na rozdíl od dívky, která se ke slovu dostane aniž by čekala na svolení, já způsobně čekám, než mě vyvolá. Ve tváři mám ovšem tvrdost, která prozrazuje, že míním tu ruku nechat nahoře třeba půl hodiny, pokud to bude potřeba. |
| |||
Učebna Lektvarů Jadelyn I přes všechno, co se stane hodina pokračuje. Napůl posouchám profesorův výklad a zároveň mám napjaté smysly, kdyby se chtělo něco dít kolem mne a Jadelyn. Studenti postupně odchází pro vše, co je nutné a já se zvednu také. Věnuji se herbáři a pomohu s ingredincemi a vybavením i Jadelyn. Držím se vždy blízko ní a jsem jako její stín. Přeci jen se tu za krátký čas stalo mnoho věcí a jsem rozhodnut dodržet svůj slib. Koneckonců je to slib důstojníka a gentlemana. Když máme oba vše potřebné začnu se věnovat přípravě lektvaru. A sám musím uznat, že se zlepšuji. Poctivě se držím návodu na tabuli. Míchám, přidávám, drtím a hrudkovatí to. Zase míchám a pečlivě kontroluji, že to tak má být. Něco jsem, ale udělal špatně a přes veškerou moji snahu se poslední přísada ne a ne rozpustit. Kousky květu plavou ve vodě a celé to připomíná špatně připravený čaj o páté (62%). "Tohle není dobré." zamručím nespokojeně a stáhnu plamen. Jsem se sebou očividně nespokojený. Ale rozhodně na tom nejsem nejhůře. Zezadu se ozývají podivné zvuky a to okamžitě upoutá moji pozornost. "Jade !" je první, co mi prolétne hlavou. Absolutně netuším, co se bude dít, ale instinkt zavelí. Pohybem rychlejším než mrknutí oka se objevím za jejími zády a chráním ji vlastním tělem. V momentě, kdy ta věc začne natahovat studenty zapřu se a snažím se vymyslet, co udělám. Než však stačím cokoliv ozve se hlasitý zvuk a já instinktivně nastavím záda jako štít. Nic se nám nestane a já tak věnuji Jadelyn trochu nervózní úsměv. Připadám si, jako při snídani v jídelně, kde můj záměr byl také zbytečný. Nemohu si však pomoci. Trochu se odtáhnu a kontroluji jestli je nebezpečí zažehnáno. |
doba vygenerování stránky: 1.7289650440216 sekund