| |||
Učebna Lektvarů Alyssa, Grimgull Odfrknu si na ty její omluvy. Nejraději bych jí tělem projela šíp, jen na upozorněnou. Ne ji nutně odstřelit, ale... Frustrovaně zahrabu předním kopytem. Nevím co ji na to mám říct. Nebo co vůbec mohu dělat pro ty co zmizeli... Zamrkám, když se mi začne rozplývat před očima. "Co se s tebou děje...?" zeptám se zmateně, když se zcela rozmlží a prostě zmizí. Ve střehu založím šíp a rozhlédnu se po učebně. Všichni jsou pryč. Všichni až na orka. Trochu v panice poposkočím stranou. "Co se děje?!" vyjeknu s obavami. Když promluví znovu se rozhlédnu i začichám. "Spíše nevidím! Všichni jsou pryč! Co se stalo?" začínám nabírat na panice a nervózně přešlapuji sem a tam, svírajíc stále luk se založeným šípem. |
| |||
Učebna L Profesor začne o nějakém dalším lektvaru, já však nemám tušení jaký. Natož pak jak ho vůbec mám udělat. A třicet minut se mi na to zdá příliš málo. Nakonec promluví na mě. Ve chvílích bez možnosti telepatie nemám jak odpovědět, tak mu jen přikývnu. Jestli ta jeho schopnost jak řekl funguje nebo ne si nejsem jistá. Zvědavě si promnu prsty ale, necítím že by nastala nějaká změna, asi prostě jen musím věřit že to opravdu půjde. Nezbývá mi než znovu odhalit svou mysl těm kolem. Nepříjemně se otřesu když je ticho zase pryč. Dlouhou chvíli potom jen tak nečině, skoro bez hnutí sedím a poslouchám ostatní. Co si berou za věci a co s nimi potom dělají. Ti kteří nemají přirozené obrany, nedokáží to poznat nebo jen mají otevřenou mysl během toho cítí zvláštní pocit cizí pozornosti, jako kdyby je někdo sledoval. Teprve když díky ostatním vím co dělat si zajdu do skříně pro suroviny. Malinko jsem váhala se joch dotknout, nakonec se ale přece nic nestalo. Můžu se při tom řídit jen tvarem a maximálně i vůní. Takže jestli je tam něco co voní a vypadá stejně jen to má jinou barvu a má to dělat něco jiného… nepoznám to. Dělám co ostatní - vodu, květy a vařit. To ještě dokážu rozeznat. Dál už z mého pohledu nenastává žádná změna. Světla ani barvy nerozeznávám. A proto nevím jestli tekutina změnila barvu nebo zazářila. Prostě chvíli počkám než do toho dám rozdrcenou hlízu. Trvá mi to déle než těm kolem a ten zmatek co zatím nastane vzadu učebny mě jen rozptyluje. Poslední květ co se má rozpustit mi nechá na hladině v kotlíku zmuchlaný škraloup. Vařečkou ho ještě ponořím, ale stejně zase vyplave. Tak to nechám jak to je (40%). |
| |||
Učebna lektvarů Jeden z vedlejších kotlíků se až nepříjemně moc kouří, a ten samotný kouř taky nevypadá moc dobře. Proto se rozhodnu ho radši zakrýt pokličkou. Nepotřebujeme teď ještě nějaký jedovatý kouř, který by nás tady ohrožoval. Dobře, teď ti co zmizeli. Když se pak otočím k místu, kde ti 3 zmizeli, uvědomím si, že moje oči jsou pořád zamlžené, i když nejsem v kouři. Promnu si oči, kdybych v nich něco náhodou neměl, ale nic se nezmění. Trochu zoufale se začnu dívat kolem, jenže celý můj svět je rozmazaný, zahalený, jako bych tady vlastně nebyl. Jediná výjimka je talbučka. “Vidíte to co já? Myslíte že jsme pořád tady?” zeptám se, doufajíce že v tom nejsem sám. |
| |||
VŠICHNI v učebně[/b] Ti, kteří se ohlédli za kraválem na konci učebny, si mohou všimnou, že z vedlejšího kotlíku, odkud zmizel Zugu, se začíná zvedat trochu zlověstný narudlý opar. Volně se převaluje nad lavicí, z které opar klouže dál do místnosti. Lektvar si u toho spokojeně pobublává jak správné bahno. Nevypadá to ale, že by to hrozilo výbuchem nebo další katastrofou. |
doba vygenerování stránky: 1.4646329879761 sekund