| |||
Jídelna Oranil Když se začne přibližovat, začnu panikařit adekvátně ještě víc. Nakonec budu muset ale konstatovat, že se odsud pravděpodobně nedostanu. Uklidnit. Měl bych se uklidnit. Co když mě pustí, pokud se uklidním? Zuřivě se snažím ani nehýbat, i když oči mi neustále těkají kolem. Jen tak matně si uvědomím, že novej klučina vyklízí pole. Sem v klidu, sem v klidu, sem v klidu. Dokonce se mi povede stáhnout teplotu do svého těla, takže i když kůže a nejbližší okolí žhne, kolem deseti centimetrů daleko už je jenom teplo. |
| |||
Jídelna,chodba, hala Prof.Oranil, Colten, partička v Hale a vůbec kdo si mě všimne. Otevřu pusu dokořán a vyjeveně koukám na profesora. Cože?! Ale vždyť jsem nic neřekl..nebo snad ano ? Přepadají mě obavy a červík nejistoty mi hlodá vědomím. Třeba jsem opravdu něco řekl, měl bych se držet víc na uzdě. ,,Pardon, omlouvám se.'' Zdá se, že profesor říkal ještě něco, ale nic jsem nepochytil. A ptát se ho,co říkal by nemuselo dopadnout zrovna dobře, už tak jsem za idiota. Pořád trochu zmateně zírám na Oranilova záda a pak se prostě zvedám, popadám tašku s věcmi a odcházím. Zdá se, že má už dost starostí se Sigim, natož abych se mu tam ještě pletl. To mi tak připomíná, že až Sigiho podruhé potkám, měl bych se mu omluvit. Širokým obloukem obejdu Sigiho s Oranilem a spěšně vyrážím k východu. Nebýt tak moc na očích, snad bych i ocenil výzdobu sálu, teď však jediné, co mám na mysli, je vypadnout odsud co nejrychleji. Nejistě kývnu směrem k učitelskému stolu a to samé zopakuji i když procházím vedle Coltena. Pak už co nejrychleji mizím z jídelny. Za dveřmi, v úhlu, v jakém doufám, že na mě nikdo z jídelny nevidí se opřu o zeď a párkrát se zhluboka nadechnu a vydechnu. Následuje chvíle hledání po kapsách a můžu oslavovat nález důležitých papírů. Vybírám si mapu školy a rozkládám jí do maximální velikosti v téměř marné snaze najít pokoj. Musím si jí celou projít minimálně dvakrát, než se vůbec zorientuji, kde to vlastně jsem. Tašku si házím na záda, aby mi nepřekážela při držení mapy a rázným krokem, který všem říká, aby mě nezastavovali se vydávám vstříc svému novému domovu. Rychle minu páreček po pravé ruce, jen se na něj zběžně podívám. Něco chobotnici podobnýho a dívky, u které bych se nebál říct, že se zná s králem Midasem. Uvnitř vstupní haly je mnohem větší hukot než jsem čekal. Zvědavě sklopím mapu a dívám se na tu prapodivnou partičku. Kentaurka, ta holka se kterou jsem sem přišel...vypadá to na zajímavou sebranku a ještě zajímavější situaci. Už jen protože vidím vytasený luk s šípy. Nechce se mi do situace plést, ale zároveň tamtudy potřebuji projít. Leda že bych použil magii, ale energie teď opravdu moc nemám. Nebo prostě našel jiný způsob, jak se dostat do prvního patra. Třetí možnost se mi zdá jako nejlepší, proto se stahuji za roh, hned naproti podivné dvojici, kolem které jsem prošel, hledám v mapě další možnosti a čekám, dokud se situace v hale neuklidní a účastníci se nerozejdou. |
| |||
Hala Yqueuas, Helen, Danielle, Rara Kentaurka byla zřejmě dost zmatená a netuší o čem jsem mluvila. Nevadí, tím lépe. Poněkud si oddychnu a konečně se trochu uvolním. Předtím jsem stála narovnaná jak pravítko. Nevadí mi pokud mi bude za zády stát démon, ale mířit na mě to už je o něčem jiném. "Nikdy jsem netvrdila, že nechci tento trest podstoupit, jak už jsem řekla, nevadí mi, že bude se mnou, jen se bojím o svůj krk. Co jiného si asi mám myslet, když na mě někdo míří." Odpovím profesorce. Je pravda, že nikdy neřekla, co přesně má v plánu s tím démonem, ovšem jsem obezřetná. Mám svůj život celkem ráda a jen tak se ho vzdát nehodlám. Povzdychnu si. Pokud na mě zrovna nemíří šípem, vypadá ten démon v celku v pořádku a když už ho mám mít jako trest, proč by také ne. Škoda jen, že stejně jako gorgona není pro mě. Kentaur by také nebyl k zahození. Bohužel zatím vlastním jen v celku obyčejné lidi. Zřejmě na taková stvoření ještě nemám úroveň, ale jsem na této škole, abych se to naučila. Pokusím se o mírný úsměv na démona, když skloní luk. Opravdu mi spadl kámen ze srdce a hned jsem se cítila o něco bezpečněji. S profesorkou to sice nedopadlo zrovna nejlépe, ale nechce mě zabít. Úspěch! Škoda, že mi tento pocit nevydržel dlouho. Kentaurka se vyplašila a přeskočila mě, rychle jsem si dřepla a chránila si hlavu rukama. Dost mě to vyděsilo, znovu. Chvilku takto dřepím a když jsem si jistá, že mě nemůže zasáhnout žádné kopyto znovu se postavím na nohy. Profesorka je pryč, ani jsem nestihla nic namítnout ohledně náhradního trestu. Pokud mě démonka nezastřelí, nemám problém. U Helen se objevil nějaký duch. Už po několikáté se mi nedostává slov a tak vše jen v tichosti sleduji. Znovu hrozí, že skončím se šípem v těle. Udělám pomalu pár kroků dozadu a pozorně sleduji kentaurku. Co ji to najednou tak popadlo? "Hej, jsi v pohodě?" Snažím se ji opatrně uklidnit, přeci jenom je to můj démon, ale zase nechci, aby mě to stálo život. |
doba vygenerování stránky: 1.4326369762421 sekund