| |||
Dění v hale Situace v hale se začínala trochu moc hrotit. Napětí by se pomalu dalo krájet. Stalo se několik věcí. Helen k nim neskočila, potom, co jí došlo, že po Naomi Yqi střílet nebude. Yqi si přemířila na Helen a zavrčela jí v odpověď. Kovovým rezonujícím hlasem to znělo taky dost nebezpečně. Což znamená, že k střílení nedošlo. Nicméně se stala jiná věc. Těsně za Yqi se ze zdi vynořila potvůrka a skočila jí na hřbet. Ta se splašila, sklopila luk a jedním mohutným skokem přeskočila Naomi přes hlavu. (Naomi potvůrku vůbec nevidí.) Okamžitě se otočila a k jednomu šípu přiložila dva další, aby mohla mířit na co nejvíce tvorů. Zatímco pomalu couvá, tak aby viděla na všechny, potvůrka si lebedí na zemi, kam z Yqi sletěla. Stane se ještě jedna věc. Helen těsně za ní se hlavou dolů objeví Rara. Bezhlučně. Zamrká a přejede situaci pohledem. Potom zaklepe Helen na rameno. "Šiši... hej šiši... co se tu děje?" špitne jí rozradostněně do ucha. Pak se zazubí. "Mimochodem ahoj hebký kožíšku." |
| |||
Hala Helen, Naomi, Danielle, Marcos Zvednu na chvíli pohled od dívky před sebou, abych se ještě více nechápavě podívala po té vysoké čarodějce, když mi dojde, že tím démonem asi myslí mě. „...he?“ vyrazím ze sebe silně nechápavě. Když ta dívka začne znovu mluvit stočím pohled zpět k ní. Když zmíní nástěnku, těknu k ní pohledem a nechápavě se na ni podívám. Já ji vidím předrápanou, nebo co to je. Že by to udělal tahle dvounožka? Hrubě osočila na profesorku? Ta asi nebude normální co? Dovolím si rychlý pohled k vysoké ženě. Že by tedy nová profesorka? Vyvalím na ní oči. „Ale... Co... Proč bych tě měla střílet za nástěnku?“ vyrazím ze sebe. Můj hlas zní kovově a nepřirozeně rezonuje. Dokonce trochu skloním luk, protože to nevypadá, že by mi tu hrozilo nebezpečí. Halou se ale ozve jasná výhružka, můj nechápavý pohled hodně rychle ztvrdne. Luk opět velmi rychle zvednu a natáhnu. Tomuhle rozumím kdykoliv a kdekoliv. Rozhlédnu se, ale z rohu kde stojím nemám kam ustoupit. Vypnu se a více popotáhnu šíp dozadu, celá se nakloním, jak jsem připravena změnit cíl mé střelby. Nicméně pro mé okolí to muselo vypadat, že se pokouším zastřelit dívku přede mnou. Protože z té holky je najednou tygr a skáče po nás. Mé tělo začne jednat instinktivně, jak jsem zvyklá. Tygr. Ten se tam u nás vyskytuje taky. Rychle zamířím na ni v letu a počkám si, až jí budu mít přesně ve směru šípu. Šíp vypustím. (98%) Helen se zabodne do boku, vypadá to ale, že jsem minula vše důležité. Šíp je klasický s jednoduchým koncem i hrotem. (50%) Už jsem nepostřehla, že ta zalehnutá slečna něco před tím ještě dodávala. V ten okamžik využívám situace, abych se dostala z nepříjemné situace v rohu místosti a překlušu si tak, abych je měla všechny na očích. Pokud mě nezastaví zase něco jiného. Samozřejmě jsem okamžitě hrábla do toulce a založila do luku nové šípy. Tentokrát pro jistotu rovnou tři. |
| |||
Hala Helen, Danielle, Yqueuas Helen mě brání a jsem jí za to vděčná, jenže profesorka se jen tak nechce vzdát, stejně jako Helen. Radši to jen mlčky poslouchám, jsem ráda, že se Helen postavila na mou stranu. Jakmile však profesorka požádá démona, aby vykonal trest přestala jsem být pouhým pozorovatelem. Rychle jsem před sebou zamávala rukama. "Né... hele. Mám moc špatný první den. Několikrát jsem už padala, všichni tu vypadají, že mě chtějí sežrat a když už to konečně vypadá, že jsem potkala milého člověka začne mi vyhrožovat gorgona. Tak je dost pravděpodobné, že budu nakrknutá, když mě někdo křivě obviní ze zničení nástěnky." Začnu mluvit na kentaurku. Počítám s tím, že démoni jsou empatičtí, alespoň trochu. "Navíc ta nástěnka není zničená. Nikdo mě tu neposlouchá, když říkám, že je o jen iluze. Vím, že jsem měla myslet, než jsem se hrubě osočila na profesorku, vím to, ale neovládám čas, abych to mohla vrátit zpět. Není přeci nutné mě hned za to střílet. Klidně mě straš, nebo nevím, co přesně máš se mnou teď dělat, ale není potřeba mě hned zabít." Chvilku jsem na ni upřeně zírala, nevydržela jsem to moc dlouho a začala jsem znovu sledovat šíp. Možná bych se měla hnout z místa. Uslyším tygří zavrčení. Možná Helen, ale jistá si tím být také nemohu. Moje hloupé odhady, už jim nikdy nebudu důvěřovat. Když konečně promluvíi démon, poněkud mě překvapí. Mám vítat démona? Pokud mě to udrží při životě, tak ji klidně přivítám. "Tak... tě tu vítám?!" Povytáhnu obočí. Bude stačit tohle, nebo mám dělat nějaký Satanovský obřad. Opravdu netuším, co si s tou kobylou počít. Upřímně mám, ale i dost velký strach z té profesorky a nemohu se rozhodnout, co je horší. |
| |||
Jídelna Hlavně Colten Zůstanu na něj zírat s otevřenou pusou. „Proboha, co je tohle za místo?“ Pak mě napadne, že tohle by nemuselo být dostačující. „Navíc já jsem na holky... poněkud starší holky.... živý, starší holky.“ Přemýšlím jestli jsem podchytil každou eventualitu, ale dost o tom pochybuju. „Asi proto, že jsi tam byl sám?“ Podotknu trochu nepřítomně, jak se kolem začne dít moc věcí. „Já...!“ V tu chvíli se v jídelně objeví drak a to už je fakt moc. Většina věcí se odehrávala daleko ode mě, ale draci?! Zmizím. Splašeně dýchám a uvažuju, jestli alespoň pod stolem bude bezpečno. Nicméně, to se právě pokusil prověřit ten démon, co jsem na něj skoro spadnul a moc to nevypadá. Ale já jsem mnohem menší. Třeba mě vidět nebude. „Řekni si.“ Špitnu jen ke klukovi, aniž bych se zviditelnil a sklouznu pod stůl, kde se zády opřu o nějakou stolovou nohu. Netrvá dlouho, než se zase zviditelním. Minimálně jeden drak odchází, což považuju za docela dobré znamení. |
| |||
Jídelna -> Knihovna Nikdo konkrétní Pomalým krokem se vrátím zpátky do jídelny. Zdá se, že se nikdo moc neobtěžuje úklidem podlahy. A nakonec ani já zde od toho nejsem. Nejdu příliš daleko, jen odložím tác na nejbližší místo na stole, než se pomalu odeberu z jídelny zase pryč. Nudím se a nevím, čím bych se mohl v těchto zdech zabavit. Možná bude něco ve zdejších archivech. Třeba najdu něco i o sobě nebo prostě jen zajímavé čtivo na ukrácení dlouhé chvíle. Mám ještě nějakou chvíli, než začíná hodina podle rozvrhu. V knihovně se pokusím najít oddělení, které se zabývá druidismem a přírodní magií. |
| |||
Jídelna Artemis Dívám se na stůl a usměji se. "Jo - vypadá to na tvou rodinku hele." řeknu se smíchem a přemýšlím co si dám, asi nejprve něco lehčího. Vyberu si mísu se salátem a začnu jíst. "No - vyspala jsem se docela dobře a na své spolubydly si nemohu stěžovat." řeknu tajemně a s úsměvem. "A co ty? Viděla jsem, že jsi přišel s nějakým klučinou, který nějak rychle zdrhnul, nemyslíš?" zeptám se a podívám se na Artemise. "Nezapomeň, že dneska musíme zavolat otcům - musíme si zařídit zelené pozadí, sotva nám uvěří, že je někde kamenná budova." pokynu hlavou na kamennou zeď. "Jsem docela zvědavá na hodinu, ale jo - musím uznat, že tu jsou docela dost zajímavých - tvorů." řeknu a zahledím se na obra, který prošel kolem. |
| |||
chodba 3.patro Sharika, Aka Někdo leží u nás, někdo na nás mluví, otevřu jedno oko a zahledím se na holku, která se klání k Fallovi. Zavřu oči a chci dál spát, ale něco mě začne bodat do hrudníku, otevřu oči a podívám se na Falla, který má asi pár zlomených žeber. Hmm, jak se to stalo? Blbec. Zavrčím, ale něco je špatně, nemohu přebrat sílu z něho. Co se stalo? Ano, pohádali jsme se - táhl jsem ho a pak - zhmotnil se on a já? Nebo - co se stalo? Nemohu si vzpomenout, proč nemohu? Zavrčím a švihnu ocasem, ale nic se neděje, stále jsem duch. "Sakra..." zavrčím a pokusím se postavit, zavrčím, bolest mnou projede jako kudla. Jak je to možné? Tohle se nemělo stát - tohle ne...jak se to stalo? Zavrčím a pokusím se přetáhnout jeho život na svůj, ale stále se nic neděje. Znovu se pokusím převrátit se na nohy a zařvu, tentokrát to jde a cítím, jak se zhmotňuji. Fall zmizí a opodál stojím já, který řvu. Stojím na nohou a snažím se nespadnout. Bolí mi hrudník, proč? Tohle se nemělo stát. Vrčím a švihám nasraně ocasem. |
| |||
Jídelna Leo Dívám se na toho kluka a nechápu ho. "Co? Hele, musím tě varovat - jsem dítě a hodně lidí si stále myslí, že sex s dítětem je hodně trestné - navíc ty mě nedostaneš do postele." řeknu a založím si ruce na hrudníku. "Takže mi nenabízej postel a ani zlato a to, že tvá rodina je vážená a bohatá mě nějak - nezajímá. Co mi můžeš nabídnout?" zeptám se naposled a podívám se mu do očí. "A věř mi - jsem tu nejmilejší tvor a můj vzhled nehraje roli. Jak bys vysvětlil, že jsem dokázal přežít sám v poušti?" řeknu lehce nabroušeně. "Tak co? Už se vyžvejkni a řekni mi, co mi za ochotu tě bránit mi dáš?" |
doba vygenerování stránky: 1.3787679672241 sekund