| |||
Jídelna Venge Ale šlo to. Spím tu možná až moc. A moc jsem vzhůru. Zadumám se na chvilku. Trochu mi chybí prospat pár dní v kuse, když měl on nějaké povinnosti, ale na druhou stranu pak jsem taky nějakou dobu nespala pár nocí a dní za sebou. Chvilku přemýšlím nad jeho odpovědí, ale nakonec se rozhodnu to radši moc nekomentovat. To sis asi moc neodpočinul. Podotknu jen neutrálně. Sice netuším, co s tím on mohl mít společného, ale co. Oddechnu si. Takže pravděpodobně myslel Gerrira. A toho jsem skutečně neviděla. Netuším. Lehce pokrčím jedním křídlem. |
| |||
Jídelna Sin Nezní sice nijak nadšeně z mé přítomnost, ale vzhledem k tomu,že komunikuje a neposílá mě pryč, zůstávám. "Doufám, že jsi se dobře vyspala," usměji se mile. "Porodili jsme novou generaci a celkem úspěšně," zazubím se. Když je taková nerozhodná povytáhnu poněkud tázavě obočí. "Nu já jsem papa taky od včerejška neviděl. Celkem by mě zajímalo, kde mešká," nakrčím zamyšleně čelo. Ale já si po té včerejší eskapádě stěžovat nebudu, že není nikde poblíž. Upřímně, ani na pozemcích jsem ho necítil. Kdepa asi je. Ale když není tady, jsem tady já. |
| |||
Hala Helen, Naomi, Yqi a zbytek Musím uznat, že přicházející bělušce jsem moc pozornosti nevěnovala. Alespoň ze začátku. Nakonec se k ní napůl otočím, ale stále si dávám pečlivý pozor na kentaurku. V klidu si počkám, až dohovoří. „Skvěle, slečno, pokud chcete také školní trest, hlaste se u profesora Oranila, který vám jistě vybere něco přímo na míru, aby jste si nemohla stěžovat, že jsem snad zaujatá.“ Děsivě mile se na ni usměju. „Jinak odpalte otravovat život nějakým prvokům, kteří budou ochotni poslouchat ty vaše žvásty. Když nevíte o co se jedná, není zrovna nejinteligentnější se tu procházet a podávat irelevantní rady.“ Znovu se plně otočím k Naomi a Yqi. Chráním se udělat jediný rychlejší pohyb. „Mimochodem, pokud se pokusíte o něco takového jako odporování vyučujícímu v mých hodinách, budete toho pekelně litovat...“ Nasadím nebezpečný podtón, ale pak se rychle uculím, na ty dvě. „... a když už jsme u pekla. Byla bych ráda, kdybys této studentce, mocná, démonická kentaurko, ukázala, kam se dostanou hajzlové, co ničí cizí vybavení, lžou a ne zrovna moc inteligentně osočují někoho, kdo je o dobrých třista let starší než oni sami.“ Trochu sázím, že ta kentaurka bude asi těžko skutečný démon, ale třeba je to nějaká nová studentka a mohla by hrát alespoň chvíli se mnou. Ačkoli je stejně tak dost dobře možné, že nás všechny prošpikuje šípy. Na druhou stranu, její slova podporují teorii o studentce. Nebo možná nějaká zaměstnankyně? No se šípama? To by byla sakra nebezpečná školnice. „Bohužel, omluva po činu bývá velmi neúčinný nástroj. Mnohem lépe funguje přemýšlet již před činem. A jak jinak se naučíte, že činy i slova mají své následky než tak, že si je ponesete? Litovat můžete jindy. A přemýšlet? Snad radši dvakrát vzhledem k tomu, jaký máte odhad.“ Odpovím ještě Naomi, aby se necítila ukřivděně, ale tak nějak trochu pochybuju, že mě přes ten šíp vůbec slyší. |
| |||
Hala Naomi, Helen, Danielle, Marcos Následuji svého průvodce skrz temnou díru, když se ztratí kdesi v temnotě. Jen po něm hodím pohledem ale neřeším to. Dojdu až na konec a objevím se v hale. Těsně přede mnou někdo je. Můj instinkt je rychlejší než naučené věci zde ze školy, okamžitě v ruce třímám luk a v něm připravený šíp. Přejedu situaci pohledem. Těsně u mne nějaká dívka, kousek dál další tvor, u ní třetí a okolo se ochomýtá pohyblivý terč. Nicméně když ta dívka začne mekotat omluvy, zamrkám a nechápavě se na ni hledím. Snaží se mě zmást? "Tohle... je zvláštní uvítání zpět ve škole," vyrazím ze sebe nakonec, když své proslovy pronese dost tvorů. Pohodím ocasem až fialová mlha zavíří a zahrabu zadním kopytem. Tahle situace se mi ani trochu nelíbí. Vypotřebovala bych na ni moc šípů. |
| |||
Jídelna Hlavně Oranil Snažím se zmizet, když mě něco zarazí na místě a nepustí dál. Zuřivě se snažím odšoupnout, ale je to jako bych se šoupal proti zdi. Respektive ještě mnohem beznadějnější. Nějak moc nevnímám, co si mezi sebou povídají nebo nepovídají. Teplota mého těla se neustále zvyšuje stejně jako síla, kterou se snažím prorazit tou neviditelnou silou, co mi brání ve zmizení. Asi bych se měl naučit teleportovat. Nebo by možná stačilo obyčejné zmizení, jako uměl ten kluk, co na mě padnul v aule. |
doba vygenerování stránky: 2.0819079875946 sekund