| |||
Vyhlídka Jigme, Akashka ,,Vážně i do sprchy? Něčeho takového bych skutečně rád byl svědkem. Z čistě profesionálního hlediska proveditelnosti, co všechno lze s peřinou provést ve sprše." pobaveně se usměji a doprovodím Akashku na vyhlídku. Pobaveně sleduji svoji společnici, jak se zatočí na místě. ,,Možná to je jen tím, že si dáváte až příliš pozor a magickým vlastnostem peřiny přikládáte až příliš velký význam." podotknu se a posadím se vedle ní. Přesunu si tác na druhou ruku, abych mohl nechat tu první odpočinout. ,,Nabídněte si prosím, nakonec jsem to přinesl hlavně kvůli vám." vybídnu ji a na chvíli se zamyslím nad jejím popíchnutím směrem k vyprávění o upírech. Než se k něčemu dostanu, dojde k nám nějaký rohatec. V duchu se zasměji nad faktem, kolik bytostí se označuje za démony, aniž by věděli, že do démonů mají asi tak daleko, jako mravenec do jestřába. ,,Dobrý den." odvětím mu na pozdrav, více méně ze slušnosti. Na to stočím zrak zpátky na Akashku. Kde jen začít. ,,Asi by bylo pro začátek vhodné mi sdělit, čím přesně ráčíte být vy slečno?" vybídnu ji prvně. Je dost možné, že by se jí moje vyprávění mohlo dotknout. |
| |||
Vyhlídka Akashka, Asmodaeus Dojdu na Vyhlídku a užívám si ten klid. Pohledem sjedu zábradlí, které je v naprostém pořádku. Opatrně se o něj opřu. Nehodlám nic riskovat a kvůli jedné nehodě sem přece nepřestanu chodit. Na to je tu moc pěkně. Jen čirou náhodou, když jsem se ohlížel, si všimnu, že na lavičky za prosklenou stěnou této terasy si někdo sednul. Ani tam pořádně nedoostřím, takže jen kývnu hlavou v pozdravu. Otočím se zpět... Ne to nejde když tam někdo sedí. Událost s Malachi mě přece jen učí alespoň jisté opatrnosti. Otočím se tedy směrem zpět do budovy a vyrazím dovnitř. Nicméně musím projít kolem laviček. "Zdravíčko," pokynu těm dvěma, pokud tam oba jsou. Na chvíli se zarazím, jako bych snad chtěl něco říct, potom si to ale rozmyslím a pokud mě nezastaví, odkráčím někam do budovy. |
| |||
Na vyhlídku
Pokusím se co největším obloukem vyhnout všem tvorům kolem kterých půjdeme. Já mám svou peřinu, ale Asmodaeus nikoliv a nerada bych, aby hned umřel. Přece jen je to sympaťák. Měla bych spíš hledat Daxe, než se tady potulovat s cizím pohledným upírem. Asi se ve mně ta démonská část nějako nezapře. Sem tam si cestou poskakuji, hvízdám a pobrukuji až se konečně dostaneme na vyhlídku. "Tadáá." zatočím se u jedné z laviček a pak si na ni sednu. "vidíte a bez jediného úrazu." spokojeně se pomuchlám s peřinou. "Tak a teď tu pohádku o těch upírech. Prosím?" zatvářím se jako roztomilé štěňátko. Rozhlédnu se a pokud uvidím Jigmeho, tak na něho vypláznu jazyk, protože já mám svou peřinu a na mě žádný démon nemůže. Heč. |
| |||
Hala Sic je pan Ortega dostatečně zajímavým společníkem, ovšem mou pozornost si vyžádali jisté důležitější situace. Co to? No toto. Ne, ne, ne. Jako lekluše dostane za skoro zabití studenta napomenutí a N za nástěnku, útok démona. To bych se na to podívala!
8 Student je povinen neprodleně hlásit všechny skutečnosti, které by mohly vést k ohrožení zdraví či života studentů a pracovníků školy. Stejně tak skutečnosti vedoucé k poškození či zcizení majetku a zařízení školy.
|
| |||
Hala Helen, Danielle, Naomi "Nedá se na tento fakt stěžovat?" zamyslím se,"to určitě nemůže být povolené," nakrčím čelo. "To je otřesné, divím se, že to tady ještě nezavřeli," zavrtím nevěřícně hlavou. "Je to jeho teprve druhý pokus," pousměji se. "Ach ano, jsem rád, že jsem narazil na chápavou duši," pokynu jí vděčně hlavou. Nestačíme se rozhodnout, kam zamíříme nadále, protože kolem projde ta slečna z jídelny a zanedlouho jí následuje nějaká čarodějka. A hned na ní křikne. Tázavě se tím směrem podívám. Vypadá to jako na to, že ten nováček bude pěkně vzdorovitý. Podle vystupování té ženy předpokládám, že je nějaká místní profesorka. Helen to očividně zaujme ještě více než mne, když se tím směrem rozejde. Já se zatím stavím do role pozorovatele. Držím se jen v takové vzdálenosti, abych mohl svou rychlostí zasáhnout, kdyby bylo nejhůře, ale nepřibližuji se. Nechci se setkat hned svůj druhý den s školním trestem. Vážně trestají studenty démony? Není to trochu urážlivé pro některé zdejší studenty? Napadne mě a sleduji co se bude dít dál. |
| |||
Jídelna Sigi, Otto "Není zač," odvětím automaticky, aniž bych tomu věnoval větší pozornost. Pozoruji Sigiho, jak se souká zpod stolu. Jakmile se dostane mimo stůl, zarazím ho telekinezí, takže dál už neodcouvá. Zároveň ho zaštítím tak, aby nemohl ovlivňovat zbytek jídelny, ani teplem, ani ničím jiným, ale stále jí vnímal, aby mi nezačal panikařit ještě více. Všechno to dělám, aniž by to na mě bylo nějak vidět, kromě toho, že se dívám jeho směrem. Pak zaslechnu něco, co se mi ani v nejmenším nelíbí. Můj výraz poněkud zpřísní. "Pane Ernste..." oslovím studenta u sebe, "vítám Vás zde na škole. Rovnou bych Vás měl ale upozornit, že svalování viny na ostatní tady příliš v lásce nemáme," sjedu k němu pohledem. Zaražení Sigiho ale nepovolí. Lehce nahlédnu do událostí u nich obou. "Přeceňování svých vlastních schopností zde v tomto institutu může skončit i Vaší smrtí. Nezkoušejte to prosím znovu," řeknu tedy nakonec a vydám se od něj směrem k Sigimu. Mám obavy, že pokud ten jeho děs vzniká ze mne, bude mít menší trauma, ale bohužel, musím ho dostat z jídelny. |
| |||
Jídelna Všichni Jo, moje nejčernější obavy se potvrdily. Někde nade mnou se ozval jeho hlas a moje myšlenky totálně skončily. Kdybych o tom mohl přemýšlet, tak by to byla jistě velmi zajímavá obrana, ale tak nějak nemám kapacity o tom uvažovat a o tom to vlastně je. Ani nevnímám, že mi něco říkal. Mě. No možná je to dobře. Velmi pomalu jsem se začal soukat zpod stolu, co nejdál od profesora a snažil jsem se vypadat co nejmenší, vlastně ideálně vůbec nevypadat. Dobře, kdybych seděl u stolu a viděl sám sebe takhle, musel bych se propadnout. Upřímně doufám, že se dostanu z místnosti pryč. Pokud se mě pokusí zastavit některá z dračic, nepokusí se. Pokud se pokusí někdo jiný, riskuje ošklivé popáleniny. Pokud byl někde led, už není. V jídelně se začíná oteplovat, ale zatím snesitelně a celkem příjemně. Pro představu couvám po rukách a zadku, upřeně koukám na kameny, protože co nevidím, to tam pochopitelně není, že? A nevím proč by to nemohlo fungovat na profesora, když Ace deka zjevně funguje. |
| |||
Jídelna Sigi a Prof.Oranil Jakmile ponořím ruku do lavoru s vodou, pocítím neskutečnou úlevu. Ta však netrvá dlouho, protože Sigi zmizel z dohledu a v místnosti začíná být zase neskutečné horko. ,,A do prdele.'' Nic víc si ani nestihnu říct. Vlastně ani nechci. Proč se rozčilovat. Vždyť to není tak hrozné. Až po chvíli mi dochází, že někdo mluvil. Odvrátím se od démona, který, jak jsem zjistil, se schoval pod stůl. Podvědomě se od něj navíc trochu odšoupnu, je tu opravdu horko. Abych se mohl podívat nově příchozímu do tváře. Zběžně si ho prohlédnu, musím trochu zaklonit hlavu,když se mu chci podívat do očí. Udivují mě, on sám je hrozně zvláštní, neumím si ho nikam zařadit. Co však upoutá mou pozornost ještě víc je ustupující bolest. Fascinovaně sleduji jak se rány lečí a bolest nepřirozeně rychle ustupuje. To mi však nevadí ani v nejmenším. ,,Děkuju.'' Když nově příchozí promluví podruhé, dojde mi to. Buď je to učitel, nebo aspoň někdo, kdo tady něco znamená. Začervenám se, protože jsem se ztrapnil nejen před některými žáky, ale i před zaměstnancem školy. Na svůj první den, zdá se, jen tak nezapomenu. Jediným odlehčujícím faktem je, že větší část viny připisuje Sigimu, zatím. A já doufám že to tak zůstane. |
doba vygenerování stránky: 1.4518239498138 sekund