| |||
Hala Danielle, Naomi Ať už jste v jakékoliv fázi hádky přes půlku haly, stane se jedna věc. Přímo za Naomi se objeví obrovský půlkruhový portál, jenž vede kamsi do neprostupné tmy. Z toho se zahalena černofialovým dýmem z ničehonic vynoří obří kentaur. Bez jakéhokoliv zvuku. Absolutně neslyšitelně. Našlapuje, jako by snad ani neměla kopyta. Dým se rozprostře do okolí. V žlutých očích se zaleskne a kentaur zvedne luk co drží. Neslyšně namíří šípem přímo na dívku před sebou. |
| |||
Hala Danielle "Co prosím?" Nevěřícně jsem se na ni dívala. "Vždyť je ta nástěnka v pořádku. Proč bych pro boha ničila nástěnku?" Pousměji se a otočím se, abych se na tu nástěnku znovu podívala. Opravdu byla zničená, ale já jsem přeci nic neudělala. Kdy se to vůbec...? Udělala jsem krok blíže k nástěnce, abych se na to podívala blíže. Pak mi to došlo. Iluze?! Proč mě proboha tak děsí? Tak jo, na tohle už po tom co se dělo nemám náladu, chci se prostě rychle dostat na pokoj. Nebyla jsem si svým odhadem, ale tolik jistá. Spojila jsem ruce před hrudí a zavřela oči. "Save."Zašeptala jsem a ruce znovu rozpojila v rukou se objevilo bělostné světlo, které pomalu zmizelo a místo něj se objevil náhrdelník. Rychle jsem si ho nasadila na krk a znovu se podívala na nástěnku. Akorát se potvrdilo to, co jsem si myslela. Otočila jsem se znovu na ni. "Na takové hlouposti nemám náladu." Obořila jsem se na ni. "Proč jste to jako udělala? Přijde vám vtipné utahovat si z nově příchozích?" Zamračím se na ní. To se mi nelíbí, všichni jsou tu tolik nepříjemní? Proč proboha, co jsem komu udělala? Proč mám být zrovna já oběť. "Právě jsem si písmenko po písmenku přelouskala školní řád, já na rozdíl od ostatních nejsem tak nedospělá, že bych hned na to musela ničit věci. Navíc, nejsem tak hloupá, abych skočila na nějakou hloupou iluzi."Povzdychla jsem si a začala si hledět svých věcí, náhrdelník znovu nechala zmizet, aby si zbytečně neplýtvala energii. Na druhou stranu, ani mě nenapadlo, že by to mohl být někdo jiný. |
| |||
Jídelna Hlavně Otto Dobře, dobře, asi bych při takovýhle příležitostech měl dávat víc pozor, ale on se prostě tvářil moc sebejistě, než abych se s tím zvlášť zabýval. Vlastně jsem mu chtěl udělat radost a při tom nespustit z očí cizí dračici. Upřímně se divím, že ještě nejsou se Zlatou v sobě. Nakonec, když už se zase pohledem vrátím ke svému společníkovi, zjistím, že je z něj blivajs, co se asi snaží pomalu se odšnečit někam pryč. Rychle zamávám oběma rukama a stáhnu teplotu kolem sebe na mez únosnou pro většinu tvorů tady. Snažím se rozehnat vlnu tepla, i když je mi na očích vidět, že to dělám jenom nerad. Chvilku mi bylo docela příjemně. Hmota začne zase dostávat lidské obrysy s kuželkovou koulí. Eh, pardon, s holou hlavou. Zděšeně sleduju, jak mu na kůži naskakují hluboké popáleniny, načež, s jeho prvním výkřikem, zahučím pod stůl, aby mě nebylo vůbec vidět. Moc dobře vím, kdo je v místnosti. A taky vím, že takhle bych se chovat neměl. A ještě navíc vím... ne, nevím... právě mi všechno zakryl všeobjímající strach díky kterému začalo žhnout, doutnat nebo se tavit všechno, čeho se právě dotýkám. Moje kůže nabere zdravě jasně rudou barvu s temně černými stíny. |
| |||
Jídelna Sigi Vítězný úsměv mě velmi rychle přejde. Z části kvůli Sigiho nervozitě a z té větší části proto, že vzduch kolem nás se začíná nepříjemně rychle zahřívat. Cítím jak se mi pomaličku ubírá hmota z ruky a přeměňuje se na energii. Já se však tak snadno nevzdám. Převtěluji se do své plné podoby. Na venek mi jen trochu zesvětlá už tak světlá kůže, když se pod tenkou vrstvou, která nyní funguje jako jakási forma jakž takž držící mé tělo pohromadě, vymění živé tkáně za materiál nepodobný ničemu dosud viděnému či dokonce popsanému. Ani já sám ho nedokážu popsat, protože pro takovou barvu a vlastnosti prostě neexistují v lidském jazyce slova. Dívám se na svět jen jako na nekonečné lány jednolitého materiálu. Na chvilku se zadívám i na Sigiho, jde poznat snadno. Hmota v jeho těle vibruje jako by to byl živoucí oheň, možná, že jím i je. Je to fascinující, tak moc, až málem zapomenu na neustále se zmenšující zásoby hmoty na ruce a nebezpečně rychlé kmitání atomů kolem, opatrně vysoukávám svou ruku z té jeho. Je těžké se udržet pohromadě. Obzvlášť při pohybu a tak to dělám jen pomalu. Asi jako když se krůček po krůčku vzdalujete od predátora. Nestíhám ani zakývat hlavou, jakože se vzdávám, můžu jen doufat, že Sigi bude mít dostatek rozumu aby mě neupálil. Ikdyž by mi to za to, že jsem mu přistál v jídle nejspíš nejradši udělal. Když už mám jistotu, že si nezhmotním ruku v ohnivém pekle, začnu se znovu vracet do původní podoby. Je to velmi rychlý proces. Ještě před tím však přesunu veškerou nepotřebnou hmotu, jakou jsou vlasy a ''vousy'' na postižené místo, abych aspoň částečně dohnal ztrátu. Byť se to zdá jako jednoduchý počin, jednoduchý ani omylem není. Vyžaduje to spousty soustředění a stojí mě to spousty sil.Je obtížné hmotu odněkud vzít, ale mnohem těžší je přesunout ji tak, aby byla tam, kde potřebuju a ne někde jinde. Vždy je lehčí vyvléknout nit z očka jehly, než ji tam navlékat. Celý proces včetně pouštění Sigiho ruky mi zabere kolem tří sekund. Hned poté,co provedu náhradu a improvizovanou první pomoc v jednom, zhmotním se. Úder teplého vzduchu je jako rána pěstí. Ještě před chvílí bylo akorát a teď mám pocit, jako bych se pořádně ani nemohl nadechnout. Hned další přichází tepavá bolest v ruce. I přes nahrazené tkáně je skoro do půlky předloktí červená a velmi rychle mi na dlani naskakují puchýře, v místech, kde Sigiho ruka byla uvnitř mé včetně všech čtyř prstů až na palec mám pocit, jako by se mi něco vpálilo přímo do masa. Půl sekundy poté vykřikuji bolestí a chytám se za ruku. Snažím se nemyslet na to, jak brutálně to pálí ale na hezké věci, jako třeba velký lavor plný ledové vody s kostkami ledu a malým umělohmotným Titanikem. To abych si měl na čem vybít zlost až přestanu vnímat i něco jiného než bolest. |
| |||
Před jídelnou Akashka ,,Myslím, že tady se asi nedomluvíme, ohledně peřiny. Ale to ji sebou chcete tahat všude, kam vás kroky zavedou, tak to hodně štěstí." usměji se smířlivě a s neochvějnou rukou pod tácem se rozhlédnu. ,,Třeba si o tom můžeme promluvit. Ale rozhodně ne tady. Zavedete mne na tu vyhlídku? Zní to jako příjemné místo. A pokud tam nikdo nebude, alespoň vás nebudou obtěžovat démoni a smrtky." přikývnu souhlasně a vyčkám, kterým směrem se Akashka vydá, abych ji mohl spolu s potravinami následovat. Přemýšlím, kolik bych jí toho mohl říct. V jejím nynějším stavu by ji to asi mohlo vyděsit. |
| |||
Zapauzování a odchod postav a taky... nějaké ty staronové tváře Máme tady opět takový malý informativní post o nových postavách. Někdo nám odchází, někdo přichází a někdo... Inu cesty osudu jsou spletité a různé. Víte jak. NŠÚ je škola o přežití, ne žádné peříčko. A co oči nevidí to srdce nebolí a co se taktně vyhne školnímu řádu... Ne že bych vás chtěla jakkoliv navádět! Ať vás to ani nenapadne! V žádném případě! Ale to jsem již trochu odbočila. Abyste se taky dozvěděli ty potřebné informace. Začneme třeeeeba u Eve. U té nešťastné Eve. Když se konečně dobrala do školy, po odpočinku na kraji lesa, tak jí nenapadlo nic chytřejšího, než se zastavit na Ošetřovně. Rubus byl zrovna v pokoji, takže si nevšiml, že tato dívka se dostala do Ordinace, k lehce naboostované masožravce. A že ve své všemohoucí inteligenci jí nenapadlo nic jiného, než se nad kytkou rozplývat a začít jí muchlovat. Stačilo jedno chlamst, co vám budu povídat. Rubus si toho ani nevšiml, jen zvedl hlavu, když se mu zdálo, že něco zaslechl. A to je konec této lehkomyslné čarodějky. Další na řadu přichází Nero. Tento nenápadný člen směsi, jenž se více znal snad jen s jednou čarodějkou. Vklouznul do Knihovny a dožadoval se právě této čarodějky. Knihovna ho poslala pryč, nicméně i on přesto pátral dál. Když se jeho pátrání nebralo dobrého konce, Knihovnu to přestalo bavit. Nero skončil stejně, jako ten blázen, co požadoval post Knihovníka. Další kapitolkou samo o sobě je školní duch Lucia. Bývalý vlkodlak Lucius s milou Amissou na krku. Jooo... Jenže oni přestali školu bavit. Využila své napojení na sílu, ty dva propojila a vykopla. Asi měla dobrou náladu. Nicméně je jako své pomocníky už nechtěla. A když škola nechce duši jako svého ducha, nikdo a nic proti tomu neudělá. Vybrala si nového... Ale o tom až dýl. Pak je tu ten, který odešel... Paul Rimmer. Sice se zapsal a vyspal se, ale asi neunesl tíhu tolika draků, dostal zprávu z domova nebo kdo ví.. Prostě se vrátil zpět domů ke smečce. Pápá a šáteček. Jistý modrý nejmenovaný drak, ovládající led... Ten se prosím pěkně urazil. Asi se stává právoplatným zápaďákem, jinak by to asi neudělal. Odletěl do hor na krajích pozemků. Ty, které jsou stále pod štítem, ale jen tak někdo se tam nedostane. A trucuje. Kdo ví, kdy ho to přejde a vrátí se zpět na hodiny. Jojo i Gerča má očividně nervy jen jedny. Ale upřímně – chová se jak malé dráče. Meh. Alessandro... No nebude tomu věřit, ale ani gong ho nevzbudil. Ten kluk normálně sprostě zaspal! Takže chrní u sebe v pokoji. Kdy se probere... Kdo ví. Nu a pak je tu Shrey... Ta se nám prosím ztratila v Knihovně. Nevím co se tam snaží najít, ale v regálech solidně zabloudila a hledá cestu ven. Nu Knihovna tentokrát moc vstřícná není, asi jí to baví kdo ví. Nebo jen Shrey špatně požádala... Škola si samozřejmě zvolila svého nového ducha. Volila mezi těmi, co na jejím pozemku zemřeli a samozřejmě zvolila ducha svých preferencí. Tedy dívku, která jí může zabavit co nejvíce. Takže... VÍTEJ ZPĚT RARO! Uhm uhm. Dlaci mají jistě velkou radost, že Helen? Za zmínku taky stojí, že přímo z války se k nám sem zpět vrací jedna zebra. Toť asi zatím vše k tomu, co se děje a dělo. |
| |||
Hala Naomi "Nevím, proč se tak hloupě zubíte, když jsem vás přistihla při ničení školního majetku!!" Obořím se na ni ve chvíli, kdy se otočí ke mě. "Co vám ta ubohá nástěnka udělala?! Nebo snad nechcete, aby si i jiné mohli ověřit svoje informace?!" Čím dál víc se mračím. Pokud se dívka podívá zpátky na nástěnku, uvidí čtyři souběžné díry, které vypadají jako po nějakých drápech a pod nimi prosvítá zeď. |
| |||
Hala Danielle Několikrát jsem projela nástěnku očima. Občas jsem se podívala i do do těch papírů, co jsem dostala. Přála bych si mít u sebe nějakou propisku, dělala bych si poznámky. Už vidím jak tu mapu někde ztratím a kvůli tomu se ztratím zcela určitě i já. Ani jsem se ještě pořádně nevzpamatovala z těch předchozích setkání a už mi za zády někdo pokřikuje. Rychle jsem se otočila, kdyby to náhodou bylo mířené na mě. A vzhledem k tomu, že v hale skoro nikdo nebyl a ona osoba se dívala na mě, tak její dotaz opravdu patřil mě. Rychle jsem se podívala pro jistotu do všech stran, ale nikdo tam nebyl. Rychle jsem si ji prohlédla a usmála se. Že by utekla ze země Oz? Takový kostým měla má sestřenka na Halloween. "Jen jsem se dívala na nástěnku." Pousmála jsem se a udělala několik menších kroků směrem k ní. |
| |||
Před jídelnou "Ale to přece nemá s ohrožením zvenčí nic společeného." pronesu zpěvně a malinko si i s duchnou poskočím. Zarazím se takřka uprostřed skoku, zarazila bych se, kdyby to bylo fyzicky možné a přiblížím se k Asmodaeusovi, tak blízko že se naše nosy dotýkají. "Lžeš máš měkký nos!!"
"Tak třeba můžeme na vyhlídku, tam je většinou klid. A pak bych měla zajít za profesorem, už nevím proč, ale asi bych měla." |
| |||
Jídelna - hala Hlavně Naomi Bavím se tak dobře, až občas křísnu nosem do dortíku, takže jsem za chvíli celá upatlaná, ale že by mi to vadilo, to sotva. Na druhou stranu když mě z mého pozorovacího místa málem smete ocas zlaté dračice, to by jeden mohl pomalu považovat za pokyn k odchodu. Naštěstí na svoji výmluvu nemusím čekat dlouho. Pobaveně pozoruju, jak se ta nová studentka klouže ven a po chvilce ji, po všech čtyřech, abych si zbytečně na ledě nenamlela, následuju. Ve chvíli, kdy vyjdu z místnosti a od stolů už na mě není vidět, ale ještě nejsem ani pořádně v chodbě, změním podobu a se sebevědomým výrazem vyrazím po stopách nové studentky. Nemusím ji hledat ani moc dlouho, protože se zastavila u nástěnky. Na okamžik se široce zazubím, ale pak znovu vykročím. "Co to tam děláte?!" Vykřiknu na ni přes půlku haly, kdyby si mě náhodou nevšimla. Mám tak metr sedmdesát, s kloboukem dva metry bez potíží. Konec černých šatů se nachází vysoko nad koleny a z druhé strany mu jde naproti skutečně hluboký výstřih. Zřejmě magie, že ty šaty na mě vůbec drží. |
doba vygenerování stránky: 1.5613310337067 sekund