| |||
Vyhlídka Akashka, Asmodaeus Dojdu na Vyhlídku a užívám si ten klid. Pohledem sjedu zábradlí, které je v naprostém pořádku. Opatrně se o něj opřu. Nehodlám nic riskovat a kvůli jedné nehodě sem přece nepřestanu chodit. Na to je tu moc pěkně. Jen čirou náhodou, když jsem se ohlížel, si všimnu, že na lavičky za prosklenou stěnou této terasy si někdo sednul. Ani tam pořádně nedoostřím, takže jen kývnu hlavou v pozdravu. Otočím se zpět... Ne to nejde když tam někdo sedí. Událost s Malachi mě přece jen učí alespoň jisté opatrnosti. Otočím se tedy směrem zpět do budovy a vyrazím dovnitř. Nicméně musím projít kolem laviček. "Zdravíčko," pokynu těm dvěma, pokud tam oba jsou. Na chvíli se zarazím, jako bych snad chtěl něco říct, potom si to ale rozmyslím a pokud mě nezastaví, odkráčím někam do budovy. |
| |||
Na vyhlídku
Pokusím se co největším obloukem vyhnout všem tvorům kolem kterých půjdeme. Já mám svou peřinu, ale Asmodaeus nikoliv a nerada bych, aby hned umřel. Přece jen je to sympaťák. Měla bych spíš hledat Daxe, než se tady potulovat s cizím pohledným upírem. Asi se ve mně ta démonská část nějako nezapře. Sem tam si cestou poskakuji, hvízdám a pobrukuji až se konečně dostaneme na vyhlídku. "Tadáá." zatočím se u jedné z laviček a pak si na ni sednu. "vidíte a bez jediného úrazu." spokojeně se pomuchlám s peřinou. "Tak a teď tu pohádku o těch upírech. Prosím?" zatvářím se jako roztomilé štěňátko. Rozhlédnu se a pokud uvidím Jigmeho, tak na něho vypláznu jazyk, protože já mám svou peřinu a na mě žádný démon nemůže. Heč. |
| |||
Hala Sic je pan Ortega dostatečně zajímavým společníkem, ovšem mou pozornost si vyžádali jisté důležitější situace. Co to? No toto. Ne, ne, ne. Jako lekluše dostane za skoro zabití studenta napomenutí a N za nástěnku, útok démona. To bych se na to podívala!
8 Student je povinen neprodleně hlásit všechny skutečnosti, které by mohly vést k ohrožení zdraví či života studentů a pracovníků školy. Stejně tak skutečnosti vedoucé k poškození či zcizení majetku a zařízení školy.
|
| |||
Hala Helen, Danielle, Naomi "Nedá se na tento fakt stěžovat?" zamyslím se,"to určitě nemůže být povolené," nakrčím čelo. "To je otřesné, divím se, že to tady ještě nezavřeli," zavrtím nevěřícně hlavou. "Je to jeho teprve druhý pokus," pousměji se. "Ach ano, jsem rád, že jsem narazil na chápavou duši," pokynu jí vděčně hlavou. Nestačíme se rozhodnout, kam zamíříme nadále, protože kolem projde ta slečna z jídelny a zanedlouho jí následuje nějaká čarodějka. A hned na ní křikne. Tázavě se tím směrem podívám. Vypadá to jako na to, že ten nováček bude pěkně vzdorovitý. Podle vystupování té ženy předpokládám, že je nějaká místní profesorka. Helen to očividně zaujme ještě více než mne, když se tím směrem rozejde. Já se zatím stavím do role pozorovatele. Držím se jen v takové vzdálenosti, abych mohl svou rychlostí zasáhnout, kdyby bylo nejhůře, ale nepřibližuji se. Nechci se setkat hned svůj druhý den s školním trestem. Vážně trestají studenty démony? Není to trochu urážlivé pro některé zdejší studenty? Napadne mě a sleduji co se bude dít dál. |
| |||
Jídelna Sigi, Otto "Není zač," odvětím automaticky, aniž bych tomu věnoval větší pozornost. Pozoruji Sigiho, jak se souká zpod stolu. Jakmile se dostane mimo stůl, zarazím ho telekinezí, takže dál už neodcouvá. Zároveň ho zaštítím tak, aby nemohl ovlivňovat zbytek jídelny, ani teplem, ani ničím jiným, ale stále jí vnímal, aby mi nezačal panikařit ještě více. Všechno to dělám, aniž by to na mě bylo nějak vidět, kromě toho, že se dívám jeho směrem. Pak zaslechnu něco, co se mi ani v nejmenším nelíbí. Můj výraz poněkud zpřísní. "Pane Ernste..." oslovím studenta u sebe, "vítám Vás zde na škole. Rovnou bych Vás měl ale upozornit, že svalování viny na ostatní tady příliš v lásce nemáme," sjedu k němu pohledem. Zaražení Sigiho ale nepovolí. Lehce nahlédnu do událostí u nich obou. "Přeceňování svých vlastních schopností zde v tomto institutu může skončit i Vaší smrtí. Nezkoušejte to prosím znovu," řeknu tedy nakonec a vydám se od něj směrem k Sigimu. Mám obavy, že pokud ten jeho děs vzniká ze mne, bude mít menší trauma, ale bohužel, musím ho dostat z jídelny. |
| |||
Jídelna Všichni Jo, moje nejčernější obavy se potvrdily. Někde nade mnou se ozval jeho hlas a moje myšlenky totálně skončily. Kdybych o tom mohl přemýšlet, tak by to byla jistě velmi zajímavá obrana, ale tak nějak nemám kapacity o tom uvažovat a o tom to vlastně je. Ani nevnímám, že mi něco říkal. Mě. No možná je to dobře. Velmi pomalu jsem se začal soukat zpod stolu, co nejdál od profesora a snažil jsem se vypadat co nejmenší, vlastně ideálně vůbec nevypadat. Dobře, kdybych seděl u stolu a viděl sám sebe takhle, musel bych se propadnout. Upřímně doufám, že se dostanu z místnosti pryč. Pokud se mě pokusí zastavit některá z dračic, nepokusí se. Pokud se pokusí někdo jiný, riskuje ošklivé popáleniny. Pokud byl někde led, už není. V jídelně se začíná oteplovat, ale zatím snesitelně a celkem příjemně. Pro představu couvám po rukách a zadku, upřeně koukám na kameny, protože co nevidím, to tam pochopitelně není, že? A nevím proč by to nemohlo fungovat na profesora, když Ace deka zjevně funguje. |
| |||
Jídelna Sigi a Prof.Oranil Jakmile ponořím ruku do lavoru s vodou, pocítím neskutečnou úlevu. Ta však netrvá dlouho, protože Sigi zmizel z dohledu a v místnosti začíná být zase neskutečné horko. ,,A do prdele.'' Nic víc si ani nestihnu říct. Vlastně ani nechci. Proč se rozčilovat. Vždyť to není tak hrozné. Až po chvíli mi dochází, že někdo mluvil. Odvrátím se od démona, který, jak jsem zjistil, se schoval pod stůl. Podvědomě se od něj navíc trochu odšoupnu, je tu opravdu horko. Abych se mohl podívat nově příchozímu do tváře. Zběžně si ho prohlédnu, musím trochu zaklonit hlavu,když se mu chci podívat do očí. Udivují mě, on sám je hrozně zvláštní, neumím si ho nikam zařadit. Co však upoutá mou pozornost ještě víc je ustupující bolest. Fascinovaně sleduji jak se rány lečí a bolest nepřirozeně rychle ustupuje. To mi však nevadí ani v nejmenším. ,,Děkuju.'' Když nově příchozí promluví podruhé, dojde mi to. Buď je to učitel, nebo aspoň někdo, kdo tady něco znamená. Začervenám se, protože jsem se ztrapnil nejen před některými žáky, ale i před zaměstnancem školy. Na svůj první den, zdá se, jen tak nezapomenu. Jediným odlehčujícím faktem je, že větší část viny připisuje Sigimu, zatím. A já doufám že to tak zůstane. |
| |||
Jídelna Malachi, odchozí studenti, Sigi, Otto "Mohu Vás ujistit, že to je jeho reálná podoba, za kterou nemůže. Takže berte ohledy na životní osudy ostatních studentů, nebo se se svým pobytem zde rozloučíte," odvětím Malachi ledově. "Tentokrát to přejdu bez školního trestu, ale příště k němu přistoupím rovnou," upozorním jí a sleduji, jak ostatní studenti odchází. Situace okolo Naomi se vyřešila sama, takže nemusím zasahovat. Všimnu si zcela jiné věci, která mě donutí se zamračit. Doutnající stůl, roztavené kameny a nováček, který řve bolestí. Zmizím z místa zpoza Malachi a objevím se za Ottem. "Myslel jsem tím se o něj postarat, ne ho upálil, pane Sigfriede," pronesu hlasitě, aby mě i pod tím stolem slyšel. Nahnu se k Ottovi. Napřed k němu vyšlu uklidňující vlnu, aby mě něčím nevzal po hlavě a pak rychle přejedu svou dlaní nad jeho rukou. Za mou dlaní se jeho popáleniny okamžitě zatahují a doplňuje se potřebná hmota na vytvoření nové kůže. "Měl byste vylézt a přestat ničit stůl i se vším jídlem na něj, nebo jednak urazíte kuchaře a jednak naštvete školu," ozvu se opět směrem k Sigimu, taktně mu naznačujíc, že by mohl vylézt a uklidnit se. Nerad bych ho opět chladil já. Mám dojem, že to by úplně příjemné nebylo. Zvlášť, když cítím jak vyděšený je. |
| |||
Hala Naomi a ehm, Cosi velkého? Beze slova sleduju, co bude tvořit. Když se přiblíží zpět k nástěnce, hezky si na ni hlasitě štěknu. „No?!“ Něco se jí objevilo v rukou, načež se na mě obořila. Překvapeně jsem mrkla. Asi jako profesor, co se na něj utrhne právě příchozí student. Naštěstí chápu celkem rychle, takže má pravděpodobně něco, co ruší iluze. Tak to už sme taky potkali. „Co prosím?“ Začnu nebezpečně tichým hlasem, který se ale i tak rozlehne celou halou. „Co jste si to právě dovolila?“ Hlas začíná získávat nebezpečný odstín. „Pokud jste si právě přečetla školní řád, jistě dobře víte, že se má projevovat úcta ostatním studentům, zaměstnancům školy a PROFESORŮM!“ Poslední slovo zvlášť zdůrazním. „A vy se mi tu snažíte lhát do očí, když vás vidím stát vedle zničené nástěnky? A ještě mě z něčeho osočovat?! To svůj první den nezačínáte právě dobře!“ Skoro to vypadá, že by mě snad chtěla začít ignorovat. Zprudka se nadechnu a pak pomalinku vydechnu. Zašermuju rukou ve vzduchu črtajíce velmi rychle pentagram a u toho vyštěknu: „Malbenita, kia azeno!“ Prudce ukážu přímo za Naomi. „Hned první den sis vysloužila trest s démonem z pekel!“ Tvářím se přísně a připravuju se reagovat na to, co to stvoření vlastně bude chtít provést, ale co bychom neudělali pro chaos. |
| |||
Hala Danielle, Naomi Ať už jste v jakékoliv fázi hádky přes půlku haly, stane se jedna věc. Přímo za Naomi se objeví obrovský půlkruhový portál, jenž vede kamsi do neprostupné tmy. Z toho se zahalena černofialovým dýmem z ničehonic vynoří obří kentaur. Bez jakéhokoliv zvuku. Absolutně neslyšitelně. Našlapuje, jako by snad ani neměla kopyta. Dým se rozprostře do okolí. V žlutých očích se zaleskne a kentaur zvedne luk co drží. Neslyšně namíří šípem přímo na dívku před sebou. |
doba vygenerování stránky: 1.433317899704 sekund