| |||
Jídelna Sigi a Prof.Oranil Jakmile ponořím ruku do lavoru s vodou, pocítím neskutečnou úlevu. Ta však netrvá dlouho, protože Sigi zmizel z dohledu a v místnosti začíná být zase neskutečné horko. ,,A do prdele.'' Nic víc si ani nestihnu říct. Vlastně ani nechci. Proč se rozčilovat. Vždyť to není tak hrozné. Až po chvíli mi dochází, že někdo mluvil. Odvrátím se od démona, který, jak jsem zjistil, se schoval pod stůl. Podvědomě se od něj navíc trochu odšoupnu, je tu opravdu horko. Abych se mohl podívat nově příchozímu do tváře. Zběžně si ho prohlédnu, musím trochu zaklonit hlavu,když se mu chci podívat do očí. Udivují mě, on sám je hrozně zvláštní, neumím si ho nikam zařadit. Co však upoutá mou pozornost ještě víc je ustupující bolest. Fascinovaně sleduji jak se rány lečí a bolest nepřirozeně rychle ustupuje. To mi však nevadí ani v nejmenším. ,,Děkuju.'' Když nově příchozí promluví podruhé, dojde mi to. Buď je to učitel, nebo aspoň někdo, kdo tady něco znamená. Začervenám se, protože jsem se ztrapnil nejen před některými žáky, ale i před zaměstnancem školy. Na svůj první den, zdá se, jen tak nezapomenu. Jediným odlehčujícím faktem je, že větší část viny připisuje Sigimu, zatím. A já doufám že to tak zůstane. |
| |||
Jídelna Malachi, odchozí studenti, Sigi, Otto "Mohu Vás ujistit, že to je jeho reálná podoba, za kterou nemůže. Takže berte ohledy na životní osudy ostatních studentů, nebo se se svým pobytem zde rozloučíte," odvětím Malachi ledově. "Tentokrát to přejdu bez školního trestu, ale příště k němu přistoupím rovnou," upozorním jí a sleduji, jak ostatní studenti odchází. Situace okolo Naomi se vyřešila sama, takže nemusím zasahovat. Všimnu si zcela jiné věci, která mě donutí se zamračit. Doutnající stůl, roztavené kameny a nováček, který řve bolestí. Zmizím z místa zpoza Malachi a objevím se za Ottem. "Myslel jsem tím se o něj postarat, ne ho upálil, pane Sigfriede," pronesu hlasitě, aby mě i pod tím stolem slyšel. Nahnu se k Ottovi. Napřed k němu vyšlu uklidňující vlnu, aby mě něčím nevzal po hlavě a pak rychle přejedu svou dlaní nad jeho rukou. Za mou dlaní se jeho popáleniny okamžitě zatahují a doplňuje se potřebná hmota na vytvoření nové kůže. "Měl byste vylézt a přestat ničit stůl i se vším jídlem na něj, nebo jednak urazíte kuchaře a jednak naštvete školu," ozvu se opět směrem k Sigimu, taktně mu naznačujíc, že by mohl vylézt a uklidnit se. Nerad bych ho opět chladil já. Mám dojem, že to by úplně příjemné nebylo. Zvlášť, když cítím jak vyděšený je. |
| |||
Hala Naomi a ehm, Cosi velkého? Beze slova sleduju, co bude tvořit. Když se přiblíží zpět k nástěnce, hezky si na ni hlasitě štěknu. „No?!“ Něco se jí objevilo v rukou, načež se na mě obořila. Překvapeně jsem mrkla. Asi jako profesor, co se na něj utrhne právě příchozí student. Naštěstí chápu celkem rychle, takže má pravděpodobně něco, co ruší iluze. Tak to už sme taky potkali. „Co prosím?“ Začnu nebezpečně tichým hlasem, který se ale i tak rozlehne celou halou. „Co jste si to právě dovolila?“ Hlas začíná získávat nebezpečný odstín. „Pokud jste si právě přečetla školní řád, jistě dobře víte, že se má projevovat úcta ostatním studentům, zaměstnancům školy a PROFESORŮM!“ Poslední slovo zvlášť zdůrazním. „A vy se mi tu snažíte lhát do očí, když vás vidím stát vedle zničené nástěnky? A ještě mě z něčeho osočovat?! To svůj první den nezačínáte právě dobře!“ Skoro to vypadá, že by mě snad chtěla začít ignorovat. Zprudka se nadechnu a pak pomalinku vydechnu. Zašermuju rukou ve vzduchu črtajíce velmi rychle pentagram a u toho vyštěknu: „Malbenita, kia azeno!“ Prudce ukážu přímo za Naomi. „Hned první den sis vysloužila trest s démonem z pekel!“ Tvářím se přísně a připravuju se reagovat na to, co to stvoření vlastně bude chtít provést, ale co bychom neudělali pro chaos. |
| |||
Hala Danielle, Naomi Ať už jste v jakékoliv fázi hádky přes půlku haly, stane se jedna věc. Přímo za Naomi se objeví obrovský půlkruhový portál, jenž vede kamsi do neprostupné tmy. Z toho se zahalena černofialovým dýmem z ničehonic vynoří obří kentaur. Bez jakéhokoliv zvuku. Absolutně neslyšitelně. Našlapuje, jako by snad ani neměla kopyta. Dým se rozprostře do okolí. V žlutých očích se zaleskne a kentaur zvedne luk co drží. Neslyšně namíří šípem přímo na dívku před sebou. |
| |||
Hala Danielle "Co prosím?" Nevěřícně jsem se na ni dívala. "Vždyť je ta nástěnka v pořádku. Proč bych pro boha ničila nástěnku?" Pousměji se a otočím se, abych se na tu nástěnku znovu podívala. Opravdu byla zničená, ale já jsem přeci nic neudělala. Kdy se to vůbec...? Udělala jsem krok blíže k nástěnce, abych se na to podívala blíže. Pak mi to došlo. Iluze?! Proč mě proboha tak děsí? Tak jo, na tohle už po tom co se dělo nemám náladu, chci se prostě rychle dostat na pokoj. Nebyla jsem si svým odhadem, ale tolik jistá. Spojila jsem ruce před hrudí a zavřela oči. "Save."Zašeptala jsem a ruce znovu rozpojila v rukou se objevilo bělostné světlo, které pomalu zmizelo a místo něj se objevil náhrdelník. Rychle jsem si ho nasadila na krk a znovu se podívala na nástěnku. Akorát se potvrdilo to, co jsem si myslela. Otočila jsem se znovu na ni. "Na takové hlouposti nemám náladu." Obořila jsem se na ni. "Proč jste to jako udělala? Přijde vám vtipné utahovat si z nově příchozích?" Zamračím se na ní. To se mi nelíbí, všichni jsou tu tolik nepříjemní? Proč proboha, co jsem komu udělala? Proč mám být zrovna já oběť. "Právě jsem si písmenko po písmenku přelouskala školní řád, já na rozdíl od ostatních nejsem tak nedospělá, že bych hned na to musela ničit věci. Navíc, nejsem tak hloupá, abych skočila na nějakou hloupou iluzi."Povzdychla jsem si a začala si hledět svých věcí, náhrdelník znovu nechala zmizet, aby si zbytečně neplýtvala energii. Na druhou stranu, ani mě nenapadlo, že by to mohl být někdo jiný. |
| |||
Jídelna Hlavně Otto Dobře, dobře, asi bych při takovýhle příležitostech měl dávat víc pozor, ale on se prostě tvářil moc sebejistě, než abych se s tím zvlášť zabýval. Vlastně jsem mu chtěl udělat radost a při tom nespustit z očí cizí dračici. Upřímně se divím, že ještě nejsou se Zlatou v sobě. Nakonec, když už se zase pohledem vrátím ke svému společníkovi, zjistím, že je z něj blivajs, co se asi snaží pomalu se odšnečit někam pryč. Rychle zamávám oběma rukama a stáhnu teplotu kolem sebe na mez únosnou pro většinu tvorů tady. Snažím se rozehnat vlnu tepla, i když je mi na očích vidět, že to dělám jenom nerad. Chvilku mi bylo docela příjemně. Hmota začne zase dostávat lidské obrysy s kuželkovou koulí. Eh, pardon, s holou hlavou. Zděšeně sleduju, jak mu na kůži naskakují hluboké popáleniny, načež, s jeho prvním výkřikem, zahučím pod stůl, aby mě nebylo vůbec vidět. Moc dobře vím, kdo je v místnosti. A taky vím, že takhle bych se chovat neměl. A ještě navíc vím... ne, nevím... právě mi všechno zakryl všeobjímající strach díky kterému začalo žhnout, doutnat nebo se tavit všechno, čeho se právě dotýkám. Moje kůže nabere zdravě jasně rudou barvu s temně černými stíny. |
| |||
Jídelna Sigi Vítězný úsměv mě velmi rychle přejde. Z části kvůli Sigiho nervozitě a z té větší části proto, že vzduch kolem nás se začíná nepříjemně rychle zahřívat. Cítím jak se mi pomaličku ubírá hmota z ruky a přeměňuje se na energii. Já se však tak snadno nevzdám. Převtěluji se do své plné podoby. Na venek mi jen trochu zesvětlá už tak světlá kůže, když se pod tenkou vrstvou, která nyní funguje jako jakási forma jakž takž držící mé tělo pohromadě, vymění živé tkáně za materiál nepodobný ničemu dosud viděnému či dokonce popsanému. Ani já sám ho nedokážu popsat, protože pro takovou barvu a vlastnosti prostě neexistují v lidském jazyce slova. Dívám se na svět jen jako na nekonečné lány jednolitého materiálu. Na chvilku se zadívám i na Sigiho, jde poznat snadno. Hmota v jeho těle vibruje jako by to byl živoucí oheň, možná, že jím i je. Je to fascinující, tak moc, až málem zapomenu na neustále se zmenšující zásoby hmoty na ruce a nebezpečně rychlé kmitání atomů kolem, opatrně vysoukávám svou ruku z té jeho. Je těžké se udržet pohromadě. Obzvlášť při pohybu a tak to dělám jen pomalu. Asi jako když se krůček po krůčku vzdalujete od predátora. Nestíhám ani zakývat hlavou, jakože se vzdávám, můžu jen doufat, že Sigi bude mít dostatek rozumu aby mě neupálil. Ikdyž by mi to za to, že jsem mu přistál v jídle nejspíš nejradši udělal. Když už mám jistotu, že si nezhmotním ruku v ohnivém pekle, začnu se znovu vracet do původní podoby. Je to velmi rychlý proces. Ještě před tím však přesunu veškerou nepotřebnou hmotu, jakou jsou vlasy a ''vousy'' na postižené místo, abych aspoň částečně dohnal ztrátu. Byť se to zdá jako jednoduchý počin, jednoduchý ani omylem není. Vyžaduje to spousty soustředění a stojí mě to spousty sil.Je obtížné hmotu odněkud vzít, ale mnohem těžší je přesunout ji tak, aby byla tam, kde potřebuju a ne někde jinde. Vždy je lehčí vyvléknout nit z očka jehly, než ji tam navlékat. Celý proces včetně pouštění Sigiho ruky mi zabere kolem tří sekund. Hned poté,co provedu náhradu a improvizovanou první pomoc v jednom, zhmotním se. Úder teplého vzduchu je jako rána pěstí. Ještě před chvílí bylo akorát a teď mám pocit, jako bych se pořádně ani nemohl nadechnout. Hned další přichází tepavá bolest v ruce. I přes nahrazené tkáně je skoro do půlky předloktí červená a velmi rychle mi na dlani naskakují puchýře, v místech, kde Sigiho ruka byla uvnitř mé včetně všech čtyř prstů až na palec mám pocit, jako by se mi něco vpálilo přímo do masa. Půl sekundy poté vykřikuji bolestí a chytám se za ruku. Snažím se nemyslet na to, jak brutálně to pálí ale na hezké věci, jako třeba velký lavor plný ledové vody s kostkami ledu a malým umělohmotným Titanikem. To abych si měl na čem vybít zlost až přestanu vnímat i něco jiného než bolest. |
| |||
Před jídelnou Akashka ,,Myslím, že tady se asi nedomluvíme, ohledně peřiny. Ale to ji sebou chcete tahat všude, kam vás kroky zavedou, tak to hodně štěstí." usměji se smířlivě a s neochvějnou rukou pod tácem se rozhlédnu. ,,Třeba si o tom můžeme promluvit. Ale rozhodně ne tady. Zavedete mne na tu vyhlídku? Zní to jako příjemné místo. A pokud tam nikdo nebude, alespoň vás nebudou obtěžovat démoni a smrtky." přikývnu souhlasně a vyčkám, kterým směrem se Akashka vydá, abych ji mohl spolu s potravinami následovat. Přemýšlím, kolik bych jí toho mohl říct. V jejím nynějším stavu by ji to asi mohlo vyděsit. |
| |||
Zapauzování a odchod postav a taky... nějaké ty staronové tváře Máme tady opět takový malý informativní post o nových postavách. Někdo nám odchází, někdo přichází a někdo... Inu cesty osudu jsou spletité a různé. Víte jak. NŠÚ je škola o přežití, ne žádné peříčko. A co oči nevidí to srdce nebolí a co se taktně vyhne školnímu řádu... Ne že bych vás chtěla jakkoliv navádět! Ať vás to ani nenapadne! V žádném případě! Ale to jsem již trochu odbočila. Abyste se taky dozvěděli ty potřebné informace. Začneme třeeeeba u Eve. U té nešťastné Eve. Když se konečně dobrala do školy, po odpočinku na kraji lesa, tak jí nenapadlo nic chytřejšího, než se zastavit na Ošetřovně. Rubus byl zrovna v pokoji, takže si nevšiml, že tato dívka se dostala do Ordinace, k lehce naboostované masožravce. A že ve své všemohoucí inteligenci jí nenapadlo nic jiného, než se nad kytkou rozplývat a začít jí muchlovat. Stačilo jedno chlamst, co vám budu povídat. Rubus si toho ani nevšiml, jen zvedl hlavu, když se mu zdálo, že něco zaslechl. A to je konec této lehkomyslné čarodějky. Další na řadu přichází Nero. Tento nenápadný člen směsi, jenž se více znal snad jen s jednou čarodějkou. Vklouznul do Knihovny a dožadoval se právě této čarodějky. Knihovna ho poslala pryč, nicméně i on přesto pátral dál. Když se jeho pátrání nebralo dobrého konce, Knihovnu to přestalo bavit. Nero skončil stejně, jako ten blázen, co požadoval post Knihovníka. Další kapitolkou samo o sobě je školní duch Lucia. Bývalý vlkodlak Lucius s milou Amissou na krku. Jooo... Jenže oni přestali školu bavit. Využila své napojení na sílu, ty dva propojila a vykopla. Asi měla dobrou náladu. Nicméně je jako své pomocníky už nechtěla. A když škola nechce duši jako svého ducha, nikdo a nic proti tomu neudělá. Vybrala si nového... Ale o tom až dýl. Pak je tu ten, který odešel... Paul Rimmer. Sice se zapsal a vyspal se, ale asi neunesl tíhu tolika draků, dostal zprávu z domova nebo kdo ví.. Prostě se vrátil zpět domů ke smečce. Pápá a šáteček. Jistý modrý nejmenovaný drak, ovládající led... Ten se prosím pěkně urazil. Asi se stává právoplatným zápaďákem, jinak by to asi neudělal. Odletěl do hor na krajích pozemků. Ty, které jsou stále pod štítem, ale jen tak někdo se tam nedostane. A trucuje. Kdo ví, kdy ho to přejde a vrátí se zpět na hodiny. Jojo i Gerča má očividně nervy jen jedny. Ale upřímně – chová se jak malé dráče. Meh. Alessandro... No nebude tomu věřit, ale ani gong ho nevzbudil. Ten kluk normálně sprostě zaspal! Takže chrní u sebe v pokoji. Kdy se probere... Kdo ví. Nu a pak je tu Shrey... Ta se nám prosím ztratila v Knihovně. Nevím co se tam snaží najít, ale v regálech solidně zabloudila a hledá cestu ven. Nu Knihovna tentokrát moc vstřícná není, asi jí to baví kdo ví. Nebo jen Shrey špatně požádala... Škola si samozřejmě zvolila svého nového ducha. Volila mezi těmi, co na jejím pozemku zemřeli a samozřejmě zvolila ducha svých preferencí. Tedy dívku, která jí může zabavit co nejvíce. Takže... VÍTEJ ZPĚT RARO! Uhm uhm. Dlaci mají jistě velkou radost, že Helen? Za zmínku taky stojí, že přímo z války se k nám sem zpět vrací jedna zebra. Toť asi zatím vše k tomu, co se děje a dělo. |
| |||
Hala Naomi "Nevím, proč se tak hloupě zubíte, když jsem vás přistihla při ničení školního majetku!!" Obořím se na ni ve chvíli, kdy se otočí ke mě. "Co vám ta ubohá nástěnka udělala?! Nebo snad nechcete, aby si i jiné mohli ověřit svoje informace?!" Čím dál víc se mračím. Pokud se dívka podívá zpátky na nástěnku, uvidí čtyři souběžné díry, které vypadají jako po nějakých drápech a pod nimi prosvítá zeď. |
doba vygenerování stránky: 1.2842099666595 sekund