| |||
Hala Helen, Danielle, Naomi "Nedá se na tento fakt stěžovat?" zamyslím se,"to určitě nemůže být povolené," nakrčím čelo. "To je otřesné, divím se, že to tady ještě nezavřeli," zavrtím nevěřícně hlavou. "Je to jeho teprve druhý pokus," pousměji se. "Ach ano, jsem rád, že jsem narazil na chápavou duši," pokynu jí vděčně hlavou. Nestačíme se rozhodnout, kam zamíříme nadále, protože kolem projde ta slečna z jídelny a zanedlouho jí následuje nějaká čarodějka. A hned na ní křikne. Tázavě se tím směrem podívám. Vypadá to jako na to, že ten nováček bude pěkně vzdorovitý. Podle vystupování té ženy předpokládám, že je nějaká místní profesorka. Helen to očividně zaujme ještě více než mne, když se tím směrem rozejde. Já se zatím stavím do role pozorovatele. Držím se jen v takové vzdálenosti, abych mohl svou rychlostí zasáhnout, kdyby bylo nejhůře, ale nepřibližuji se. Nechci se setkat hned svůj druhý den s školním trestem. Vážně trestají studenty démony? Není to trochu urážlivé pro některé zdejší studenty? Napadne mě a sleduji co se bude dít dál. |
| |||
Jídelna Sigi, Otto "Není zač," odvětím automaticky, aniž bych tomu věnoval větší pozornost. Pozoruji Sigiho, jak se souká zpod stolu. Jakmile se dostane mimo stůl, zarazím ho telekinezí, takže dál už neodcouvá. Zároveň ho zaštítím tak, aby nemohl ovlivňovat zbytek jídelny, ani teplem, ani ničím jiným, ale stále jí vnímal, aby mi nezačal panikařit ještě více. Všechno to dělám, aniž by to na mě bylo nějak vidět, kromě toho, že se dívám jeho směrem. Pak zaslechnu něco, co se mi ani v nejmenším nelíbí. Můj výraz poněkud zpřísní. "Pane Ernste..." oslovím studenta u sebe, "vítám Vás zde na škole. Rovnou bych Vás měl ale upozornit, že svalování viny na ostatní tady příliš v lásce nemáme," sjedu k němu pohledem. Zaražení Sigiho ale nepovolí. Lehce nahlédnu do událostí u nich obou. "Přeceňování svých vlastních schopností zde v tomto institutu může skončit i Vaší smrtí. Nezkoušejte to prosím znovu," řeknu tedy nakonec a vydám se od něj směrem k Sigimu. Mám obavy, že pokud ten jeho děs vzniká ze mne, bude mít menší trauma, ale bohužel, musím ho dostat z jídelny. |
| |||
Jídelna Všichni Jo, moje nejčernější obavy se potvrdily. Někde nade mnou se ozval jeho hlas a moje myšlenky totálně skončily. Kdybych o tom mohl přemýšlet, tak by to byla jistě velmi zajímavá obrana, ale tak nějak nemám kapacity o tom uvažovat a o tom to vlastně je. Ani nevnímám, že mi něco říkal. Mě. No možná je to dobře. Velmi pomalu jsem se začal soukat zpod stolu, co nejdál od profesora a snažil jsem se vypadat co nejmenší, vlastně ideálně vůbec nevypadat. Dobře, kdybych seděl u stolu a viděl sám sebe takhle, musel bych se propadnout. Upřímně doufám, že se dostanu z místnosti pryč. Pokud se mě pokusí zastavit některá z dračic, nepokusí se. Pokud se pokusí někdo jiný, riskuje ošklivé popáleniny. Pokud byl někde led, už není. V jídelně se začíná oteplovat, ale zatím snesitelně a celkem příjemně. Pro představu couvám po rukách a zadku, upřeně koukám na kameny, protože co nevidím, to tam pochopitelně není, že? A nevím proč by to nemohlo fungovat na profesora, když Ace deka zjevně funguje. |
| |||
Jídelna Sigi a Prof.Oranil Jakmile ponořím ruku do lavoru s vodou, pocítím neskutečnou úlevu. Ta však netrvá dlouho, protože Sigi zmizel z dohledu a v místnosti začíná být zase neskutečné horko. ,,A do prdele.'' Nic víc si ani nestihnu říct. Vlastně ani nechci. Proč se rozčilovat. Vždyť to není tak hrozné. Až po chvíli mi dochází, že někdo mluvil. Odvrátím se od démona, který, jak jsem zjistil, se schoval pod stůl. Podvědomě se od něj navíc trochu odšoupnu, je tu opravdu horko. Abych se mohl podívat nově příchozímu do tváře. Zběžně si ho prohlédnu, musím trochu zaklonit hlavu,když se mu chci podívat do očí. Udivují mě, on sám je hrozně zvláštní, neumím si ho nikam zařadit. Co však upoutá mou pozornost ještě víc je ustupující bolest. Fascinovaně sleduji jak se rány lečí a bolest nepřirozeně rychle ustupuje. To mi však nevadí ani v nejmenším. ,,Děkuju.'' Když nově příchozí promluví podruhé, dojde mi to. Buď je to učitel, nebo aspoň někdo, kdo tady něco znamená. Začervenám se, protože jsem se ztrapnil nejen před některými žáky, ale i před zaměstnancem školy. Na svůj první den, zdá se, jen tak nezapomenu. Jediným odlehčujícím faktem je, že větší část viny připisuje Sigimu, zatím. A já doufám že to tak zůstane. |
| |||
Jídelna Malachi, odchozí studenti, Sigi, Otto "Mohu Vás ujistit, že to je jeho reálná podoba, za kterou nemůže. Takže berte ohledy na životní osudy ostatních studentů, nebo se se svým pobytem zde rozloučíte," odvětím Malachi ledově. "Tentokrát to přejdu bez školního trestu, ale příště k němu přistoupím rovnou," upozorním jí a sleduji, jak ostatní studenti odchází. Situace okolo Naomi se vyřešila sama, takže nemusím zasahovat. Všimnu si zcela jiné věci, která mě donutí se zamračit. Doutnající stůl, roztavené kameny a nováček, který řve bolestí. Zmizím z místa zpoza Malachi a objevím se za Ottem. "Myslel jsem tím se o něj postarat, ne ho upálil, pane Sigfriede," pronesu hlasitě, aby mě i pod tím stolem slyšel. Nahnu se k Ottovi. Napřed k němu vyšlu uklidňující vlnu, aby mě něčím nevzal po hlavě a pak rychle přejedu svou dlaní nad jeho rukou. Za mou dlaní se jeho popáleniny okamžitě zatahují a doplňuje se potřebná hmota na vytvoření nové kůže. "Měl byste vylézt a přestat ničit stůl i se vším jídlem na něj, nebo jednak urazíte kuchaře a jednak naštvete školu," ozvu se opět směrem k Sigimu, taktně mu naznačujíc, že by mohl vylézt a uklidnit se. Nerad bych ho opět chladil já. Mám dojem, že to by úplně příjemné nebylo. Zvlášť, když cítím jak vyděšený je. |
| |||
Hala Naomi a ehm, Cosi velkého? Beze slova sleduju, co bude tvořit. Když se přiblíží zpět k nástěnce, hezky si na ni hlasitě štěknu. „No?!“ Něco se jí objevilo v rukou, načež se na mě obořila. Překvapeně jsem mrkla. Asi jako profesor, co se na něj utrhne právě příchozí student. Naštěstí chápu celkem rychle, takže má pravděpodobně něco, co ruší iluze. Tak to už sme taky potkali. „Co prosím?“ Začnu nebezpečně tichým hlasem, který se ale i tak rozlehne celou halou. „Co jste si to právě dovolila?“ Hlas začíná získávat nebezpečný odstín. „Pokud jste si právě přečetla školní řád, jistě dobře víte, že se má projevovat úcta ostatním studentům, zaměstnancům školy a PROFESORŮM!“ Poslední slovo zvlášť zdůrazním. „A vy se mi tu snažíte lhát do očí, když vás vidím stát vedle zničené nástěnky? A ještě mě z něčeho osočovat?! To svůj první den nezačínáte právě dobře!“ Skoro to vypadá, že by mě snad chtěla začít ignorovat. Zprudka se nadechnu a pak pomalinku vydechnu. Zašermuju rukou ve vzduchu črtajíce velmi rychle pentagram a u toho vyštěknu: „Malbenita, kia azeno!“ Prudce ukážu přímo za Naomi. „Hned první den sis vysloužila trest s démonem z pekel!“ Tvářím se přísně a připravuju se reagovat na to, co to stvoření vlastně bude chtít provést, ale co bychom neudělali pro chaos. |
| |||
Hala Danielle, Naomi Ať už jste v jakékoliv fázi hádky přes půlku haly, stane se jedna věc. Přímo za Naomi se objeví obrovský půlkruhový portál, jenž vede kamsi do neprostupné tmy. Z toho se zahalena černofialovým dýmem z ničehonic vynoří obří kentaur. Bez jakéhokoliv zvuku. Absolutně neslyšitelně. Našlapuje, jako by snad ani neměla kopyta. Dým se rozprostře do okolí. V žlutých očích se zaleskne a kentaur zvedne luk co drží. Neslyšně namíří šípem přímo na dívku před sebou. |
| |||
Hala Danielle "Co prosím?" Nevěřícně jsem se na ni dívala. "Vždyť je ta nástěnka v pořádku. Proč bych pro boha ničila nástěnku?" Pousměji se a otočím se, abych se na tu nástěnku znovu podívala. Opravdu byla zničená, ale já jsem přeci nic neudělala. Kdy se to vůbec...? Udělala jsem krok blíže k nástěnce, abych se na to podívala blíže. Pak mi to došlo. Iluze?! Proč mě proboha tak děsí? Tak jo, na tohle už po tom co se dělo nemám náladu, chci se prostě rychle dostat na pokoj. Nebyla jsem si svým odhadem, ale tolik jistá. Spojila jsem ruce před hrudí a zavřela oči. "Save."Zašeptala jsem a ruce znovu rozpojila v rukou se objevilo bělostné světlo, které pomalu zmizelo a místo něj se objevil náhrdelník. Rychle jsem si ho nasadila na krk a znovu se podívala na nástěnku. Akorát se potvrdilo to, co jsem si myslela. Otočila jsem se znovu na ni. "Na takové hlouposti nemám náladu." Obořila jsem se na ni. "Proč jste to jako udělala? Přijde vám vtipné utahovat si z nově příchozích?" Zamračím se na ní. To se mi nelíbí, všichni jsou tu tolik nepříjemní? Proč proboha, co jsem komu udělala? Proč mám být zrovna já oběť. "Právě jsem si písmenko po písmenku přelouskala školní řád, já na rozdíl od ostatních nejsem tak nedospělá, že bych hned na to musela ničit věci. Navíc, nejsem tak hloupá, abych skočila na nějakou hloupou iluzi."Povzdychla jsem si a začala si hledět svých věcí, náhrdelník znovu nechala zmizet, aby si zbytečně neplýtvala energii. Na druhou stranu, ani mě nenapadlo, že by to mohl být někdo jiný. |
| |||
Jídelna Hlavně Otto Dobře, dobře, asi bych při takovýhle příležitostech měl dávat víc pozor, ale on se prostě tvářil moc sebejistě, než abych se s tím zvlášť zabýval. Vlastně jsem mu chtěl udělat radost a při tom nespustit z očí cizí dračici. Upřímně se divím, že ještě nejsou se Zlatou v sobě. Nakonec, když už se zase pohledem vrátím ke svému společníkovi, zjistím, že je z něj blivajs, co se asi snaží pomalu se odšnečit někam pryč. Rychle zamávám oběma rukama a stáhnu teplotu kolem sebe na mez únosnou pro většinu tvorů tady. Snažím se rozehnat vlnu tepla, i když je mi na očích vidět, že to dělám jenom nerad. Chvilku mi bylo docela příjemně. Hmota začne zase dostávat lidské obrysy s kuželkovou koulí. Eh, pardon, s holou hlavou. Zděšeně sleduju, jak mu na kůži naskakují hluboké popáleniny, načež, s jeho prvním výkřikem, zahučím pod stůl, aby mě nebylo vůbec vidět. Moc dobře vím, kdo je v místnosti. A taky vím, že takhle bych se chovat neměl. A ještě navíc vím... ne, nevím... právě mi všechno zakryl všeobjímající strach díky kterému začalo žhnout, doutnat nebo se tavit všechno, čeho se právě dotýkám. Moje kůže nabere zdravě jasně rudou barvu s temně černými stíny. |
| |||
Jídelna Sigi Vítězný úsměv mě velmi rychle přejde. Z části kvůli Sigiho nervozitě a z té větší části proto, že vzduch kolem nás se začíná nepříjemně rychle zahřívat. Cítím jak se mi pomaličku ubírá hmota z ruky a přeměňuje se na energii. Já se však tak snadno nevzdám. Převtěluji se do své plné podoby. Na venek mi jen trochu zesvětlá už tak světlá kůže, když se pod tenkou vrstvou, která nyní funguje jako jakási forma jakž takž držící mé tělo pohromadě, vymění živé tkáně za materiál nepodobný ničemu dosud viděnému či dokonce popsanému. Ani já sám ho nedokážu popsat, protože pro takovou barvu a vlastnosti prostě neexistují v lidském jazyce slova. Dívám se na svět jen jako na nekonečné lány jednolitého materiálu. Na chvilku se zadívám i na Sigiho, jde poznat snadno. Hmota v jeho těle vibruje jako by to byl živoucí oheň, možná, že jím i je. Je to fascinující, tak moc, až málem zapomenu na neustále se zmenšující zásoby hmoty na ruce a nebezpečně rychlé kmitání atomů kolem, opatrně vysoukávám svou ruku z té jeho. Je těžké se udržet pohromadě. Obzvlášť při pohybu a tak to dělám jen pomalu. Asi jako když se krůček po krůčku vzdalujete od predátora. Nestíhám ani zakývat hlavou, jakože se vzdávám, můžu jen doufat, že Sigi bude mít dostatek rozumu aby mě neupálil. Ikdyž by mi to za to, že jsem mu přistál v jídle nejspíš nejradši udělal. Když už mám jistotu, že si nezhmotním ruku v ohnivém pekle, začnu se znovu vracet do původní podoby. Je to velmi rychlý proces. Ještě před tím však přesunu veškerou nepotřebnou hmotu, jakou jsou vlasy a ''vousy'' na postižené místo, abych aspoň částečně dohnal ztrátu. Byť se to zdá jako jednoduchý počin, jednoduchý ani omylem není. Vyžaduje to spousty soustředění a stojí mě to spousty sil.Je obtížné hmotu odněkud vzít, ale mnohem těžší je přesunout ji tak, aby byla tam, kde potřebuju a ne někde jinde. Vždy je lehčí vyvléknout nit z očka jehly, než ji tam navlékat. Celý proces včetně pouštění Sigiho ruky mi zabere kolem tří sekund. Hned poté,co provedu náhradu a improvizovanou první pomoc v jednom, zhmotním se. Úder teplého vzduchu je jako rána pěstí. Ještě před chvílí bylo akorát a teď mám pocit, jako bych se pořádně ani nemohl nadechnout. Hned další přichází tepavá bolest v ruce. I přes nahrazené tkáně je skoro do půlky předloktí červená a velmi rychle mi na dlani naskakují puchýře, v místech, kde Sigiho ruka byla uvnitř mé včetně všech čtyř prstů až na palec mám pocit, jako by se mi něco vpálilo přímo do masa. Půl sekundy poté vykřikuji bolestí a chytám se za ruku. Snažím se nemyslet na to, jak brutálně to pálí ale na hezké věci, jako třeba velký lavor plný ledové vody s kostkami ledu a malým umělohmotným Titanikem. To abych si měl na čem vybít zlost až přestanu vnímat i něco jiného než bolest. |
doba vygenerování stránky: 1.3278911113739 sekund