| |||
Jídelna Otto Celkem nepříjemně si uvědomuju, že zatímco se bavím s nováčkem, situace kolem Jigmeho se pomalu ale jistě vyostřuje, nicméně zasahovat nemůžu. Pak výstup Felixe a Miko, až se musím ušklíbnout. No možná na tom nakonec nejsem až tak špatně, jak jsem si myslel. Helen odchází, nebo teda neodchází, trochu se napnu, když se Calyssa rozhodne vměšovat. Jenže pořád je tu profesor, takže to nejsem já, kdo by měl něco dělat. Ve chvíli, kdy se mi kapičky mlhy pokusí usadit na kůži, okamžitě se vypaří. Naštěstí to nemá dlouhého trvání. Z úvah o tom, že tady dneska někdo přijde minimálně o zdraví mě vytrhne až zase jeho hlas. „Kdože?“ Optám se naprosto nechápavě. Na okamžik mě napadne, jestli to nebyla nějaká ta žlutá postavička, co nám ukazovala Akashka, ale poněkud o tom pochybuju. A tejně to bylo zmatený a nepochopitelný. Odolán nutkání nechat látku znovu vybuchnout, protože ten zvuk se zjevně v zavřené místnosti nikomu nelíbil. Ostatně ani mě ne. Pak se objeví Sinead a já se podvědomě trochu napnu. Překvapeně ale rozevřu oči, když se za ní objeví další dívka a dle věcích příštích taky dračice. Co se to tu sakra děje? No tak teď jsem fakt rád, že ani pro draky nejsem zrovna stravitelné sousto, jenom bych už nikdy, nikdy, nikdy neměl spát. „Tak tohle nedopadne dobře...“ Zamumlám si spíš sám pro sebe. Trochu bezmyšlenkovitě znovu uchopím jeho ruku, ale tentokrát se nic divnýho neděje. Nějak stejně nemůžu spustit oči ze dvou dračic. To bude strašnej průser... a je jasný čí chyba. Potřesu hlavou a donutím se trochu vnímat nováčka. Zamyšleně si jeho ruku prohlédnu a přestanu víc tisknout, místo toho začnu poměrně rychle zahřívat vzduch kolem našich rukou. Nejdřív jen příjemných třicet stupňů, ale tady se teplota rozhodně nezastavuje. V každém okamžiku může rukou ucuknout a v té chvíli taky přestanu přidávat teplotu. Netrvá dlouho, než by se vzduch začal tetelit teplotou přes 600 °C. Ledu u vstupu jsem si momentálně ani nevšimnul, jak dávám pozor, abych nováčkovi zbytečně neublížil. |
| |||
Jídelna stále nikdo konkrétní Probral jsem se a nikdo si mě moc nevšímal. Netušil jsem absolutně co se děje, ale vypadá to na pěkný zmatek. Vlk, palačinky, slečna, maník, upír, mlha, nemlha, bloody hell vodní koule nějak blízko!, dračice, dračice.... Eeeeh. Na můj vkus až moc blízko. Ano, mám je rád, je to pěkný pohled na tyto majestátní tvory ale stejně... Myslím, že jsem dosnídal. Tohle je na mě krapet moc. Zvednu se od stolu a odstoupím do bezpečné vzdálenosti. Vydám se z jídelny pryč. Opatrně našlapuji na ledovce, takže se nenatáhnu. (90) Zamířím nahoru na vyhlídku, vypadlo to, že to je dobré konverzační místo a většinou tam zamíří vždy jen jeden tvor. |
| |||
Jídelna HELLboy Dobrého prý nepálí Jeho překvapení mě dost pobaví, tak moc, až se neubráním úsměvu a lžička mi sklouzne ke koutku. Chvilku váhám, ale nakonec vyndavám lžíci z pusy rukou, kterou jsem ho chtěl poplácat a zadívám se mu do očí. ,,Soudit v týhle společnosti,'' Schválně začnu u sebe a opíšu ledabylý půlkruh lžící čímž nenápadně ukazuji na své okolí. ,,je čiré bláznovství. Dal bych svojí polívku za to, že si nemáme co vyčítat.'' Až se zarazím nad tím, jak snadno mi šlo přes rty, že jsem jedním z nich. Z nás. Je to divné, ale to co jsem řekl Sigimu vehnalo jistý klid do duše i mě. Na mou ''neodpověď'' jen pokrčím rameny. ,,Jsou věci, které si zatím nechám pro sebe.'' Nad jeho vtípkem se pousměju. Budu se muset ptát lépe, aby mě neměl na co nachytat. Vidličku nijak nekomentuji, chápu, že po tom, co jsem mu spadl do jídla nechce repete, nebo aspoň, aby to dotyčného pořádně bolelo. Jeho poznámku o mé polévce přecházím s klidem. Pomsta se má totiž podávat za studena. ,,Ale počkej, vždyť Hellboy nejedl dynamit.'' Opět nahodím můj nevinný úsměv ve stylu já nic a už jen čekám, kdy se na mě vrhne, nebo po mě hodí svůj tyčinkový nitroglycerin. Draků ani ostatního poprasku si všímám jen okrajově. Od té doby, co jsem viděl drogově závislou druidku jak má pohlavní styk s medvědem, už mě nic nepřekvapí. Třeba skončila taky tady... ,,Cos to říkal, že dobrého nepálí ?'' Zvědavě nadzvednu jedno obočí a usměju se, protože přesně vím,kam tahle řečnická otázka směřuje. ,,Tak to odzkoušíme.'' Usměju se, zavřu oči, hluboce se nadechnu, vydechnu a podám mu ruku. Zároveň s tím otevřu oči. Pokud ji přijme-Je jedno zda používáš svou moc nebo ne. Ale čím víc upevňuješ stisk, tím víc ti má ruka ''protéká'' mezi prsty. Nemění tvar, je stále taková jaká je, alespoň vizuálně. Tobě však přijde jako by si mačkal nějakou velmi hustou tekutinu, která klade všude stejný odpor, není mazlavá, ani ti neobepíná kůži, není ani studná, ani teplá, pouze cítíš, že tam je. Přesně tvarovaná dle 3D obrysu mé ruky. Pokud to dotáhneš až do konce, jsi schopný dát ruku úplně v pěst uvnitř mé dlaně, aniž by se tím jakkoliv narušil povrch jak mé, tak tvé končetiny a zase jí bez úhony vyndat, byť to jde poněkud ztuha. Celou dobu mého malého čarování se ti snažím dívat do očí a ať už je tvá reakce jakákoliv, mám na tváři vítězný úšklebek. Pokud ji nepřijme- Uraženě ruku stáhnu a zamračím se. ,,Teda na to, že žereš dynamit, jsi pěknej sráč.'' Aby pochopil, že to myslím vážně, beru do ruky lžíci s polévkou a uraženě si jí dávám do pusy. |
| |||
Jídelna Asmo "To mě nenapadlo." plácnu se do čela. Sleduji jak skládá na tác samé dobrůtky. Mňam. "To? To nic není dokud nelítají hlavy a netečou potoky krve, tak bych řekla, že se nic neděje.Já se teď už nemusím bát." pohladím peřinu. Mlha mě vyděsí, ale rychle zmizí. Jenže podlaha pode mnou zmrzne, takže jakmile chci odejít z jídelny uklounu. (6%) Ovšem pozor tentokráte padám do měkkého. Ano, znovu se dokazuje, že peřina je neocenitelným pomocníkem. Jak já se dostanu přes tu kluzkou podlahu až z jídelny? Hodím po Asmovi zoufalý pohled. |
| |||
Jídelna Akashka ,,Chápu. Asi by bylo záhodno pomalu opustit tyto prostory. A možná vzít něco sebou." navrhnu zakuklenému peřinovému stvoření, vezmu ze stolu tác, na který umístím jablečný závin, pár povidlových koláčů a na zapití džbán s pomerančovou šťávou a dva poháry. ,,To je zvyk se tady takhle předvádět?" zeptám se ještě Akashky, když několik studentů začnou přeskakovat z nějakého důvodu stoly, měnit se do dračích podob, aby zřejmě byli vidět. Můj první dojem a respekt z těchto zdejších tvorů zřejmě vezme velmi rychle za své. ,,Tak pojďte slečno. Nabídl bych vám rámě, ale ve vašem nynějším stavu mi snad tento nedostatek odpustíte." pousměji se, tác držím na jedné ruce. Je zřejmé, že něco takového nedělám poprvé, protože tác, ani potraviny na něm, se nezachvějí. |
| |||
Od hájenky do jídelny Jen něco zabručím, že takhle by to tedy šlo. Musím jim potom před první hodinou poslat zprávu. Když nás pošle pryč, zabručím něco nenaložený a zvednu se z trávy. Přijdu si ale stále trochu malátně, tak následuju příkladu Zlaté a změním podobu. Ladně projdu školou, vejdu do jídelny, kde se mi panenky rozšíří jak vnímám všechny pachy naráz. Nakrčím znechuceně nos. Lidi. Další podřadné bytosti. Aaaaa, proč. Proč já. Narozdíl od Zlaté já stůl způsobně obejdu, hodím stejně znechucený pohled po uhnuvším se vlkodlaku s medusou v náručí. Až u masa se proměním do mé dračí podoby. Hrdelním zavrčením dám jasně najevo, co si myslím o všech tvorech v mém okolí a že jestli se někdo pokusí sáhnout na mojí hromadu masa, bude mezi něj zařazen. Potom se dám do jídla. Mnohem čistěji než Zlatá ale stejně hladově. |
| |||
Jídelna – opuštěná učebna Miko Nijak zvlášť si nevšímám toho, co Miko dělá. Nakonec se ukázalo, nebo spíš ukázala, že jsem k odchodu vybral ten nejlepší čas. Ve dveřích se objevila Zlatá a vzhledem k tomu hromobití, co předvedla asi i dost hladová. Pár úderů srdce počkám než přestane blokovat vchod a pak vyklouznu ven na chodbu. Trochu si odfrknu, jak mě dračí pach dráždí v nose. Po chvíli se mi podaří nohou otevřít dveře do nějaké místnosti. Zabouchnu za náma a teprve tady postavím Miko na zem. Zády se opřu o dveře a opat si založím ruce. „Co to sakra mělo být?“ Stále se mračím. |
doba vygenerování stránky: 1.4064340591431 sekund