| |||
Jídelna Akashka ,,Chápu. Asi by bylo záhodno pomalu opustit tyto prostory. A možná vzít něco sebou." navrhnu zakuklenému peřinovému stvoření, vezmu ze stolu tác, na který umístím jablečný závin, pár povidlových koláčů a na zapití džbán s pomerančovou šťávou a dva poháry. ,,To je zvyk se tady takhle předvádět?" zeptám se ještě Akashky, když několik studentů začnou přeskakovat z nějakého důvodu stoly, měnit se do dračích podob, aby zřejmě byli vidět. Můj první dojem a respekt z těchto zdejších tvorů zřejmě vezme velmi rychle za své. ,,Tak pojďte slečno. Nabídl bych vám rámě, ale ve vašem nynějším stavu mi snad tento nedostatek odpustíte." pousměji se, tác držím na jedné ruce. Je zřejmé, že něco takového nedělám poprvé, protože tác, ani potraviny na něm, se nezachvějí. |
| |||
Od hájenky do jídelny Jen něco zabručím, že takhle by to tedy šlo. Musím jim potom před první hodinou poslat zprávu. Když nás pošle pryč, zabručím něco nenaložený a zvednu se z trávy. Přijdu si ale stále trochu malátně, tak následuju příkladu Zlaté a změním podobu. Ladně projdu školou, vejdu do jídelny, kde se mi panenky rozšíří jak vnímám všechny pachy naráz. Nakrčím znechuceně nos. Lidi. Další podřadné bytosti. Aaaaa, proč. Proč já. Narozdíl od Zlaté já stůl způsobně obejdu, hodím stejně znechucený pohled po uhnuvším se vlkodlaku s medusou v náručí. Až u masa se proměním do mé dračí podoby. Hrdelním zavrčením dám jasně najevo, co si myslím o všech tvorech v mém okolí a že jestli se někdo pokusí sáhnout na mojí hromadu masa, bude mezi něj zařazen. Potom se dám do jídla. Mnohem čistěji než Zlatá ale stejně hladově. |
| |||
Jídelna – opuštěná učebna Miko Nijak zvlášť si nevšímám toho, co Miko dělá. Nakonec se ukázalo, nebo spíš ukázala, že jsem k odchodu vybral ten nejlepší čas. Ve dveřích se objevila Zlatá a vzhledem k tomu hromobití, co předvedla asi i dost hladová. Pár úderů srdce počkám než přestane blokovat vchod a pak vyklouznu ven na chodbu. Trochu si odfrknu, jak mě dračí pach dráždí v nose. Po chvíli se mi podaří nohou otevřít dveře do nějaké místnosti. Zabouchnu za náma a teprve tady postavím Miko na zem. Zády se opřu o dveře a opat si založím ruce. „Co to sakra mělo být?“ Stále se mračím. |
| |||
Hájenka - jídelna VŠICHNI - příchod draka Trochu se mi přivírají oči, ale pak řekne, že máme jít pryč. Znovu. Tiše zavrčím, zní to silně trucovitě, ale kdo se s ním a tou jeho mocí má hádat? Proměním se do lidské podoby a teprve potom se sesbírám z trávy. Jen tak ze zvyku sklepu sem tam stéblo a pomalu vykročím ke hradu. Když o tom tak uvažuju, fakt začínám mít docela hlad. Když vkročím do jídelny, zvědavě se rozhlédnu a nasaju pachy. Z těch zajímavých je tu Calyssa a Venge a nějaké, které ještě neznám. Rozeklaný jazyk mi projede mezi rty jak ochutnávám vzduch a přes jídelnu se přelije menší hromobití, jak mi zakručí v žaludku. Jo, od drobné slečny by to asi nikdo nečekal. S tichým zavrčením, které zní znalým napůl hladově, napůl trucovitě, se proměním do své pravé podoby a přeskočím stůl. Zasyknu na všechny, co by se tam mohli nacházet aby se mi nepletli pod nohy a zamířím ke hromadě masa. Když si všimnu Calyssina pachu, vyberu si jinou a začnu se ládovat takovým stylem, že barva šupinek na čumáku začne přecházet do oranžové a rudé. Pokud by se někdo kolem mě rozhodl dělat větší bordel, v myšlenkách do něj dloubnu a požádám ho, aby se ztišil a zklidnil. |
| |||
Jídelna Skupinka a zachránce
Když se vlkouš promění do lidské podoby, hodím ubrousek na jeho ochablou žížalku a zaprskám jako správná kočka. Hambář jeden! Nebylo by moudré ho napadanout před profesorem. Můj čas příjde a já dokážu být trpělivá. Pomsta je nejlepší vychlazená..
Popojdu pár krůčků, když mi zastoupí cestu další zubatice. Nejspíš jí někdo natrhl úsměv a pak jí tam implontovali zuby. Zhnuseně se dívám na tu hříčku přírody. Jak nevkusné. Chystám se na nějakou jízlivou odpověď, když v tom mne zahalý mlha.
Jediný gentleman široko daleko mi špitne s dovolením, dojde mi to až se nacházím v jeho náručí. Plavně překoná vzdálenost.
Pokud snad nedej bože, nějakým nedopatřením uklouzneme, tak já se elegantně dostanu na obě dvě nohy. Jsem přeci kočka ne a triky s rovnováhou mám v malíku. (83%) |
| |||
Jídelna Felda, Naomi Když začne cukat, jen se více zazubím. Správně slečno. Respekt k cizím vztahům. Ta její pokornost se mi líbí. Přece jen tahle slečna by mohla jít. Jen jestli není na zdejší společenství moc hodná. Feldovo vrčení a protesty prostě ignoruju. Ten by se měl taky trochu hlídat. Když mě pustí a odstrčí kousek stranou, odfrknu si a otočím se k odchodu zpět ke stolu. Najednou je ale u mě a zvedá mě do náručí. Překvapeně se po něm podívám. Chytím se ho jednou rukou kolem krku a druhou setřu trochu zmrzliny. No super, tohle je jediné oblečení co mám. Ale svou rozhodností mě příjemně překvapil. "Co mám vysvětlovat?" zvednu k němu ještě překvapeněji pohled. |
| |||
Jídelna Naomi, Miko Jakmile začnou její hádci chňapat, už je toho trochu moc. A když ucítím dívčin strach, dokonce se zamračím. Plesknu volnou rukou po několika hádcích a je mi úplně jedno, jestli se mě rozhodnou kousnout nebo jenom uhnout. „Tohle už je moc.“ Zavrčím tiše na Miko. Nakonec přeci jen jsem k dívce přišel já sám a ona nemohla tušit, co jsem zač. Když Naomi ruku přeci jenom pustí, odstrčím medůzu dál a založím si ruce na hrudníku. Prostě nechápu její chování. „Samozřejmě, že nevěděla.“ Otočím se na Naomi. „Omlouvám se, nechtěl jsem ti způsobit šok, když jsi teď dorazila, jen jsem tě chtěl přivítat.“ Poslední slova už jsou určená spíš pro Miko, než pro Naomi, i když stále sleduju dívčinu. Chudák vypadá pěkně zrchaně. Nechám ji, aby se usadila, a znovu se otočím k Miko. Zlobím se, ale nejsem si úplně jistý proč. Nechápu její chování. To ji tak baví děsit ostatní? To abychse už nikdy k nikomu nepřiblížil. Během okamžiku se rozhodnu a popadnu medůzu do náruče. Rázným krokem zamířím kolem stolů pryč z jídelny. Tohle mi bude muset vysvětlit, pokud mě nebude chtít kousnout nebo zkamenit. „Ještě se uvidíme.“ Povzbudivě ještě mrknu na Naomi, ale pak už celou pozornost věnuju hadici ve svém náručí. „A ty koukej vysvětlovat.“ Pořád se trochu mračím. |
| |||
Jídelna Miko, Felix Ze začátku se zdála milá. Nejspíše mám příšerný odhad, stejně jako s Helen. Vyděšeně se dívám na to celé, co mi tu předvádí. Jak jsem měla vědět, že je to její přítel? Očima těkám z jednoho hada na druhého a snažím se svůj obličej odtáhnout co nejdále. Současně se snažím dostat z jejího sevření. Jakmile uvolní jednoho hada a ten se začne přibližovat blíže začnu mít strach. "Hele já nevěděla...nechtěla jsem..." Začnu něco blekotat na svou obranu, ale nespouštím přitom oči z hada, který se přibližuje až zasyčí nebezpečně blízko. Díky bohu se pak začne vracet. A Miko mi pustí ruku. Vyjeveně na ni koukám. "Tak promiň." Špitnu. "Ráda jsem tě poznala." Pokusím se o mírný úsměv, ta věta byla mířena spíše na Felixe, ale nebudu znovu dělat rozbroje. Zřejmě se snažím až moc a k ničemu to nevede. Udělám několik kroků dozadu. Nezačalo to nijak dobře. Povzdychnu si. Kouknu po stole, kde byly už nové palačinky, škoda, že mě přešla chuť, ale horkou čokoládu rozhodně neodmítnu. Seberu svých pět švestek a rychle se přehoupnu přes stůl. Sednu si na místo dostatečně vzdálené od všech, přesto to není nějak extra daleko od místa ze, které ho jsem právě utekla. Řekla bych, že jsem si pozornost ostatních užila až dost. Zabořím pohled do stolu přede mnou a usrknu čokolády. Sakra blbej začátek... |
doba vygenerování stránky: 1.9993250370026 sekund