| |||
Jídelna Leklušinu odpověd sic respektuji, ale to přece neznamená, že jim budu rozbíjet hlavy o stůl, jako melouny, jsou mnohem kultivovanější prostředky, jak jim zavařit. Ovšem a jsme opět u toho původu.
Stojím před místem, kam jsem se chtěla usadit. Otočím se na nově příchozí dívku a detailně si jí prohlížím. Chytnu její bradu do ruky, pokud mi to dovolí a otočím hlavu na jednu a pak na druhou stranu, pustím ji. To by šlo."Vítejte na škole bláznů. Omlouvám se, ale raději jsem zkontrolovala, zda jste při tom pádu nezranila tvářičku." zubím se, ale narozdíl od lekluše můj úsměv nepůsobí nikterak strašidelně.
"Posaďte se raději sem." ukážu na místo vedle sebe. "BOHUŽEL ZDEJŠÍ OSAZENSTVO NEMÁ PŘÍLIŠ VYCHOVÁNÍ, TAKŽE SI ŽIDLI BUDETE MUSET PŘISUNOUT SAMA."To řeknu dostatečně nahlas, aby to slyšelo co nejvíce tvorů. "Mimochodem pokud patříte k čarodějům, tak se té zubatici vyhýbejte, jelikož by i vám mohla mlátit hlavou o stůl. Takového líbezného obličeje by byla škoda." No nejsem já zlatá, nebo spíš svatá, takhle hezky se ujmout novicky.
"A propo jmenuji se Helen Buffetová. Stačí, když mi budete říkat neformálně slečno Helen." "Pokud máte hlad, tak jídlo, na které máte chuť se jistě objeví. "Zdejší kuchař si dává záležet." pochválím piráta. |
| |||
Jídelna Oranil, Jigme, Helen, Naomi Tak marně jsem si uvědomoval, že puntikatá něco žvatlá, ale že bych ji vnímala, to se zrovna říct nedá. Možná klika, musela bych ji asi do svého seznamu zahrnout taky a to už by někdo mohl tvrdit, že jsem nějaká moc nenávistná. Ve stejnou chvíli ucítím kousavou bolest v ruce, kterou držím roh. Spíš překvapeně vyjeknu, protože to nakonec není nic moc hroznýho. Chvíli nechápavě hledím na profesora, který mě drží za ruku, ale když začne mluvit, nakopne to moji mysl k trochu větším výkonům. Ucuknu. "Je to čaroděj." Opáčim, jako by to mluvilo za všechno. Promnu si dlaň a ukřivděně ho pozoruji. Do téhle chvíle jsem si neuvědomila, že se v místnosti objevil někdo nový. Na to mě upozorní až přeslazený hlásek, co se mi ozve přímo za zády. A já si myslela, že tady už všichni choromyslní blázni, co lekaj ostatní, vyhynuli. Otočím se tedy k tomu, kdo mluvil. Až moc dobře si uvědomuju, že mi za zadkem stojí profesor. Ale já přece nemám problém s nikým jiným než s čaroději. Rty se mi roztáhnou do širokého úsměvu, který odhalí extrémně špičaté a ostré zuby. Cítím, že nemám daleko si sáhnout pro její vodu a šíleně se u toho smát. Ale jistě je to upír. Jo, jasně, taky nemají zrovna zlatého bludišťáka, ale jistě je to upír. Je to upír. V žádném případě čarodějka. |
| |||
Jídelna Letmo jsem projela očima svůj rozvrh, nebylo to nic děsného a ten štítek mě i v celku pobavil. Nakonec jsem zvedla hlavu a začala sledovat krvavý nápis na zdi. Děsivé, ale nestačila jsem nic namítnout. Podlaha pode mnou jaksi zmizela a já už znovu padala jakousi dírou, tentokrát můj volný pád doprovázel i můj křik. Zřejmě se na této škole bude hodně padat. Můj "let" byl ale poněkud rychlý. Objevila jsem se v nějaké místnosti a tvrdě dopadla zadkem napřed na studené tvrdé kameny. Ruka mi rychle vyšvihne k ústům a bleskurychle se kousnu do ukazováčku, abych zastavila bolestný výkřik. Nejspíše budu po tomto naraženou kostrč. Celkem mě překvapilo, že tu nečekal žádný želé polštářek. Rychle seberu desky s papíry, které dopadly vedle mě a chystám se zvednout, ovšem jakmile zvednu hlavu a zjistím, že tu je mnohem více lidí ztuhnu. Rozhlédnu se kolem dokola, musím vypadat až směšně zmateně. Vidím kulatou místnost a obrovský stůl do U. Roztroušeně u něj sedí všelijací tvorové. Pohledem rychle sklouznu k jediné alespoň trochu známé osobě, což byl Otto, který si podával ruku s pekelným démonem? To už si dělá kamarády? Zachvěji se, naprosto vůbec netuším, co bych teď měla dělat. Rozhodla jsem se znovu si prohlédnout tvorstvo místnosti. Mají na stolech jídlo, jsme zřejmě v jídelně. Ach ano, samotný sherlock holmes vyřešil případ. Pořád, ale sedím na té špinavé studené zemi a začínám se cítit velmi trapně, tedy se natáhnu po tašce a pomalu se vysoukám na nohy. Znovu všechny přejedu pohledem. Nevypadá to, že by se o mne jakkoliv zajímali a ač naprosto netuším proč, zvednu ruku a lehce zamávám těm, kteří na mě upírají pohled. Samozřejmě tomu nechybí ani nevinný úsměv. "Co teď?" Zabrumlám si sama pro sebe. První dojem se jaksi nepovedl podle mých představ. Zřejmě bych se mohla inspirovat od Otta, který se usadil ke stolu a zřejmě se chystá k jídlu, jen tak. Povzdechnu si a zavrtím hlavou. Můj první krok se nepodařil tak zcela, ale mírné zaškobrtnutí jsem ustála a pokračovala dál v cestě k samému středu stolu, kde již sice někdo sedí, stojí (Helen, Jigme, Malachi, Oranil) ale vždyť na tom vlastně nesejde, i když, neměl ten rohatej před chvilkou zabořenou hlavu ve stole, možná bych si to sezení tam měla rozmyslet. V půlce cesty už se, ale neotočím. Pomalu dojdu až k nim. "Zdraví!" Řeknu vesele s tím nejlepším úsměvem, který umím. |
| |||
Jídelna Otto Když se tak na rovinu zeptá na můj původ, uhnu pohledem úplně stranou. „Tak napůl. Pěkně hladovou půlku.“ Zamumlám nezřetelně. Docela mě překvapilo, že tak nepříjemně rychle přišel na část mého původu. Ve dlani se mi rozbliká nervózní jiskřička. Zřejmě jsem mnohem hladovější, než jsem si myslel, když jsem místo nenápadného ovlivnění vytáhnul takhle těžký kalibr. „Omlouvám se.“ Povzdechnu si, když si odsedne kus dál ode mě, ale nedivím se mu. Sám se nepřibližuju a radši si taky zase sednu. „Copak tě dohnalo do tohohle blázince?“ Podívám se na něj po chvíli trochu zvědavěji. |
| |||
Jídelna |
| |||
Jídelna
Překvapený pohled mu oplatím, ale než stihnu zopakovat mou otázku, což byl zároveň vtip, který byl odsouzen k záhubě tak mi stiskne ruku. Je kupodivu příjemná. Teplá, teplejší než mají lidé, ale příjemně teplá. Stisk silný jak se na někoho jako on sluší a patří. Tisknu ruku stále silněji, jako když k sobě tisknete milovaného člověka, taky se vám nechce pouštět. Démon cosi promluvil, ale já mu příliš nerozumím, významy slov mi unikají ale jistě to muselo být něco velice hezkého, když to tak krásně znělo. Kéž by promluvil ještě jednou. Zavírám oči a nechávám se unést směskou příjemných pocitů, které jen těžko přirovnat k něčemu mě známému. Opojení najednou přestane z ničeho nic. Ale já chci ještě! Otřepávám se jako po panáku něčeho hodně silného a otevírám oči. Pocity jsou ta tam a už po nic vlastně ani moc netoužím. Zmateně se dívám na ruku, na démona, na ruku, na démona... ,,Ty..seš Incubus, žejo ? Jestli jo..nech si to prosím na večer.'' S úsměvem na něj laškovně mrknu ikdyž mám sto chutí přivlastnit si jeho rohy a pak mu je vrátit zabodnuté do ledvin, pokud něco takového vůbec má. Z ostatních slov mi stačí informace o jídle a hned mám lepší náladu. Na jeho radu opatrně slézám ze stolu a sedám si vedle něj. Raději do bezpečné vzdálenosti aby nedošlo k podobnému incidentu jako před chvílí, ale to už raději myslím na polévku s hráškem. Ostatních si pokouším moc nevšímat. |
| |||
Jídelna hlavně Asmodaeus a pak tací vnitřní démoni... „Přesně tak,“ pokrčím rameny. „Kdo by se rád nepodíval na ženu co má vkus,“ usměji se. Značkové věci poznám, když na ně hledím. Nevím, zda zrovna Retro sada šatů značky Lindybop je to co bych tu očekával, ale co už. „Poslužte si,“ uvolním ho z našeho hovoru a sleduji ho, jak odchází. Chvíli se nic neděje, tak spokojeně upíjím z poháru a pozoruji okolí. A pak to přijde. Rána a tříštění skla. To by mě netrápilo, ten dynamit byl horší... Nicméně pach čerstvé krve, která páchne jako lidská... Mé oči okamžitě naberou jasně rudou barvu a zkousnu zuby. Ale no tak! V rychlosti si přitáhnu celý džbán a nyní již bez okolků ho začnu vyprazdňovat. Daleko radši si svou reputaci zkazím špatnými stravovacími návyky, než zakousnutím se do spolužáka. |
| |||
Jídelna Otto Otto, jasně. Vezmu jméno tak nějak napůl na vědomí. Sice to vůbec neodpovídá na otázku, ale proč ne, že? Nevrle si mnu naraženej zadek, když vypustí z pusy něco, co mě donutí k němu překvapeně otočit oči. "Prosim?" Ne, asi sem musel špatně rozumět. Takovýhle předsudky. Jenom proto, že jsem rohatej a rudej, už musím bejt z pekla? No to už je fakt trochu moc, ne? A ještě to ke mě natahuje ruku. Docela zábavný zvyk, když si vezmu jak jsou jinak lidé málo kontaktní. Ale takhle, to se mi přímo nabízí na stříbrném podnose. Po chvilkovém zaváhání nabízenou ruku přijmu a s letmým úsměvem přivřu oči. Dobře, není to úplně to, co bych volil já, ale proč ne. Takovej hlad a on mi přistál na stole. Můj stisk je poměrně pevný a dlaň příjemně hřeje. Tak příjemně, že se mu mě nechce pouštět. A nebo že by to nebylo tak úplně teplem? Ať tak nebo tak, začne se mu přímo bytostně příčit, že by měl moji ruku pouštět. "Já jsem Sigi a teď sme oba v hajzlu..." Je zvláštní, že jeho uším zní najednou můj hlas velmi neodolatelně. Cuknu sebou, ale jeho ruku nepouštím. Pohled ne zrovna nadšeně přesunu na profesora, který se sakra rychle dostal na opačný konec místnosti. Takže jídlo ne. Ještě chvilku si dovolím studenta podržet, ale pohled na Oranila tak nějak zahnal na ústup i svíravý hlad, který mi našeptával, že bychom si mohli vzít mnohem víc energie, než ten ždibíček přes podání ruky. Jakmile Ottovi ruku pustím, o krok radši ustoupím a jeho vnímání se vrátí zase zpět do normálu. Už jsem zase jen vysoký démon. "Omlouvám se. Některé lidské zvyky bych si asi měl odpustit." Trochu si prohýbám ramena, abych se uvolnil, ale moc to kýžený efekt nemá. "Asi by ses měl něčeho najíst, než začne výuka. Dny jsou tu rychlé." Kývnu mu ke stolu. "Většinou si stačí jenom pomyslet a brzo najdeš požadované jídlo někde v okolí jo a..." Trochu stočím pohled jen pár centimetrů od jeho ruky, kde leží na tácu pár podlouhlých balíčků nepochybně dynamitu. ".. a slézal bych být tebou trochu opatrně..." |
| |||
Jídelna Malachi, Jigme, Sigi a tak nějak všichni v jídelně Usadím se na své místo a dám se do doplňování energie. Občas krčím čelo a zavírám oči. Je tu trochu až moc tvorů na můj vkus. Zase si připadám, jak když jsem navštěvoval bratra. Možná kvůli tomu mi ujdou varovné náznaky a zvednu prudce hlavu, až když uslyším tříštit se nádobí. V tu chvíli ze svého místa pro všechny zraky zmizím. Jen okamžik na to se objevuji těsně za Jigmem a Malachi. Přesně včas, abych stihl sundat ruku Malachi z Jigmeho rohu, tak, aby dostala jen malé kopnutí do kůže a neprobila skrz ni. „Slečno Malachi, koledujete si o školní trest. Spolužákům se hlava o stůl nerozbíjí,“ řeknu klidným, věcným hlasem. „Nehledě na to, že momentálně jste si mohla hodně ublížit,“ pustím ji a zaklepu danou rukou. V prstech mi zajiskří, ale je to hned pryč. Lehce se pokusím nahlédnout na kraj jejich mysli, ale Malachi vypadá silně otupeně a Jigme omdlel, takže se nic nekoná. Zvednu Jigmeho hlavu ze stolu a za rameno si ho podržím. Z hábitu vytáhnu pinzetu a rychle mu vytahám z ran všechny střepy. Když jsem si jistý, že žádný nezbyl, přejedu přes rány rukou. Za mou dlaní se všechny rány zacelují. Nakonec lusknu prsty a s tím dloubnu do jeho mysli, aby se probral. Jakýkoliv další elektrický záblesk svedu na sebe. Teď jsem si teprve všimnul, že v jídelně přibyli další studenti. Hodím významným pohledem po Sigim a lehce do něj dloubnu psychicky, aby si toho všimnul. Nic násilného, jen se prostě bude chtít podívat mým směrem. Pokynu mu, aby se o nového studenta postaral. Pokud by po mě hodil tázavým pohledem na jídlo, zavrtím hlavou. Všimnul jsem si, že oba dva nováčci u sebe mají desky, takže už si je škola převzala. A já mám momentálně naléhavější věci k řešení. Budu si muset promluvit se Semem. Napadne mě celkem ponuře. |
doba vygenerování stránky: 1.301421880722 sekund