| |||
Jídelna Najednou v podstatě mrtvola, Cosi nezajímavého Moc si nevšímám růžovobílé holčiny, která neumí ani pozdravit a místo toho si radši poněkud provokativně olíznu krev z dlaně. Mňam. Znovu si ukousnu, ale tentokrát se skutečně málem zalknu, protože takovou odpověď jsem skutečně nečekala. Ztuhnu a teprve po chvíli velmi pomalým pohybem odložím maso na talíř před sebou. Stejně pomalu se otočím k tedy čarodějovi a oči se mi samovolně přivřou do úzkých škvírek. To už se on otáčí k nezdvořačce. Vidím to jako ve zpomaleném filmu. Úplně zapomenu, že neumím pořádně chodit a z místa prostě skočím. Celkem šikovně se ještě vyhnu křídlům a prsty stočím kolem jednoho z jeho rohů. Na nic nečekám a celou svojí silou zaberu a třísknu mu palicí o stůl. Vzápětí sama dostanu ošklivou ťafku, jak jsem si neuvědomila, že má ty pitomý křídla a ty půjdou s ním. Já je nenávidím! NENÁVIDÍM! Každopádně, když se moje myšlenky dostanou až sem, celé zvláčním a pro ty, co by mohli sledovat moje myšlenky, se skryjou do jakési vaty, která je zpomalí a nenávist nechá někde stranou. Pomalu dosednu, stále ale držím jeho roh. Zamyšleně si promnu zátylek. Snad nebudu mít otřes mozku. |
| |||
Jídelna Mal, Helen „Začíná mi tak připadat,“ dodám pobaveně a pozoruji ji, jak se směje. Chvíli uvažuji, zda nepotřebuje klepnout do zad, když se tak dusí. Trochu si povzdechnu. „Vím vypadám tak. Ale ne, jsem čaroděj. Černokněžník, jak to někteří rádi nazývají,“ odpovím jí. To už si ale přisedne další slečna. „Dobrý podvečer,“ pokynu jí v pozdravu. |
| |||
Jídelna Asmodaeus „Přesně tak,“ přitakám, když souhlasí. Sleduji ho, když odpovídá na svůj původ. Odpověděl, ale vlastně nic neřekl. Trochu mi to připomíná ty lidi okolo otce. Když položí další otázku, tentokrát se musím usmát. „Mě sem přivedl hlavně příkaz otce,“ odpovím mu pobaveně. „Ten nebyl moc zvláštní,“ dodám navrch. „Upírů je na světě celkem dost,“ pokrčím rameny a pohledem sleduji dívku, která vstoupila do jídelny krokem, který bych poznal na míle daleko. Očividně i jí na mě spočinul pohled, takže když se na mě usměje, pokynu jí hlavou. Říkal jsem si, zda tady bude někdo z poněkud... Vyšší sorty společnosti. |
| |||
Jídelna Dan, Felda, Calyssa a zbytek Když se naše pohledy setkají, usměji se na ni. Doufám, že mi stále nemá zazlé tu malou nehodu kolem Akashky. Její překvapený pohled jistě stojí za to. Její zoubky moc neřeším, přece jen, sama jich na hlavě mám více než bývá zdrávo. Když mi kývne, taky jí lehce pokynu, ale můj pohled za tmavými brýlemi se soustředí kousek od ní. Sleduji Feldu a v duchu ho pobízím k činnosti. Konečně ho napadne podívat se s kým to vlastně hoduje a když už to vypadá na průser – pomalu se mi zatly svaly a byla jsem připravena zasáhnout – osloví Calyssu chobotnička a ta si Feldy nevšimne. Když vycouvá do relativně bezpečné vzdálenosti, uleví se mi. Teprve teď se věnuji i Dan. Kývnu a pokrčím rameny. |
doba vygenerování stránky: 1.5415399074554 sekund