| |||
Jídelna |
| |||
Jídelna |
| |||
Jídelna Marcos, Akashka ,,Přání rodičů je občas těžké neuposlechnout, v tomto vám rozumím." zalétnu pohledem směrem, kam se odeberou oči mého dosavadního společníka. Nějaká žena, která působí v tomto interiéru jako pěst na oko. ,,Máte rád ženy?" oslovím Marcose pobaveně, když se pohledem vrátí do reality našeho hovoru. Nakonec proč se jej nezeptat přímo, občas to bývá zábava ptát se jiných na otázky, které jsou ve společenské debatě trochu tabu. Jeden by až nevěřil, jak moc akademická debata může vzniknout okolo toho. Na chvíli zavadím pohledem o příchozí peřinové strašidlo. Aspoň do doby, než se přesune ke stolu a vidím známou část těla. Akashka. ,,Promiňte. Nevím jestli slečna Akashka se tak vystrojila úmyslně či se jí stala nějaká nehoda." pousměji se a vstanu od stolu. Zamířím k postavě zachumlavé do peřiny. ,,Slečno, co vás přimělo k tomu se obléknout do oděvu tak netypického pro tyto dny?" oslovím Akashku zahalenou, že z ní není nic moc vidět. A nevidět její ruku, ani bych nevěděl, kdo to je. |
| |||
Před kabinetem - pokoj čarodějky - společenka - jídelna |
| |||
Jídelna Najednou v podstatě mrtvola, Cosi nezajímavého Moc si nevšímám růžovobílé holčiny, která neumí ani pozdravit a místo toho si radši poněkud provokativně olíznu krev z dlaně. Mňam. Znovu si ukousnu, ale tentokrát se skutečně málem zalknu, protože takovou odpověď jsem skutečně nečekala. Ztuhnu a teprve po chvíli velmi pomalým pohybem odložím maso na talíř před sebou. Stejně pomalu se otočím k tedy čarodějovi a oči se mi samovolně přivřou do úzkých škvírek. To už se on otáčí k nezdvořačce. Vidím to jako ve zpomaleném filmu. Úplně zapomenu, že neumím pořádně chodit a z místa prostě skočím. Celkem šikovně se ještě vyhnu křídlům a prsty stočím kolem jednoho z jeho rohů. Na nic nečekám a celou svojí silou zaberu a třísknu mu palicí o stůl. Vzápětí sama dostanu ošklivou ťafku, jak jsem si neuvědomila, že má ty pitomý křídla a ty půjdou s ním. Já je nenávidím! NENÁVIDÍM! Každopádně, když se moje myšlenky dostanou až sem, celé zvláčním a pro ty, co by mohli sledovat moje myšlenky, se skryjou do jakési vaty, která je zpomalí a nenávist nechá někde stranou. Pomalu dosednu, stále ale držím jeho roh. Zamyšleně si promnu zátylek. Snad nebudu mít otřes mozku. |
doba vygenerování stránky: 1.4542660713196 sekund