| |||
Jídelna René Všimnu si, že do jídelny vkročí profesor, na kterého čekám. Nicméně, když se vedle mě objeví ten hoch ze včerejška, rozhodnu se, že profesora napřed nechám najíst. Počkám si, až bude odcházet. Tedy poočku ho sleduji, ale zatím se natočím k Renému. "Jistě, posaď se," pokynu mu k volné židli. "Ani mi to nepřipomínej, to byla ostuda. Ale co za magora vyučuje stylem, nechám se okusovat učebním objektem..." zamručím na téma včerejší hodiny. "Ztraceně ani ne. My jsme byli až moc v obraze. To učitel se pravděpodobně něčím sjel..." odfrknu si. Ještě, že se tady teď nenachází. Upřímně, čím méně ho budu potkávat, tím asi lépe. |
| |||
Kabinet - pokoj - kabinet a mezi, nakonec jídelna všichni cestou a osazenstvo jídelny Potom, co jsem vypakoval oba z mého kabinetu, jsem vyrazil na kontrolu sklepení. Když už to tady riskuji, měl bych to i hlídat. Mám ale takové podezření, že ho někdo tajně zásobuje. Takových věcí jsme sem určitě nevezli. Nakonec zavítám i do svého pokoje, abych nabral trochu sil. Vzbudím se dávno před budíkem a zavítám do svého kabinetu, abych se připravil na nový den. Když zazní gong, dopíšu, co mám rozepsané, hodím přes sebe plášť a vyrazím do jídelny. Ne že bych měl příliš velký hlad, ale je možné, že mi někdo bude něco chtít a nejsem si jistý, zda se ukáže Selven. A když se mi při tom podaří něco sníst, jen dobře. Vkročím do jídelny. Pokynu učiteli... A Charliemu. Usadím se na židli po pravici té větší u učitelského stolu. |
| |||
Ošetřovna, konec hodinu, společenská místnost, jídelna Kdo mě spatří, Ryvdieh Dívám se na Sigiho a jeho - společníka? Rubus pracuje a poté mě vyzve, abych se posadil do lavic, opatrně se kolem nich protáhnu, chtěl jsem si sednout do poslední lavice - ale ty byly plné. S nechápavým výrazem jsem si opatrně sedl do předposlední lavici a snad nemusím ani dodávat to, že jsem si troufnu si sednout před Ryvdiehem, nechápavě jsem si prohlížel své spolužáky, ale když jsem spatřil pohyb od kytky - můj pohled se automaticky přesunul na ní. Nelíbili se mi její zuby a nevědomky jsem se lehce rozplynul jako duch, takže bylo skrze mně i lehce vidět. Ano, element vzduchu je těžké chytit - a pokud se cítí v ohrožení, jeho tělo se rozplyne. Nelíbila se mi květina a už jsem začínal nejspíše chápat jejich strnulé těla a výrazy a ten děs v očích od lidí za mými zády. Poslouchal jsem zbytek učiva a nespouštím oči z té kytky. Nakonec hodina skončí a lidé za mnou tak rychle zmizí, že jsem tohle nikdy neviděl. Zbytek dne strávím jako vždy sám ve svých myšlenkách. Nakonec se přesunu do své postele. Ráno se zazní gong a já poslušně vstanu, pozdravím své spolužáky, s kterýma trávím pokoj. Upravím se a zmizím do jídelny, najednou spatřím jeho. Moje kolena se znovu roztřesou. Mám tam jít za ním či ne? Odkdy má vlastně toho motýlka na tváři? Měl ho i včera? Jsem zkroušenější, že jsem si toho snad včera ani nevšiml. Nadechnu se a po hodné chvíli si dodám tolik odvahy, abych přinutil nohy do chůze a opravdu, šel jsem! Postavil jsem se vedle Ryvdieha a usměji se. "A-ahoj, mohu si přisednout?" zeptám se o něco více hlasitěji než je to u mně známé. Přisednout? Měl ses ty hlupáku zeptat, jestli má místo vedle sebe - leč vidíš, že má, ale co když na něho čeká? To nemůžeš vědět, že. Pokud řekne ano, přisednu si vedle něho, pokud ne, odsunu se dál, ale tak, abych ho mohl aspoň letmo pozorovat. Ale pokud vedle něho sedím, tak se po chvilce zeptám. "Včerejší hodina na bylinkách byla - zvláštní, že? Přišel jsem pozdě - ale vy všichni jste vypadaly - ztraceně?" Ztraceně? Spíše vyděšeně. |
doba vygenerování stránky: 1.38787317276 sekund