| |||
Pozemky, chodba, jídelna Dan, Miko Jen napruzeně funím do trávy, jak si ty dvě povídají. Mám sto chutí se jít spíš proběhnout, ale vzhledem k tomu všemu dračímu řvaní kolem si radši nechám zajít chuť. Co kdyby se náhodou objevil někdo z nich tady. S povděkem ocením, že otravná dívka zmizí, ale proměňovat se mi nechce. Jsem poněkud podrážděný. Když zamíříme k pokojům, už se chci jako vždycky uložit před její dveře, ale v tu chvíli se rozeběhne zpět. Jen za ní překvapeně koukám a než se stihnu pohnout, už se zase vrací. Spokojeně mávnu ocasem nad polštářem. Párkrát se otočím dokola a pak se na něm uvelebím v klubku. Jde mě obejít do místnosti, ale minimálně si toho všimnu, pokud na mě dotyčný rovnou nespadne. Ráno nad pozdravem sotva cuknu okem. Zdá se mi o lovu na jelena a tlapy mi kmitají vzduchem, jazyk na vestě. Teprve když o mě zavadí při průchodu dveřma, trhnu sebou a proberu se. Zakníknu a chvíli se nechápavě rozhlížím po padajícím peří. Nakonec kejchnu a rozeběhnu se za ní. Už se k ní chci připojit, když si všimnu ke komu v jídelně zamíří. Otřepu se a znovu kejchnu, abych se zbavil peří z polštáře. Nakonec zamířím o kus jinam k velké míse masa, kterou začnu bezmyšlenkovitě hltat. |
| |||
Ošetřovna, jezero Zbytek hodiny trávím připláclá k nejvzdálenější zdi a snažím se přemluvit svoje tělo, že nohy budou rozhodně na tomto místě mnohem praktičtějším řešením. Podaří se mi to až těsně před koncem hodiny, takže se nakonec velmi opatrně vydám vzdálenějšími dveřmi pryč. Celá se třesu a tak se pomalým, vpravdě šnečím tempem přesunu k jezeru kam dorazím když už svítí slunce. Ono několik přestávek cestu zrovna neurychlí. Spokojeně se uvelebím v písku, který začíná pomalu chytat sluneční paprsky a ze všeho toho stresu usnu skutečně dosti hlubokým spánkem. Všechny zvuky, co se ráno začnou ozývat, jsou dost tlumené na to, aby mě zrovna nestresovali, tak se jen tak přetočím na záda a protáhnu se. Líně mi hlavou proklouzne myšlenka, že bych se asi měla doplahočit do jídelny na snídani, ale včera jsem se najedla poměrně dost, takže to není zas až tak žhavé. Místo toho bych třeba mohla zůstat tady a zaplavat si. Copak by mi někdo mohl vyčítat, že se nebudu štrachat do toho studeného hradu bez kapky vody? Nesmysl. To nemůže nikdo. Znovu se protáhnu a konce ploutve se mi sroluj do ruliček. |
| |||
Ošetřovna - pokoj a pak jídelna ti na hodině, spolubydlící, všichni v jídelně Zbytek hodiny strávím co nejdál od kytky co jen můžu. A jakmile jsme propuštěni, místnost urychleně opustím. Ta kytka je magor. Obě. Projdu se po škole projít, než vlezu do pokoje a zapadnu do postele. Co mám lidské tělo, tak si spánek celkem užívám. Ráno pozdravím spolubydli, pokud tam nějací jsou, a vlezu do koupelny. Pohled do zrcadla mě vcelku zarazí. Konsternovaně zírám na zlatého motýla, co se mi skvěje přes obličej. Potom po něm přejedu prstem. Hned na to ze sebe scházím oblečení a prohlédnu se. Eeeeeeeehhhh..... Co to ksakru.... Poněkud šokovaně se dojdu oblíct. Potom trochu vyděšeně šťouchnu do své moci. Ta se mi nakrásně vysměje, motýlci bliknou a to je tak všechno. Asi bych měl navštívit nějakého profesora... Proběhne mi hlavou. Obleču se a vyrazím směr jídelna. Najím se, a odlovím nějakého profesora. Kdo je vlastně vedoucím mé koleje? Napadne mě. Cestou se zastavím u Hlavní nástěnky. A poblednu. Ale ne! Ne tenhle magor! Dojdu do jídelny a usadím se na nějaké volné místo. Tak tedy s tím profesorem Oranilem. |
| |||
Před hájenkou Kura, možná Tortun Nějak moc nechápu, co se to u jezera vlastně stalo. Jeden, druhej, třetí, eh. No ale zvládli sme to. Nikdo nikoho nesežral a nikdo nepřišel k úrazu. Moment. Nikdo nikoho nesežral a nikdo nepřišel k úrazu! Zvládla jsem to! Přesně, jako by to zvládnul Tortun! Musím mu to okamžitě říct! Naprosto ignoruju, že by po mě někdo mohl něco chtít, dokonce i veškerá možná oslovení naprosto zazdím a skotačivým napůl během vyrazím k hájence se pochlubit svým úžasným úspěchem. Bohužel Tortun není nikde v dohledu. Trochu nespokojeně se stočím před hájenkou, abych na něj počkala. Sice jsem se chtěla pochlubit hned, ale třeba má prostě taky jenom práci. Jako já. S obrovským sebeuspokojením se propadnu do lehké dřímoty, takže nejsem slyšet dál než ke hradu. Nějaký gong už mě nemohl vyrušit. Dračí zařvání o něco víc, asi Gerrirovi rozbiju tlamu. Ne, ne, špatně. Domluvím mu, že nemá rušit tvory v lese. Ale moment, tohle řvaní, to přeci nebyl modrej. Sotva stihnu pootevřít jedno oko, když se do mě zaříznou něčí myšlenky. Prudce ucuknu a rychle se hrabu na nohy. Myslí zapátrám po Tortunovi. Mladí tvorečkové se tu učí? Odvětím, protože absolutně nemám páru, co to po mě vlastně chce. Ocas mi nervózně cuká ze strany na stranu. |
doba vygenerování stránky: 1.6030561923981 sekund