| |||
Ošetřovna, konec hodinu, společenská místnost, jídelna Kdo mě spatří, Ryvdieh Dívám se na Sigiho a jeho - společníka? Rubus pracuje a poté mě vyzve, abych se posadil do lavic, opatrně se kolem nich protáhnu, chtěl jsem si sednout do poslední lavice - ale ty byly plné. S nechápavým výrazem jsem si opatrně sedl do předposlední lavici a snad nemusím ani dodávat to, že jsem si troufnu si sednout před Ryvdiehem, nechápavě jsem si prohlížel své spolužáky, ale když jsem spatřil pohyb od kytky - můj pohled se automaticky přesunul na ní. Nelíbili se mi její zuby a nevědomky jsem se lehce rozplynul jako duch, takže bylo skrze mně i lehce vidět. Ano, element vzduchu je těžké chytit - a pokud se cítí v ohrožení, jeho tělo se rozplyne. Nelíbila se mi květina a už jsem začínal nejspíše chápat jejich strnulé těla a výrazy a ten děs v očích od lidí za mými zády. Poslouchal jsem zbytek učiva a nespouštím oči z té kytky. Nakonec hodina skončí a lidé za mnou tak rychle zmizí, že jsem tohle nikdy neviděl. Zbytek dne strávím jako vždy sám ve svých myšlenkách. Nakonec se přesunu do své postele. Ráno se zazní gong a já poslušně vstanu, pozdravím své spolužáky, s kterýma trávím pokoj. Upravím se a zmizím do jídelny, najednou spatřím jeho. Moje kolena se znovu roztřesou. Mám tam jít za ním či ne? Odkdy má vlastně toho motýlka na tváři? Měl ho i včera? Jsem zkroušenější, že jsem si toho snad včera ani nevšiml. Nadechnu se a po hodné chvíli si dodám tolik odvahy, abych přinutil nohy do chůze a opravdu, šel jsem! Postavil jsem se vedle Ryvdieha a usměji se. "A-ahoj, mohu si přisednout?" zeptám se o něco více hlasitěji než je to u mně známé. Přisednout? Měl ses ty hlupáku zeptat, jestli má místo vedle sebe - leč vidíš, že má, ale co když na něho čeká? To nemůžeš vědět, že. Pokud řekne ano, přisednu si vedle něho, pokud ne, odsunu se dál, ale tak, abych ho mohl aspoň letmo pozorovat. Ale pokud vedle něho sedím, tak se po chvilce zeptám. "Včerejší hodina na bylinkách byla - zvláštní, že? Přišel jsem pozdě - ale vy všichni jste vypadaly - ztraceně?" Ztraceně? Spíše vyděšeně. |
| |||
Pozemky, chodba, jídelna Dan, Miko Jen napruzeně funím do trávy, jak si ty dvě povídají. Mám sto chutí se jít spíš proběhnout, ale vzhledem k tomu všemu dračímu řvaní kolem si radši nechám zajít chuť. Co kdyby se náhodou objevil někdo z nich tady. S povděkem ocením, že otravná dívka zmizí, ale proměňovat se mi nechce. Jsem poněkud podrážděný. Když zamíříme k pokojům, už se chci jako vždycky uložit před její dveře, ale v tu chvíli se rozeběhne zpět. Jen za ní překvapeně koukám a než se stihnu pohnout, už se zase vrací. Spokojeně mávnu ocasem nad polštářem. Párkrát se otočím dokola a pak se na něm uvelebím v klubku. Jde mě obejít do místnosti, ale minimálně si toho všimnu, pokud na mě dotyčný rovnou nespadne. Ráno nad pozdravem sotva cuknu okem. Zdá se mi o lovu na jelena a tlapy mi kmitají vzduchem, jazyk na vestě. Teprve když o mě zavadí při průchodu dveřma, trhnu sebou a proberu se. Zakníknu a chvíli se nechápavě rozhlížím po padajícím peří. Nakonec kejchnu a rozeběhnu se za ní. Už se k ní chci připojit, když si všimnu ke komu v jídelně zamíří. Otřepu se a znovu kejchnu, abych se zbavil peří z polštáře. Nakonec zamířím o kus jinam k velké míse masa, kterou začnu bezmyšlenkovitě hltat. |
| |||
Ošetřovna, jezero Zbytek hodiny trávím připláclá k nejvzdálenější zdi a snažím se přemluvit svoje tělo, že nohy budou rozhodně na tomto místě mnohem praktičtějším řešením. Podaří se mi to až těsně před koncem hodiny, takže se nakonec velmi opatrně vydám vzdálenějšími dveřmi pryč. Celá se třesu a tak se pomalým, vpravdě šnečím tempem přesunu k jezeru kam dorazím když už svítí slunce. Ono několik přestávek cestu zrovna neurychlí. Spokojeně se uvelebím v písku, který začíná pomalu chytat sluneční paprsky a ze všeho toho stresu usnu skutečně dosti hlubokým spánkem. Všechny zvuky, co se ráno začnou ozývat, jsou dost tlumené na to, aby mě zrovna nestresovali, tak se jen tak přetočím na záda a protáhnu se. Líně mi hlavou proklouzne myšlenka, že bych se asi měla doplahočit do jídelny na snídani, ale včera jsem se najedla poměrně dost, takže to není zas až tak žhavé. Místo toho bych třeba mohla zůstat tady a zaplavat si. Copak by mi někdo mohl vyčítat, že se nebudu štrachat do toho studeného hradu bez kapky vody? Nesmysl. To nemůže nikdo. Znovu se protáhnu a konce ploutve se mi sroluj do ruliček. |
doba vygenerování stránky: 1.3266229629517 sekund