| |||
Před hájenkou Kura, možná Tortun Nějak moc nechápu, co se to u jezera vlastně stalo. Jeden, druhej, třetí, eh. No ale zvládli sme to. Nikdo nikoho nesežral a nikdo nepřišel k úrazu. Moment. Nikdo nikoho nesežral a nikdo nepřišel k úrazu! Zvládla jsem to! Přesně, jako by to zvládnul Tortun! Musím mu to okamžitě říct! Naprosto ignoruju, že by po mě někdo mohl něco chtít, dokonce i veškerá možná oslovení naprosto zazdím a skotačivým napůl během vyrazím k hájence se pochlubit svým úžasným úspěchem. Bohužel Tortun není nikde v dohledu. Trochu nespokojeně se stočím před hájenkou, abych na něj počkala. Sice jsem se chtěla pochlubit hned, ale třeba má prostě taky jenom práci. Jako já. S obrovským sebeuspokojením se propadnu do lehké dřímoty, takže nejsem slyšet dál než ke hradu. Nějaký gong už mě nemohl vyrušit. Dračí zařvání o něco víc, asi Gerrirovi rozbiju tlamu. Ne, ne, špatně. Domluvím mu, že nemá rušit tvory v lese. Ale moment, tohle řvaní, to přeci nebyl modrej. Sotva stihnu pootevřít jedno oko, když se do mě zaříznou něčí myšlenky. Prudce ucuknu a rychle se hrabu na nohy. Myslí zapátrám po Tortunovi. Mladí tvorečkové se tu učí? Odvětím, protože absolutně nemám páru, co to po mě vlastně chce. Ocas mi nervózně cuká ze strany na stranu. |
| |||
Jídelna Sven Škola mi skončí a já se stáhnu dolů do sklepení, zase do sklepení a začíná mi to lézt na nervy. Ráno zazní gong a já se velice rád protáhnu, jdu do jídelny, další nový studenti. "To je tak baví sem furt lézt?" zabručím a dojdu si sednout vedle už učitele. "Tak si nejsem jist - znám tě nebo ne?" zamžourám na něho oči a nandám si šunku a chleba. |
| |||
Jídelna, společenka, jídelna Jožin, Leo "Jasně! Za mou!" křiknu a běžím do jídelny, tam je kupa jídla a já si sednu ke stolu a začnu si dělat obrovské obložené chleby a já si začnu jíst. "Dhobhou chuuuť." popřeju mu a začnu dál jíst, gulášek, chlebíček, kuřátko, kus jiné zvěřiny, obrovský salát zeleniny a několik brambor na různě udělané. možná se může Jožin divit kam to do mně padá, ale mohu říci - že jsem stejný jedlík jako on - nikdy nemám dost a stále jím dokud jídlo nezmizí. "No nic - snad nebudu mít večer hlad - uvidíme se zítra, tak ahoj!" křiknu, otočím se a mířím si to do pokoje. Tam pozdravím svoje sousedy a lehnu si do postele, na chvilku jsem plný, ale už se k ránu nemohu dočkat až zazní gong. Zní gong a já ihned vyskočím na nohy. "Vstávat! Snídaně!" křiknu radostně a než si může někdo všimnout - už jsem pryč z pokoje a mířím si to do jídelny. Projdu kolem nástěnky a tam se musím pozastavit, podívám se na příspěvek od Lea a pročítám ho. "No co, stejně se nudím." pokrčím rameny a mířím do jídelny, cestou si vezmu velký kus masa a mísu chleba, sednu si vedle Lea, který je mrtvý. "Páni, tebe už někdo dostal?!" vykřiknu a dloubnu ho do žeber, jestli vůbec ještě žije. Když se nějak tak probudí, jen na něho zamávám. "Ahoj, jsem Colten a četl jsem, že hledáš nějakého strážce, tak jsem tady. Se mnou jsi v bezpečí!" křiknu z vesela a podívám se mu do očí a zakousnu se do nohy opečené kachny, přitom se na něho usmívám blaženě. |
| |||
Ošetřovna, flink, upíří pokoj Zuřivě se snažím předat nehybnou postavu, tedy alespoň do chvíle, než otevře oči, protože v tu chvíli letí vzduchem vstříc Rubusovi. Nemusí přece vědět, že jsem na něj šahal. Že jsem ho sem dokonce odnesl. Eh. "Příště si dávej větší pozor, nemehlo." Zabručím nepřívětivě, ale jsem skutečně rád, že se rychle zdekoval on, protože mě to dalo možnost odejít jakž takž důstojně. Fakt, tohle prostě musí přestat. Jako vážně. Když jsem dorazil do pokoje, už se tam někdo povaloval, ale tomu jsem moc nevěnoval pozornost. Ještě za chůze jsem skopnul kalhoty a už poněkud naučeným placákem sebou švihnul na břicho do postele. S bručením "ještě chvíli" jsem si zakryl uši před tím hrozným gongem. Realita se ke mě dneska plížila nějako pomalu a tak trochu trvalo, než jsem se se zívnutím zvednul z postele. Promnul jsem si krk a kývnul na pozdrav nějakýmu bladýmu nováčkovi, pravděpodobně upírovi. Aniž bych si všímal, jestli je koupelna obsazená (pokud nebylo zamčeno), došel jsem k zrcadlu a chvíli pečlivě zkoumal svoje rohy. Nakonec jsem vzal zubní kartáček a trochu jsem z nich opucoval přebytečnou rohovinu. Budu tu muset najít něco použitelnějšího, ale alespoň zbytky sazí to sundalo pěkně. S dalším zívnutím jsem se vrátil do pokoje a jal se po zemi hledat svoje kalhoty. |
| |||
Pozemky - pokoj - jídelna Dan, Felda, možná spolubydlící Dlouho si povídáme s Dan a kujeme pikle, než se vydá na další průzkum, nebo spát. Co já vím. Každopádně jí dobrou noc (nebo den?) popřeji. Když odejde, Felda ožije a tak si povídáme, pak se dojdeme projít. Když vysvitne slunko, chvíli se vyhřívám, ale začnu usínat, takže se vydám na pokoj. Felda capká za mnou. Vlepím mu pořádnou pusu na dobrou noc a pak mě něco napadne, odběhnu do společenky a přinesu mu obrovskej pohodlnej huňatej polštář. A se slovy, když stejně nedáš jinak a hodláš tu kempit, mu ho předám. Pak zapluju dovnitř, shodím ze sebe kalhoty, boty, měním si spodky a triko a upadnu do postele. Pokud tam nikdo není, tak zhasnu a sundám si brýle. Pokud tam někdo ze spolubydlících je, pokynu jim hlavou a brýle si nechám. Pokud byla tma a někdo tam spal, nechávám tmu celou dobu. Zazní gong. Škubnu sebou, ale už jsem si celkem zvykla, takže nic není kamenné. Navíc už je tma. Z širokým zíváním popřeji ráno každému kdo tam je a zaberu koupelnu. Natáhnu na sebe kalhoty, zašněruju se do bot a vyrazím na chodbu. "Brýtro," usměji se na Feldu. Předpokládám, že už je vzhůru. "Snídaně?" navrhnu a vyrazím do jídelny. Tam si všimnu Dan. Vyrazím směrem k ní, ať si Felda myslí co chce. "Yo! Jak jsi se vyspala?" zeptám se jí a usadím se vedle ní. Znovu široce zazívám a přitáhnu se nějaké maso. Potom, co ho do sebe naházím, najdu mističku s kostičkama masa a začnu krmit hádky. |
| |||
Pokoj, bezesná noc a jídelna Jigme, Artemis Až dlouho do dne sedím venku a upřímě doufám, že sem nikdo z těch divných tvorů nezavítá. Nakonec se mi už moc začnou zavírat oči a já zamířím na pokoj. Zůstanu poněkud v šoku, když ve dveřích zjistím, co se mnou má obývat jednu místnost. Bez dechu se začnu přesouvat kolem zdi a snažím se neudělat nejmenší šelest, což mi ale zkazí nějaký blázen, který se hlaholivě představí. "Leo." Špitnu neslyšně na jeho asi představení se a zůstanu stát u zdi co nejdále od toho tvora a magora. No nevím, kdo by se tu odvážil usnout, ale já to teda rozhodně nebudu. Po několika miléniích se konečně ozve gong a já vystřelím jako z praku k jídelně, kdy by už měli být nějací profesoři. Usadím se co nejblíž u jejich stolu a jakmile někoho z nich bezpečně identifikuju, hlava mi bouchne o stůl, jak po probdělé noci okamžitě usnu. Po zbytek snídaně je všem odpovědí pouze tlumené pochrupování z talíře vloček. |
| |||
Pokoj - pozemky Celou dobu od té doby co jsem přišla na pokoj, jsem neotevřela oko. Jestli se tam někdo mihnul nebo ne, to mi bylo úplně jedno, spala jsem tvrdě. Pak zazněl gong. Gong. Otevřela jsem jedno oko a mohutně zazívala. Protáhla jsem se a zamžourala okolo sebe. Tohle není moje jeskyně. Vlastně mě poslali do školy. Sinead se chovala jako štěně. Ten týpek mi něco udělal. Jak mi postupně docházelo, co se stalo, vrkot se probouzel v mém hrdle. Zvedla jsem se, proměnila se a hrdě prošla školou. Všechny jsem ignorovala a můj povýšený výraz mluvil za vše. Vyšla jsem ven na pozemky a hledala tu jednu jedinou bytost. Hned jak jsem jí našla, jsem se proměnila do dračí podoby. Vyskočila jsem do vzduchu a pozemky otřáslo mé vzteklé zařvání. Zaměřila jsem to zlaté klubíčko a přistála kus od ní. Sinead! Křikla jsem, abych jí vzbudila, pokud už vzhůru nebyla. Myslím, že je načase, abys mi vysvětlila, co se to tady děje. |
doba vygenerování stránky: 1.3311958312988 sekund