| |||
Hala, směr - Ošetřovna Pozdě na hodinu Všichni přítomní, ale ještě dříve - Leo. Stál jsem v hale, díval jsem se do zdi, či do země, dumal jsem. Bylo mi jedno kam se dívám, svět jsem nevnímal - i když docela ne jako ostatní z naší školy - snad? Vnímal jsem vzduch kolem sebe, vánek, který mi lechtal na kůži, to vše jsem vnímal. Ale to, že se ke mně schylovala nějaká cizí postava mě moc neuváděla do rozpaků až v takových mezích. Ano, nemluvila, plížila se a vypadala nebezpečně, tak jsem raději vyklidil pole a odešel jsem Poté jsem si vzpomněl, že jsem snad mohl být někde jinde. Ale kde? Na hodině? U něho? Kde? Rychle jsem si našel rozvrh a zděšeně jsem zjistil, že bych měl mít hodinu a navíc v ošetřovně. Leč mám mapu této budovy, ztratil jsem se a tudíž jsem musel zákonitě přijít pozdě. Nadechl jsem se před dveřmi - aspoň vidinou dveří - poté jsem rychle vystřízlivěl. Mezi mnou a mou budoucí hodinou stál - někdo rudý a v náručí držel někoho jiného. Zpanikařil jsem - zneviditelnil jsem se - i když ne jako neviditelné těleso, ale spíše jako duch. Co mám dělat? Mám jít dovnitř? Jak? Najít jiný průchod! Ne - moc - nebezpečné - zákeřné - překvapivé. Nadechl jsem se, vykročil jsem v před a chtěl jsem něco říci - ale můj hlas se zadrhl v hrdle, chtěl jsem to zopakovat znovu, ale nedostával se mi vzduch do plic. Vzpomeň si na minulou hodinu, prosím! Nakonec - nevědomky jsem zacinkal na svou rolničku na krku, abych mohl upozornit na svou malinkatou osůbku. "P-promiňte - ale - já - měl bych mít tu - hodinu?" zeptám se toho obrovského tvora doufajíc, že se něco stane - a že se to stane pro můj prospěch. Mé oči patří jen jemu, ničeho jiného si v tuhle chvíli moc nevšímám. Přece jen - ze všech z nás - on jediný má rohy, ne? |
| |||
U jezera - chobotnatka zatápí Dcerušky, Sinead, Venge, Chobotnatka aka skoro manželka No jasně, asi na tom nejsem zase tak špatně... ALe před půl staletí zdrhat sám před všudypřítomnými lidmi, kteří vás chtějí rozpitvat na malé kousíčky? Tedy hned po tom, co vás budou mučit a zjišťovat, co na vás platí? Nah... Začali mne svědit šupinky a když jsem si vyslechl slova chobotnatky, mírně jsem sklopil hlavu. Co jsem měl asi tak dělat? A pak jsem jí zase srovnal a napřímil. "To sice jo ale zase takové máslo nejsem. Zvláště teď.." proběhne mi přes ruku a v blánách mezi prsty se ztratí několik modrých jiskřiček. Což mi připomíná... meditace. Pořád nebyl čas na to, promluvit si se svým vnitřním já, to musím napravit, jakmile se nějak.. "vyřeší" tohle. Nijak už jsem se slovům chobotnatky nebránil, vlastně měla docela pravdu. A i když mi stále běhá mráz po zádech... Což je docela ironické... Vlastně jí i docela chápu. I když to bylo hnusné... Pár myšlenek varovných by třeba i stačilo sakra. Za to Venge a pak dcerušky, to byl teď problém. Otočil jsem se k němu a zadíval se na něj. "Prosil jsem tě, aby jsi si prohlédl školu. Varoval jsem tě výslovně, aby jsi si na tu mořskou pannu dal pozor.." povzdechl jsem si. "Čekal jsem.. DOufal jsem, že si dáš pozor. A nevím, co teď budeme dělat. Spíš pociťuji strach z toho, co bude, nikoli zklamání." Taky se otočí jedna z dcerušek. "Jak jsem řekl, prcku," cvrnknu prstem a před Kil se objeví malá sněhová koulička, která se rozprskne kolem. A mezitím se tu objeví i Sinead... Tak tohle mi ještě scházelo, teď klesnu u ní ještě více... Otočil jsem k ní svůj zrak hned po tom, co matička chobotnatka vyslovila ta slova a sledovala, jak se budu snažit vykroutit. Myšlenky jsem zaměřil jen pro zlatou. "Já... Řeším trochu problém s mládeží..." jsou krapet roztřesené, nebyly to jen slova, měl jsem strach a když se objevila přímo u nás, ještě vzrostl. "Ale, to vyřeším..." Všiml jsem si, že je v takovém.. uvolněnějším postoji, ani její myšlenky nebyly tak.. tvrdé a chladné jako vždy. To nahrazovala teď matička chobotnatka. |
doba vygenerování stránky: 1.3638679981232 sekund