| |||
Chodba Colten
"Mňa se nemusíš bát. Fagany nežeru." Už ne, co mi to vysvětlila Hanička. Vzpomínka na ni trochu zabolí, ale su kurňa chlapisko, tak na sobě nedám nic znat.
"To je špicová idea." pochválím fišála. Poplácal bych ho, ale taky by z něho mohl zbét jen mastné škvarek, takže radši nic.
"I kdybych měl, tak jídlo je nejdůležitější část dne, u mňa se někdy protáhne na celé den. Tak ukaž kudyma." zaculím se a vypadám o něco mírumilovnějc, teda pokud se nebojí méch kelčáků. |
| |||
Hala, směr - Ošetřovna Pozdě na hodinu Všichni přítomní, ale ještě dříve - Leo. Stál jsem v hale, díval jsem se do zdi, či do země, dumal jsem. Bylo mi jedno kam se dívám, svět jsem nevnímal - i když docela ne jako ostatní z naší školy - snad? Vnímal jsem vzduch kolem sebe, vánek, který mi lechtal na kůži, to vše jsem vnímal. Ale to, že se ke mně schylovala nějaká cizí postava mě moc neuváděla do rozpaků až v takových mezích. Ano, nemluvila, plížila se a vypadala nebezpečně, tak jsem raději vyklidil pole a odešel jsem Poté jsem si vzpomněl, že jsem snad mohl být někde jinde. Ale kde? Na hodině? U něho? Kde? Rychle jsem si našel rozvrh a zděšeně jsem zjistil, že bych měl mít hodinu a navíc v ošetřovně. Leč mám mapu této budovy, ztratil jsem se a tudíž jsem musel zákonitě přijít pozdě. Nadechl jsem se před dveřmi - aspoň vidinou dveří - poté jsem rychle vystřízlivěl. Mezi mnou a mou budoucí hodinou stál - někdo rudý a v náručí držel někoho jiného. Zpanikařil jsem - zneviditelnil jsem se - i když ne jako neviditelné těleso, ale spíše jako duch. Co mám dělat? Mám jít dovnitř? Jak? Najít jiný průchod! Ne - moc - nebezpečné - zákeřné - překvapivé. Nadechl jsem se, vykročil jsem v před a chtěl jsem něco říci - ale můj hlas se zadrhl v hrdle, chtěl jsem to zopakovat znovu, ale nedostával se mi vzduch do plic. Vzpomeň si na minulou hodinu, prosím! Nakonec - nevědomky jsem zacinkal na svou rolničku na krku, abych mohl upozornit na svou malinkatou osůbku. "P-promiňte - ale - já - měl bych mít tu - hodinu?" zeptám se toho obrovského tvora doufajíc, že se něco stane - a že se to stane pro můj prospěch. Mé oči patří jen jemu, ničeho jiného si v tuhle chvíli moc nevšímám. Přece jen - ze všech z nás - on jediný má rohy, ne? |
doba vygenerování stránky: 2.5522539615631 sekund