| |||
Učebna Lektvarů Max Všimnu si, že na mne kočičák valí oči. "Hoj," pozdravím ho nazpět, ale nijak se u toho netiším. Nevypadá to, že bych teď kohokoliv nebo cokoliv rušil. Podívám se stejným směrem jako on, když se někdo zhroutí v uličce. "Hele, co je to tady za pochmurnou náladu?" zeptám se ho zvědavě, i když zrovna on nevypadá, že by ho to nějak trápilo. |
| |||
Učebna L Stále na ni ještě hledím, když se na mne podívá. Uhne pohledem, ale vypadá, že ji není dobře. Když zahlédnu slzy, opřu se dlaněmi o desku stolu, abych se zvedl. Zůstanu ale v půli pohybu, když mne předběhne opeřenec. I kdybych skutečně velmi rád odtrhl pohled, nejde to. Jako kdyby se zastavil čas, nebo mi tuhla krev. Jejich rty se spojí a ta vášeň kolem nich vybuchne jak supernova. Ve stejný moment, jako kdyby něco prasklo. Vyšlo by na stejno, kdyby mi hruď protkal tím modrým mečem. Možná bych za to byl ale raději. Dopadnu ztěžka zpět do křesílka. Příchod třídního pocity jen zhorší. Jsem alespoň schopný od nich odtrhnout pohled. Zapředu pohled někam do prázdna před sebe a opřu si bradu o spojené ruce zapřené lokty o desku stolu. I když mám pocit, jako kdyby mne někdo nakopl do břicha, mozek se snaží dopady zmírnit. Možná je to tak lepší. Přeci jen s ním může mít opravdový vztah. Zavřu oči a odkloním hlavu k oknu, abych mohl setřít zlato z tváře, než si ho někdo všimne. Profesorova slova jdou zcela mimo mne. |
| |||
Učebna L Jadelyn Na její pohled jenom lehce zavrtím hlavou. Teď se to probírat nehodí. Sám se přesunu zpět do lavice a sepnu ruce před sebou. Můj pohled je zamyšlený a upřený do náhodného bodu předemnou. Otázek je příliš a já se nemohu dočkat, až budeme někde o samotě. Čím déle tu jsem tím víc mám pocit, že vím velmi málo. Snad i proto se jí nemohu vyrovnat při konverzaci. zamračím se a trpělivě čekám, co se bude dít dál. |
| |||
Učebna L Grim Rukávem uniformy chytám slzy, než se stačí vůbec vydat dál po tvářích a popotahuji, abych skutečně nebrečel. Podaří se mi sklouznout na zem vedle Grima a chystám se k úprku, když promluví. Opatrně k němu vrátím uslzený pohled, většinu obličeje schovaného za rukávy. Že by mu to nevadilo...? V hrudi se mi zachvěje neznámý pocit. Jen kývnu na souhlas a za tichých vzlyků se přesunu po zemi ke své židli, na kterou se vyškrábu. Schoulím se za lavicí jak nejvíce to jde, stále se marně snažíc zadržet pláč. |
| |||
Učebna lektvarů Sukui Pomalu otevře oči a zahledí se do mých. Snažím se v těch jejích vyčíst, co se děje a co s ní je. Místo odpovědi, nebo jasné emoce z očí, se však nahne, až se opře o mou hruď a naše rty se spojí. Tentokrát je to ale jiné. Není to ten hravý polibek na umlčení, který jsem věnoval já jí. Tenhle je pln emocí a vášně. I když jsem překvapen a zaskočen, nebráním se. I z mé strany je polibek jiný než předtím. Přes třídu se přelije vlna, která rychle zažene tyto emoce do pozadí. Přesto jsem ještě chvíli zaskočen, když se odtáhne. Před mým pohledem uhýbá do stran, až ji vezmu za tvář a bradičku a hlavu ji přizvednu. Nic neříkám, jen ji věnuji něžný úsměv. To se již ozve i profesor a tak Sukui pustím. Hned zapluje do lavice. Na tváři se mi usadí spokojený úsměv, když zamířím ke své lavici. Neubráním se a těknu pohledem směrem ke Gillovi, když se posadím. |
doba vygenerování stránky: 1.3270699977875 sekund