| |||
Na mostě Kura Když mě do nosu udeří její pach, na okamžik ztuhnu. Pak se ale rozpohybuju o mnoho rychleji. Hra je dávno zapomenuta. Vydrápu se na most a nadšeně k ní skotačím s úmyslem se o ní otřít a podrbat šupinky. Jsem Sinead, zlatá dračice. Brouknu jen na odpověď. |
| |||
Na mostě Sinead a všichni na pozemcích, co mají uši Vystrčí hlavu, takže z ní konečně vidím více než stín a ocas. Když začne mluvit, tak povytáhnu jedno obočí, ale neřeším to. Když prudce švihne hlavou, naráz uvolním svůj pach. Dračí pach. Prosycený pachem mnoha starých draků, jak od každého mám na těle nějakou runu. Její cvaknutí se mnou nehnulo ani o milimetr. V mžiku se proměním a pozemky otřese mohutný, magií prosycený, dračí řev. V oranžových očích mi blýskne. "Jsi snad Sinead. Zlatá dračice, nejmladší z pokolení?!" Nekřičím, jen můj hlas je ledový a tvrdý, jak jsem si jistá svou pravdou a snažím se jí to připomenout. Hrdě se vypnu a shlížím na ní dolů, připravená ji okamžitě sundat, pokud se bude o cokoliv pokoušet. |
| |||
Pozemky všichni v dohledu Když Sinead vystartuje přes pozemky, zavřu dveře a nechám jí čas se schovat. Až když jsem si jistý, že je někde zalezlá, vyjdu ven, zavřu za sebou hájenku a rozhlédnu se. Moc trochu povolím, jen tak, aby nikoho neovlivňovala (mimo základ, který je tam vždy), ale zároveň jsem jí křečovitě nedržel. Protáhnu se. Uvažuji, kam Sin mohla jít. Budovu jsme zatrhli, na střeše je koukám wyverna. Les je nepřístupný a všude by byla moc vidět. Vyrazím lehkým pomalým krokem prostředkem pozemků. Buď jí někde uvidím, nebo obejdu školu, třeba bude někde tam. |
doba vygenerování stránky: 2.0065519809723 sekund