| |||
K mostu všichni v dohledu, ty dvě Kráčím si, na tváři se mi začíná usazovat úsměv, když se ozve dračí řev. Stačí mi pár vteřin, abych poznal, že patří někomu jinému, než kdo tu je. V duchu nevybíravě zakleju. V tu nejnevhodnější chvíli. Nemám čas zavolat si odvoz, takže se tím směrem jen rozběhnu. Po až... mučivě dlouhé chvíli... se vyřídím zpoza rohu školy. Skoro nemůžu dýchat. Kruci, budu muset více trénovat. Napadne mě. Když se podívám tím směrem, vidím dračice dvě. A nově příchozí vypadá o něco starší než Sinead. "Zdravím!" upozorním na sebe obě dvě a už volnějším krokem k nim vyrazím. Posílám myšlenku, protože nevím, jak by momentálně zněl můj hlas. |
| |||
Na mostě Kura Když mě do nosu udeří její pach, na okamžik ztuhnu. Pak se ale rozpohybuju o mnoho rychleji. Hra je dávno zapomenuta. Vydrápu se na most a nadšeně k ní skotačím s úmyslem se o ní otřít a podrbat šupinky. Jsem Sinead, zlatá dračice. Brouknu jen na odpověď. |
| |||
Na mostě Sinead a všichni na pozemcích, co mají uši Vystrčí hlavu, takže z ní konečně vidím více než stín a ocas. Když začne mluvit, tak povytáhnu jedno obočí, ale neřeším to. Když prudce švihne hlavou, naráz uvolním svůj pach. Dračí pach. Prosycený pachem mnoha starých draků, jak od každého mám na těle nějakou runu. Její cvaknutí se mnou nehnulo ani o milimetr. V mžiku se proměním a pozemky otřese mohutný, magií prosycený, dračí řev. V oranžových očích mi blýskne. "Jsi snad Sinead. Zlatá dračice, nejmladší z pokolení?!" Nekřičím, jen můj hlas je ledový a tvrdý, jak jsem si jistá svou pravdou a snažím se jí to připomenout. Hrdě se vypnu a shlížím na ní dolů, připravená ji okamžitě sundat, pokud se bude o cokoliv pokoušet. |
doba vygenerování stránky: 1.4005959033966 sekund