| |||
Chodby - pozemkySinead a okolí Cítim ji za sebou. Ale nezastavuji. Dojde si mě. V místě, kde se mě dotkne se šupiny znovu nadzdvihnou a sval se pod nimi napne. Lekce sebeovládání. Jasně. Kdyby mi fakt nedokázala, že existovat mezi tím žrádlem je skutečně možné, už bych na ni zavrčela. V přirozené podobě se protahuji chodbou, ocas vleču za sebou. Nechci do lidské podoby. Nejen, že už tak se musím podotýkat se zmatenými instinkty, ještě se prát se svou skutečnou podobou. Ale co mi zbývá. Hmm. Jediná odpověď na její návrh. Neodmítla jsem. Chvíli přemýšlím nad tím, jestli by si skutečně někdo všiml, když by jeden-tři studenti zmizeli. Jsou mrňaví a bezcenní. A je jich tu tolik. Čumák se zploští, ocas stáhne a kostra seskládá. V lidské podobě se už skladněji protáhnu chodbami až ven. Venku se zorničky opět přizpůsobí tmě, takže místo úzkých čárek jsou rozšířené kruhy. Jak jsi tu dlouho? Položím ji jednoduchou otázku. |
| |||
MT04, chodba Hlavně Calyssa Jasně nikoho sežrat nechce, to jí tak žeru, sama v nich vidím sotva víc než jednohubky. Nicméně radši to nekomentuju a dávám pozor, kdyby bylo potřeba wyvernu zpacifikovat. Pak už hodina skončí, spolužák odchâzí se suvenýrem a já rychlým krokwm vyrazím za Calyssou. Nezastavuju se u ní, jen do ní s povýšeným výrazem lehce strčím rukou, jako bych ji chtěla odstrčit z cesty. Zapiš si za uši lekci o sebeovládání. Až vyjde slunce a všichni budou spát, tak bychom se mohli trochu vyhřát na pozemcích. Doufám jen, že nebude tak tvrdohlavá jako já. Budu si muset rozmyslet co na ni. Cuknu hlavou a podívám se k východu. Lepší tě to naučit než abych tě musela zastavovat. Sice bych měla plus u učitelů, ale za ta zranění to nestojí. A bít se s tebou nechci. Naoko si jí nevšímám a pomalým krokem se vydám na pozemky. |
| |||
MT04 a chodbyVšichni okolo Očima šlehám z jednoho studenta na druhého. Postupně nasávám všechny pachy v místnosti. Identifikuji je. Zapamatovávám. Přiřazuju. Třídím. Skoro jakobych je ochutnávala jen po čichu. Doširoka roztáhnu nozdry, když zachytím blížící se dračici. Ani když se objeví těsně vedle mě se nehnu. Ani o píď. Jen po ni loupnu okem a sleduju, jak tvrdě hlavou narazí do mých šupin. Netušila jsem, že jsou sliny tak viditelné. Ale co. Jsou to jen sliny. Klidně tu můžu ukapávat kyselinu. Nikoho se sežrat nechystám, i když pach některých mi motá hlavu. Pošlu ji myšlenku zpět a zafuním. Uvědomují si vůbec ti malí ubožáci, jak těžké je ovládat se? Jak těžké je ovládnout smysly a všechny instinkty. Bylo to jako prát se sama se sebou. Takovou oběť jim tu dávám. Přesunu pohled na kluka, kterého obletovalo hejno motýlů. Liány, poupata, motýlové.. Maso. Bože to maso. V místě, kde se o mě zlatá opře se šupinky lehce nadzvednou. Ale nechávám ji být. Smysly napjaté, sleduji ji. Vypadala daleko klidněji než já. V přítomnosti ostatních tvorů. Ovládá se, ovládej se taky. Těžký úkol, budu se muset naučit to nějak ignorovat. Časem. Postupem času. Hezky v klidu. Když profesor hodinu rozpustí, křidla natáhnu před sebe a postavím se. Natáhnu krk až do výšky, do které mi to strop dovolí a protáhnu ho. Bez dalšího zdržování se vydám z učebny pryč. Překvapivě mnohem rychleji, než když jsem se drala dovnitř. |
doba vygenerování stránky: 1.620756149292 sekund