| |||
Chodby - pozemkySinead a okolí Cítim ji za sebou. Ale nezastavuji. Dojde si mě. V místě, kde se mě dotkne se šupiny znovu nadzdvihnou a sval se pod nimi napne. Lekce sebeovládání. Jasně. Kdyby mi fakt nedokázala, že existovat mezi tím žrádlem je skutečně možné, už bych na ni zavrčela. V přirozené podobě se protahuji chodbou, ocas vleču za sebou. Nechci do lidské podoby. Nejen, že už tak se musím podotýkat se zmatenými instinkty, ještě se prát se svou skutečnou podobou. Ale co mi zbývá. Hmm. Jediná odpověď na její návrh. Neodmítla jsem. Chvíli přemýšlím nad tím, jestli by si skutečně někdo všiml, když by jeden-tři studenti zmizeli. Jsou mrňaví a bezcenní. A je jich tu tolik. Čumák se zploští, ocas stáhne a kostra seskládá. V lidské podobě se už skladněji protáhnu chodbami až ven. Venku se zorničky opět přizpůsobí tmě, takže místo úzkých čárek jsou rozšířené kruhy. Jak jsi tu dlouho? Položím ji jednoduchou otázku. |
doba vygenerování stránky: 1.4661231040955 sekund