| |||
MT04 a chodbyVšichni okolo Očima šlehám z jednoho studenta na druhého. Postupně nasávám všechny pachy v místnosti. Identifikuji je. Zapamatovávám. Přiřazuju. Třídím. Skoro jakobych je ochutnávala jen po čichu. Doširoka roztáhnu nozdry, když zachytím blížící se dračici. Ani když se objeví těsně vedle mě se nehnu. Ani o píď. Jen po ni loupnu okem a sleduju, jak tvrdě hlavou narazí do mých šupin. Netušila jsem, že jsou sliny tak viditelné. Ale co. Jsou to jen sliny. Klidně tu můžu ukapávat kyselinu. Nikoho se sežrat nechystám, i když pach některých mi motá hlavu. Pošlu ji myšlenku zpět a zafuním. Uvědomují si vůbec ti malí ubožáci, jak těžké je ovládat se? Jak těžké je ovládnout smysly a všechny instinkty. Bylo to jako prát se sama se sebou. Takovou oběť jim tu dávám. Přesunu pohled na kluka, kterého obletovalo hejno motýlů. Liány, poupata, motýlové.. Maso. Bože to maso. V místě, kde se o mě zlatá opře se šupinky lehce nadzvednou. Ale nechávám ji být. Smysly napjaté, sleduji ji. Vypadala daleko klidněji než já. V přítomnosti ostatních tvorů. Ovládá se, ovládej se taky. Těžký úkol, budu se muset naučit to nějak ignorovat. Časem. Postupem času. Hezky v klidu. Když profesor hodinu rozpustí, křidla natáhnu před sebe a postavím se. Natáhnu krk až do výšky, do které mi to strop dovolí a protáhnu ho. Bez dalšího zdržování se vydám z učebny pryč. Překvapivě mnohem rychleji, než když jsem se drala dovnitř. |
doba vygenerování stránky: 1.364709854126 sekund