| |||
Chodba Jigme "Podobu? Ale ne. Já jsem Jigme." Lehoučce se ušklíbnu. Snažím se zapamatovat si každé jeho gesto. "Nevím, kdo je v nevýhodě, když tu běhá můj dvojník, ale jak myslíš." Znovu pokrčím rameny. Trochu mě napruží, že by snad chtěl průsery brát dobrovolně na sebe. Jen se neboj, tohle bude na tebe ať budeš chtít nebo nebudeš, |
| |||
Chodba Danielle Dojdu ho tedy a na tváři se mi usadí široký úsměv. "Tu podobu. Vypadáš přesně jako já. Do puntíku. Napadlo mě, že jsi na tom stejně jako já, ale nevidím žádnou odlišnost, takže je to podoba? Zrcadlo? Líbí se mi ta schopnost, šlo by s tím dělat spousta zajímavých věcí..." zarazím se," vlastně teď jsem v nevýhodě já co? Teď by to bylo na mě," zasměju se a trochu rozpačitě si prohrábnu čupřinu mezi rohy. "I když... pokud by to za to stálo, asi bych byl ochotný i to na sebe vzít, většinou z průseru umím vybruslit..." zamyslím se nakonec a mluvím spíše k sobě, než ke své kopii. |
| |||
Chodba Jigme Ohlédnu se po jeho zavolání, ale neotáčím se. "Co jako jak dělám?" Optám se nechápavým tónem. Ať hledáš, jak hledáš nějak nemůžeš najít žádnou odchylku. Přeci jen, pozorování mám dobře vymakané. |
| |||
Chodba hlavně Danielle Pokrčí rameny, což je zajímavé, protože prvně zvenčí vidím, jak to hezky cukne křídly. „Počkej! Tohle je zajímavý. Jak to děláš?“ zastavím odcházejícího dvojníka. Pokud se nezastaví, několika dlouhými kroky ho dojdu a prohlížím si ho. Hledám jakoukoliv odchylku ode mne. Cokoliv, co by ukazovalo na kopii. |
doba vygenerování stránky: 1.6712808609009 sekund