| |||
Učebna L Arthur Sedím pohodlně, ruce propletené na kousku čisté desky stolu a sleduji zpod krempy, co se ve třídě děje. Vytvářím si mentální poznámky vztahů ve třídě a také toho, kdo má tendence se motat do cizích věcí. Když však vstoupí třídní profesor, pevně semknu rty a zatnu více klouby prstů, protože nechci dát znát, že mne jeho přítomnost také ovlivnila. Naštěstí je to však záhy pryč. Jsme vyzváni k návratu na svá místa a tak zvednu tázavý pohled k Arthurovi. Zrovna v okamžiku, kdy se střetne s prchající dívkou. Poposkočí mi jedno obočí a setrvávám svým pohledem v tomto směru. Nijak to však nekomentuji. |
| |||
Učebna L Aine, Jadelyn Stojíc po boku Jadelyn pečlivě pozoruji scénu, jež se odvíjí před námi s nezaměnitelným nádechem těch francouzských lupanárů. Zde se odehrávají nízké vášně, násilí a slzy - v podstatě je zde všechno přítomno. Pouze chybí ten závoj těžkého tabákového kouře, pach rozlitého vína a levného koňaku. Věrně stojím na svém místě, nepohnu ani brvou, pouze když do vzduchu zavoní intenzivně krev, přejedu špičáky jazykem za sevřenými rty. Náhle vše se vytratí vlivem autoritativní aury, která se připlíží jako bojový plyn od dveří. I na mě zapůsobí natolik, že se nervózně zavrtím, avšak naštěstí tato nepříjemnost rychle opadá. Pohlédnu na profesory a ihned zaměřím svou pozornost na démona. Právě tím, že mu věnuji svou plnou pozornost, si nevšimnu probíhající dívky. Je to ta, kterou jsem dříve potkal v knihovně. Spěchá pryč tak rychle, že do mě narazí. Přesto se pevně držím a při jejím běhu ji nasměruji jiným směrem (24% vs 99%) Především abych se omylem nedotkl té děsivé svatozáře. Když se situace začne uklidňovat pohlédnu opět na Jadelyn. Nehodlám se usadit dříve, než ona. |
| |||
Učebna L - vedle školy Moxxi Hodím na ní jen povzbudivý úsměv, když to nevypadá, že by si v léčení příliš věřila. Ale fakt se mi ulevilo, takže je to dobrý. Stačí jeden nejistý krok a mohu se o ni opřít, což znovu ocením jen úsměvem. Sice netuším, co by mělo být hrdinského na tom, kdybych se tam dopotácela sama, ale kývnu hlavou. Stačím se sebe dostat jen tázavé "Hu..." než se to změní v trochu poplašené, "...uuuh!" jak mne zvedne ze země. Jak mne přitiskne levačkou kolem hrudníku k tomu svému, za doprovodu tichého zaúpění, ztišeným zatnutými zuby, se ozve lehké lupnutí, jak to jedno čerstvě srostlé žebro opět vzdalo. (46% vs 43%) Během okamžiku se ocitáme vedle školy. Když mne potřebuje postavit, jsem o ni opřena v podstatě celou vahou a funím ji do ramene. Když se snaží odstoupit, trochu více se jí zatnu nehty do ramene, protože si ani trochu nejsem jistá na nohou. "To přece... Nebyla tvoje chyba..." zaprotestuju znovu. |
| |||
Učebna L- pozemky Komori Milý úsměv, blábolení, starostlivost...je to hrozně roztomilý. No jako nebýt těch bolístek, který křiví tu roztomilou tvář a tmavý barvy vlasů, je to jak koukat do zrcadla. Na tváři mám chápavý úsměv. Asi vím jak se cítí a já jsem jí za to, co udělala dost vděčná. Dokonce mi dovolí ji i ošetřit, což se mi poměrně povede. No, i přes velký úspěchy na poli léčitelství jsem asi nepochytila všechno, když vidím jak špatně dýchá. "No není za co." odpovím trochu starostlivě a s narovnáním ustoupím trochu stranou, aby měla prostor. Kde jsem udělala chybu ? Jakože myslim, že se mi to docela povedlo, ale třeba má nějakou jinou anatomii. zamyslím se a přistihnu se, jak věnuju krátký pohled ke dveřím, kde zmizela skupinka s vlčicí. Zatřepu hlavou, protože fakt jako nevim proč sem to udělala. S omluvným úsměvem jí vrátím svou pozornost. Jakmile udělá krok a je vidět, že to není moc dobrý, tak jsem u ní. "Žádný hrdinství jo ?" pronesu s úsměvem, ale je trošku posmutnělý. Do pylu, kdybych se uměla kontrolovat, tak jí nic bejt nemuselo...teda jako může za to ten kluk, ale stejně, že jo ? nakrčím obočí a kouknu ke dveřím. Když si představím tu štreku a schody, tak to pro ni nevěstí žádný pohodlí. Kousnu se do rtu, protože to co se chystám udělat není tak úplně vzorový. "Věř mi hmm ?" usměju se na svoji pacientku a přidám mrknutí. Utýct ji, ale nenechám i kdyby chtěla. Levičku ji obtočím okolo hrudníku a přitisknu si jí opatrně na sebe. Pravačkou jí chytnu obě nohy těsně pod zadkem, takže se ocitne tak dvacet cenťáčků nad zemí. Ty jo taková muší váha ! Zbytek třídy, ale i ona, můžou vidět, jak mi ze zad vystřelí pár blanitých křídel. Jedním skokem podpořeným bzučením se přesunu k oknu, který otevřu. Akorát si ji chudáka musím odstavit, což mi předtim jakože moc nedošlo. Poslední omluvný pohled na profesora a za doprovodu intenzivního bzučení vystřelím ven z okna. Let fakt není dlouhej, vlastně dveře do přízemí jsou skoro pod náma. Takže to jen vezmu obloukem kvůli bezpečnosti a přistanu u dveří. Postavím pacientku na zem a trochu odstoupím. Jednu ruku, ale nechám ležet na jejím boku. Kdyby sebou chtěla fláknout...třeba. "Dobrý ? Nepochroumala jsem tě ? Teda znova, víš jak to myslím.“ ujistím se, než ji případně podepřu. |
doba vygenerování stránky: 1.567636013031 sekund