Hodina Sebeovládání -> BazénySigiHodina byla ukončena... nevím zda-li mi tato hodina něco dala. Tedy krom poznatků, že má nitrobrana není to co bývala a toho, že jsem se ocitl ve společnosti vrahů. Nedejbože masových. Hurá! Konečně by mohla má sestra říct: Dostal jsi co jsi zasloužil, alespoň jsi mezi svými!
Spíš jsem se cítil víc na nich. Potřeboval bych něco zmrazit... Jakmile Profesor ukončí hodinu, zvednu se a vypadnu ven. Tedy, hned po tom ohnivákovi, jehož přítomnost mi není zrovna příjemná. Chci pryč. Být sám.
Nějakou dobu bloudím školou. Zachmuřený. Instinktivně jsem se hrnul co nejhlouběji do útrob školy. Až na samé dno, kde jsem se zrovna psychicky nacházel. Ucítil jsem vodu. Její šumění, šplouchání. Bublání? Vešel jsem tam, odkud se zvuky ozývaly a uzřel jsem více méně obří vířivku. Zatvářil jsem se, jako by mi někdo to pusy nacpal citrón, jak mě ihned uhodila vlka horka, až jsem se začal potit. Rychlým krokem jsem prošel kolem bazénu, jen matně jsem si všiml rudé skvrny... i tak jsem ale věděl kdo, nebo co to je a tak jsem jen přidal do kroku, abych šel do jiné místnosti.
Parní sauna... Tady mě chce někdo naštvat! Zatnul jsem pěsti a povolil uzdu chladu. Pára se začala ihned srážet a stupně se přehouply do záporných hodnot. Ve vzduchu se vysrážely vločky, ale já si toho nevšímal a pokračoval dál, nechávajíc za sebou zimu a mráz. Udeřím do lítacích dveří tělem, ani se neobtěžuju natáhnout ruku a nechám je zamrznout v ledu v póze, ve které jimi projdu do relaxačního bazénu.
Odměna... Dojdu až k němu a začnu se pomalu vysvlékat. Oblečení si složím do úhledných komínků, na které položím rozvrh. I těch pár minut by pomohlo. A i kdybych přišel pozdě, obávám se, že by mi to ooooopavdu bylo šumák. Kytky. Stejně pode mnou všechny vadnou a usychají. Zabručím si pro sebe znechucen sám sebou i světem a zalezu si do relaxačního bazénu... No.. zalezu...
Prvně pod mým chodidlem voda zamrzla, takže jsem po ní mohl chodit. Chtělo to chvilku soustředění, abych jí nechal trochu roztát a učinil z ní ledový, vodní, ztěžka bublající hrob. Kdykoliv když se na hladinu vydrala bublina, vybuchla v přívalu vloček, se kterými jsem si ve vzduchu pohrával a nechal je poletovat. Teplo... přestože bylo příjemné, teď jsem ho začal nesnášet. Už vůbec kvůli tomu že je. Že nejsou všichni chladní jako já... a vůbec! K čertu s teplem! Nepotřebuju ho, co komu kdy dobrého přineslo? Teplo je život. A život je chaos. Život je zmar. Život je bolest. Život je boj. Smrt... To je mír. Klid. Řád. Odpočinek a necitlivost. Jak řekl klasik: "Dokud trpíš, žiješ." Prokázal jsem mu službu. Osvobodil jsem ho od života! Měl by mi děkovat! Všichni by mi měli děkovat! Zavrčel jsem sám pro sebe a před očima se mi míhaly tváře a hlasy... Modré vlasy... Ostře řezaná tvář s mandlovýma očima a korunou z větví a paroží ve vlasech...
Zaklonil jsem hlavu a položil se do vody. Nechal jsem se nadnášet. Vypnul jsem všechny pochody, mysli i těla. Snad bych tak mohl i usnout.... Nejlépe navždy.
Odsouzen k věčnému životu... Smrti podobnému... Chci smrtelným se stát. Chci šíleně se smát. Neboť člověk by neměl litovat mrtvé... Měl by litovat živé. |