| |||
Před ošetřovnou sourozenci Běžím radostně za Lil a prozpěvuji se. "Budeme tetičky!" prozpěvuji si a poskakuji radostně po chodbě. Najednou uslyším Vengeho, který nás láká. "To není fér, když půjde s námi k mámě..." zakňourám, najednou přitáhnu sestru k sobě a zašeptám ji do ucha. "Půjdeme pozdravit taťku, pak se vypaříme a nabonzujeme bráchu bez něho - on by nám kazil zábavu... Co ty na to?" zeptám se a stojím na místě. Čekám co si o tom myslí ona. Mám stále schválně ty divné dvě věci, schválně, jestli nás tatínek pozná. |
| |||
Před ošetřovnou – a holky Kil a Lil, Rusko Když se ozve dívčí křik, překvapeně se otočím, ale to už mi obě visí každá na třech chapadlech, takže se povážlivě zakloním, rychle rozchapadlím zbylá, abych úplně nepřepadl. Zasměju se. “No teda! To je překvapení!” zazubím se radostně. “Ne to je něco... nevím, to mi řekne on,” ukážu na toho chlapa přede mnou. Otočím se k týpkovi, jen kývnu na souhlas a nad holkama pokrčím rameny. Pak si vezme jedno mé chapadlo a holky se táhnou pryč. “Fíha, tak malá děcka jo? Páááni,” přitáhnu si blíž jedno mé chapadlo a prohlížím si ty boláčky. “Hele to vyřeším, žádnej stres,” uchechtnu se. “Díky za verdikt,” kývnu týpkovi hlavou a chapadluju za holkama. “Hej počkejte! Půjdeme za mámou všichni dohromady, nechcete ale napřed vidět papa?” zeptam se jich a ušklíbnu se. Přijde mi komické, že to před chvilkou říkal, tak mu je musím ukázat. A pak se poradím s mamkou zda to nechat... neklubat, či vřídlo. |
| |||
Před ošetřovnou Venge a něco dvakrát malého Stojím a hned přijde chapadlňák. "Dobrá - no tam nechoď, ordinuji venku." oznámím mu a najednou přiběhnou dvě malé holky, povalí ho a řeknou, že bradavice na ně mrkla. A pak utečou - bylo to velice rychlé. "Asi jim někdo dal hodně cukru." řeknu a vezmu si jedno chapadlo, vytáhnu si lupu a podívám se do bodláku, když najdu správný úhel, uvidím v tom malého - cosi. Embrio? "Ty vole..." zašeptám a prohlížím si několik bodláků i jinde, má je na všech chapadlech a má jich minimálně 1 000. Uznale kývnu a plácnu ho do ramene. "Blahopřeji taťko. Nebo mám spíše říct - mořský koníku." začnu se smát. "Pro pána, až tohle řeknu šéfovi..." |
| |||
Před ošetřovnou Ségra, bráška a křen Samozřejmě na brášku skočíma obě naráz, takže mu výrazně zredukujeme počet chapadel, kterými může udržovat stabilitu. Moje znechucení výstižně shrne moje sestra. "Jó... My víme co ste dělali! Dělali! Dělali!" Začnu zase poskakovat s jedním jeho chapadlem. "Řekneme to mámě! Řekneme to mámě! Řekneme to mámě!" Než se stine ale vzpamatovat, popadnu ségru a táhnu ji od něj pryč. |
| |||
Ve škole, směr ředitelna Kab a probíhající Vyskočíme před školou z povozu, velmi opatrně sundavám své věci, ale odnést je musí opět Kab, protože bych se pod nimi pravděpodobně zlomil. Ten chlap nás pošle do školy, abychom našli ředitele. Kývnu hlavou na souhlas a poděkuji. Je dobré dělat si kontakty hned ze začátku. A znamé. Nechceme aby někdo kolem nás šťoural, že. Dojdeme do haly, rozhlédnu se a chci zamířit k nástěnce, které jsem si všiml naproti vchodu, zarzazím se ale z docela zjevného důvodu – halou produpe drak. Regulérně zlatý drak. Zamrkám a s úsměvem se podívám na Kab. Já to říkal. Jasně říká můj úsměv. Pak si to halou přejde... To asi není správný termín... Něco napůl chobotnice napůl chlap. To už krapet povytáhnu obočí. A pak kolem proletí dvě malé holky. A to jsem si myslel, že tady budu mezi nejmladšími. Každopádně konečně dojdeme k té nástěnce. Najdu kudy se dostat nahoru, zjistím i velmi důležité a zajímavé informace o škole. Když vidím ale ty schody, podívám se na Kab a zase na schody. “Zvládneš to?” optám se jí. |
| |||
Škola, před ošetřovnou bráška, ségra a nějaký chlap Zasměji se. "Jasně!" zakřičím a vběhnu do školy. Natáhnu si do plic studený vzduch a nasaji různé pachy, najdu ho. "Brášká!" zakřičím a táhnu sestru po škole. Najednou málem smeteme dva chudáky, ale běžíme dál - musím se zastavit a otočit se. "Brášká!" zakřičím a běžím zpátky, skočím na jeho tři chapadélka a držím se jako klíště. "Brášká! Máš radost?! Jsme tady! Škola! Škola! Škola!" začnu znovu skandovat. Ale pak se zarazím a podívám se na jeho chapadlo. "Jé - fůj co to je? Ty máš přísavky i zeshora?!" zhrozím se a podívám se na tu bradavici blíž. Najednou vyjeknu, pustím chapadlo šokovaně a po chvilce si ho zase vezmu do rukou a začnu mávat na bradavici! "Ona mi mává! A tahle na mně mrká!" zajásám a ukážu to sestře. "Koukej! On chytil od té ryby breberky!" zaječím a zamyslím se. "Řekneme to mámě!" vypísknu radostí, že mu mohu zase uškodit. Poslední větu neřeknu sama, ale i má sestra, začneme ihned skandovat. |
| |||
Škola Kil a chudáci v hale a bráška Na okamžik se zamyslím a pak se rozesměju ještě šířeji. „Máš recht!“ Hihňavě se rozesměju a trochu zatáhnu, aby si víc pospíšila. „Jasněže jo!“ Nenechám ji na pochybách, i když je mi jasné, že to sama moc dobře ví. Proběhnem do obrovské stavby a málem smeteme dvojici v hale, jak se kolem nich proženeme jako vychřice „Hele!“ Vypísknu a nadechnu se. Je mi jasné, e ho musí taky cítit. |
| |||
MT02 - Ošetřovna “Eeh... Jak se vypouští trošku síly?” nakloním hlavu na stranu. Sice řekne kruh, ale otočí se k tomu klukovi a začne ho provokovat, takže se napřed dívám. A navíc tatíček pokračuje ve svém proslovu ke mě. Na jeho poznámku se jen opět zazubím a pokrčím rameny. “Co má společného tvá a její láska se mnou?” zeptám se nechápavě. “Um...” pokrčím rameny. Netuším, asi ne. Když poznamená to k učiteli jen se uchechtnu. To už se objeví známý pach a zanedlouho se dovnitř protáhne Zlatá. Když se u mě zastaví pohledem, vyšvihnu se na chapadla a nahodím tázavý výraz. “Co chytil? Kde, co, jak?” zamrkám nechápavě přímo do jejího oka. Teprve po chvíli mě napadne zvednout si chapadlo k očím. “Oj. Netuším, hned s tím něco udělám...” zasoustředím se na svou moc a vytáhnu dědictví po matince. Nic se ale nestane. “Nebo v nejbližší době...” dodám tedy poněkud smutně po chvíli. Přejde do rohu místnosti. “Čitel? Zajdu si na ošetřovnu, asi jsem něco chytil,” oznámím mu a chapadluji si to zase pryč. Dojdu do haly, zamyslím se, kde jsem potkal ošetřovnu, raději si to zkontroluju na mapce a pak vyrazím směr ošetřovna. Uvidím tam stát někoho... Osobu, tak se zastavím u něj. “Jeeee... tu nějaký ošetřovatel, doktor, tak něco?” zeptám se ho, než se opřu do dveří. Zvednu jedno chapadlo a podrbu se na zádech, zakřením se u toho, jak jsem zachytil za ty bradavičky jak na zádech tak na chapadle. |
| |||
Směr škola Lil Držím ji za ruku a běžím - poskakuji ke škole. "Je to náš brácha - ten bude mít zase nějaký průšvich, takže ho rychle najdeme. Pak se mu vysmějeme a zmučíme ho tak, že nám vyklopí, kde je náš táta!" zajásám a podívám se do stejné tváře, kterou mám i já. "Zajímalo by mě, jestli ještě více zestárnul nebo ne. Není tu dlouho a celkově tu nejsme dlouho! Chci poznat tátu a co ty? Taky? Že jo?!" zajásám a mířím si to stále ke škole. "Prostě tam vejdeme a půjdeme po čuchu!" podívám se na své nohy a trošku se zamračím. "Jak mohou běhat po dvou? Vždyť jsou tak pomalý a nemotorný." řeknu a musím si dávat pozor kam si šlapu, nebo upadnu. |
| |||
Pozemky, směr škola Kil "Škola, škola, škola!!" Podporuju Kil ve skandování a vzrušeně poskakuju sem tam vodními proudy. Ve chvíli, kdy se dostaneme na břeh, ve stejnou chvíli, se vrhnu Kil po krku a je jen klika, že máme chapadýlka, jinak bychom skončili na zemi. "Sme prostě dobrý!" Nadšeně souhlasím, mrknu, jak se vyzbrojila sestřička na zdejší podmínky, a nadšeně její nápad okopíruju. "Jak je chceš najít?" Zvědavě na ni mrknu, ale nepřestávám poskakovat směrem ke škole. |
doba vygenerování stránky: 1.5314509868622 sekund