| |||
Učebna L- pozemky Komori Milý úsměv, blábolení, starostlivost...je to hrozně roztomilý. No jako nebýt těch bolístek, který křiví tu roztomilou tvář a tmavý barvy vlasů, je to jak koukat do zrcadla. Na tváři mám chápavý úsměv. Asi vím jak se cítí a já jsem jí za to, co udělala dost vděčná. Dokonce mi dovolí ji i ošetřit, což se mi poměrně povede. No, i přes velký úspěchy na poli léčitelství jsem asi nepochytila všechno, když vidím jak špatně dýchá. "No není za co." odpovím trochu starostlivě a s narovnáním ustoupím trochu stranou, aby měla prostor. Kde jsem udělala chybu ? Jakože myslim, že se mi to docela povedlo, ale třeba má nějakou jinou anatomii. zamyslím se a přistihnu se, jak věnuju krátký pohled ke dveřím, kde zmizela skupinka s vlčicí. Zatřepu hlavou, protože fakt jako nevim proč sem to udělala. S omluvným úsměvem jí vrátím svou pozornost. Jakmile udělá krok a je vidět, že to není moc dobrý, tak jsem u ní. "Žádný hrdinství jo ?" pronesu s úsměvem, ale je trošku posmutnělý. Do pylu, kdybych se uměla kontrolovat, tak jí nic bejt nemuselo...teda jako může za to ten kluk, ale stejně, že jo ? nakrčím obočí a kouknu ke dveřím. Když si představím tu štreku a schody, tak to pro ni nevěstí žádný pohodlí. Kousnu se do rtu, protože to co se chystám udělat není tak úplně vzorový. "Věř mi hmm ?" usměju se na svoji pacientku a přidám mrknutí. Utýct ji, ale nenechám i kdyby chtěla. Levičku ji obtočím okolo hrudníku a přitisknu si jí opatrně na sebe. Pravačkou jí chytnu obě nohy těsně pod zadkem, takže se ocitne tak dvacet cenťáčků nad zemí. Ty jo taková muší váha ! Zbytek třídy, ale i ona, můžou vidět, jak mi ze zad vystřelí pár blanitých křídel. Jedním skokem podpořeným bzučením se přesunu k oknu, který otevřu. Akorát si ji chudáka musím odstavit, což mi předtim jakože moc nedošlo. Poslední omluvný pohled na profesora a za doprovodu intenzivního bzučení vystřelím ven z okna. Let fakt není dlouhej, vlastně dveře do přízemí jsou skoro pod náma. Takže to jen vezmu obloukem kvůli bezpečnosti a přistanu u dveří. Postavím pacientku na zem a trochu odstoupím. Jednu ruku, ale nechám ležet na jejím boku. Kdyby sebou chtěla fláknout...třeba. "Dobrý ? Nepochroumala jsem tě ? Teda znova, víš jak to myslím.“ ujistím se, než ji případně podepřu. |
| |||
Učebna L Moxxi Překvapeně a velmi spokojeně zjišťuji, že dívčina chutná jako medík. Skutečně mne ta vůně neklamala. Jednoho to nutí přemýšlet, jestli všechno na jejím těle chutná jako medík... Z těch myšlenek mne vytrhne náhlá vlna strachu, která působí od děsivého profesora. Zvednu tím směrem pohled, ale rychle jím uhnu do strany, aby si třeba nevšiml, v jaké debilní pozici jsem se dokázala ocitnout. Když přejde i to, konečně se o svůj podíl pozornosti přihlásí polámaný hrudník. Zkřivím tvář do bolestné grimasy. Bolest mne ale netrápí tolik, jako že nedokážu dostat do těla dost kyslíku. Někam do pozadí mysli se sice uložila informace o žihadlech Cukrouška, ale nemám kapacity na to, abych to řešila teď. Místo odpovědi, zda se jí nic nestalo zamumlá omluvu, na což na ní hodím poněkud nechápavý pohled. Konečně se na mne otočí a tím také uvolní můj hrudník. Hned se sýpavě nadechnu co nejvíc mi hrudník dovolí. Je cute. Napadne mne při pohledu na její tvář. Nasadím co nejmilejší úsměv. "To je v pohodě, všichni jsme byli pod nějakým vlivem," vymáčknu ze sebe trochu přiškrceným hlasem. "Si za to můžu sama... Teda.. On, ale já, víš jak, no..." zarazím se, když začnu blábolit, "prostě ještě že ti nic není," usměju se trochu křivě na závěr, protože se mi začíná motat hlava. Konečně vymaním ruce z lavice a posadím se, aby ke mne mohla. Ne že by to bylo něco příjemného a nechce se mi hýbat vůbec, ale po jejím zásahu se mi fakt uleví od bolesti. I když se mi pořád blbě dýchá. "Díky," zamumlám úlevně. Vstanu raději sama, abych na hrudník nevyvíjela zbytečný tlak. Když se ale rozejdeme, začne se mi znovu motat hlava a dýchám mělčeji, než bych potřebovala. Jestli bude ochotná, nechám se podepřít a vést. |
| |||
Brána - Učebna Lektvarů všichni cestou a ve třídě "Jo kuju," odtuším na slova profesorky a zamávám jí, když se brána za mnou začne zavírat. Vyrazím k nástěnce, kterou docela dlouho nakvašeně študuju. Přece jenom to není úplně dělaný pro malé postavy. Nakonec ale vyrazím směrem třída, kde by zrovna měla probíhat hodina. Jestli někoho minu na chodbě, jen se na něj v pozdravu zazubím. Těknu pohledem do chodby, kde se něco děje, ale vyrazím do třídy. Zaklepu a hned vrazím dovnitř. "Brej večír, prej mám být taky na hodině, i když jsem teď dorazil," kouknu na profesora a jestli mne pustí, zapluju do nějaké lavice, kde není navařeno, zhruba uprostřed. (BQ57) Teprve, když usadím svůj zadek, a svůj batůžek si hodím k nohám, se rozhlédnu po třídě. Nálada je tady fakt divná. To tak prožívaj nepovedený lektvary nebo co? |
| |||
Učebna Lektvarů Tiriatal Na tváři se mi rozlije spojený úsměv, když na mne mrkne. Avšak s lehkým nespokojeným frknutím ohodnotím, že stáhne ruku a vydá se k profesorovi. Taky z toho moc nadělají. Ohlédnu se za démonem, když odchází, než se začnu vracet ke svému místu. Během toho se opět zmenším, abych vůbec řádně prošla. Na tváři mi však stále hraje úsměv s lehkým natěšením z toho, co přijde. |
| |||
Chodba - Učebna L Tarney K té svojí krvi mě nepustil. I když jsem byla tak blízko u jeho krku, stejně to stihl. A to mi skoro stačilo jen otevřít pusu. Krátce mě si mě od sebe sice odtáhne, ale nepustí mě. Takže nepustím ani já jeho. Pevně ho objímám i těch pár kroků ke dveřím. Byla bych se ho držela dál nebýt toho opravdu nepěkného pocitu který z něj začne vyzařovat. To se ho pustím okamžitě. Všechny to vzápětí rychle přešlo a osvobozená od vzrušení ostatních se pomalu zklidní i oheň takže se moje teplota vrátí na bezpečnější. Některým ale i tak nejspíš není moje přítomnost příjemná. Na nic nečekám a uzavřu před jeji myslemi tu svou. Vypadá to jako kdybych teď žádnou neměla. Musím to udělat dřív než mě zahltí tentokrát následky téhle události. Už jen co pociťovala prchající Aine bylo dost. Konečně se dostanu do učebny. Přestože nyní kompletně slepá, živím bytostem se vyhýbám bez problému. Zato průchod mezi stoly se neobejde bez toho abych alespoň do jednoho z nich nenarazila. Po židli, nebo čemkoliv jiném na sezení trochu tápu než se mi podaří najít. |
doba vygenerování stránky: 1.4249551296234 sekund