| |||
Společenská místnost Dlaci - kuchyně Prozatím všechny ignoruji
Je neskutečná otrava, být nucena udělat všechno sama, ale na druhou stranu, kdo jiný by to udělal tak dokonale jako já, že? Teď už scházelo zařídit jen pár věcí. Vydala jsem se ze společenky do kuchyně ve svém novém kostýmu králíčka a hrstí tyrkysových obálek.
Před kuchyní jsem se zastavila upravila svůj kostým, zaklepala a ladně nakráčela dovnitř. Na moji pompéznosti neubral ani kostýmek králíčka. Prostě ať mám na sobě cokoliv, vypadám v tom skvěle a taky to umím nosit. Vlastně mě by slušel i pytel od brambor jak se říká. |
| |||
Před kabinetem Oranila Mef, Oranil "Díky," opáčil jsem tomu mladíkovy, který měl spoustu částí těla nahrazených mechanickými přístroji. Vlastně bych se ani nedivil, pokud by to byl spíše stroj, na kterém se vylouplo něco organického a živého... Zůstal sjem tam ve vlkodlačí podobě, protože jsem sebou neměl nic, ani to oblečení. Zaklepal jsem drápem tlapy na dveře a počkal. Buď na vyzvání, nebo jsem po pár sekundách vstoupil sám a očima profesora vyhledal. |
| |||
MT01 - MT02 Poslechl jsem si výklad tady učitele, má asi recht. Tákže jsem vlastně v cajku, přeci vím, co dělám! A to, že někdo donutí mé automatické reflexy k obraně, či snad útoku... Jestli jsem to pochopil správně, se sebeovládáním to nemá vůbec nic co dělat. Asi... Každopádně zněl rozumně a když ukončil hodinu, zvedl jsem pohled na stěnu a podíval se na čas. Měl bych se zase přesunout dál... Tolik k meditaci a návštěvě mého já... Tygřice, Helen, ta se zvedla, alespoň se rozloučila a zmizela. Asi si šla opečovávat svou srst někam dál a já bych si měl podrbat šupinky, jinak asi zdechnu. Ty sviňuchy rostou a poslední dobou je mi stále moc horko... Aneb, akumulační systém protestuje. A nebo se mě moje tělo a nebo spíš mysl snaží přesvědčit, abych se vrátil zpět do ledových plání... Jenže, to nemohu. Kvůli Sinead, kvůli starším drakům a... Všechno se to tak šíleně zkomplikovalo a já nevím, co mám dělat. Mám být betou, mám podpořit svou Alfu, Sinead. Jo, asi jsem se do ní zamiloval jako malé naivní dráče, asi bych potřeboval dostat znovu přes tlamu. Jenže to se mi na ní tak líbí... Ty její změny nálad, kdy jednou rozbije v tom lepším případě hubu a pak, kdy se nechá obejmout a utišit. Vyskočil jsem na nohy a ještě než zmizel Sem, prohodil jsem k němu pár slov. "Potřeboval bych pomoci s tou meditací, pokud to půjde a budete mít čas." A já si vzal ten jeho úkol k srdci, tvářil jsem se... No tak nějak všelijak, spíš ale poker face. Já pak vyrazil z tělocvičny a přesunul se o místnost vedle. Učitel, tedy, jestli si dobře pamatuji, už tu stepoval a tam u něj další dva mládenci. Ani s jedním jsem tuším nepřišel pořádně do styku, takže jsem jen přikývl na pozdrav. "Zdravím," povím a otočím se na toho prcka, co nás má vyučovat. "Omlouvám se, zdržel jsem se na minulé hodině." |
| |||
Z jídelny k lesu Ti v jídelně možná a pak, kdo se namane Ignorovala jsem pak i učitele, ignorovala jsem i toho okřídleného tvora a vlastně všechno okolo sebe. Srdéčko mi bušilo, opírala jsem se o svou hůl při každém kroku a svižným tempem s zelenými jiskřičkami v očích jsem si to razila přímou cestou ven z téhle zpropadené budovy k lesu. Jakmile jsem vyšla před budovu a šlápla do trávy, hned jsem se krapet uklidnila a trochu zpomalila. Přesto, stále jsem mířila pryč... Rozvrh jsem měla u sebe a nakoukla, pro dnešek, pokud si dobře pamatuji den a hodinu už mám volno, takže mě nikdo hledat nebude a to je dobře. Zastavila jsem se až někde před hranicí lesa, nerada bych si zase rozbila čumák jako, když mne převezl ten vlkodlak. Bylo to už tak nepříjemné... Zastavila jsem se tedy mezi prvními stromy, sedla si do tureckého sedu a svou hůl položila vedle sebe. Zavřela jsem oči a sklopila hlavu k zemi. Matko, proč jsem tě neposlechla? Já chci domů, už teď se mi tu nelíbí... Slzičky sice zůstali tam, kde zůstat mají, ale nebylo mi zrovna hej. |
doba vygenerování stránky: 1.4095330238342 sekund