| |||
Od ošetřovny k pokoji čarodějů Když se konečně zbavím pozornosti podivného ošetřovatele, dost si oddechnu. Ještě než se dovřou dveře, už peláším pryč a je mi celkem jedno, jestli cestou někoho porazím. Mířím co nejkratší cestou do svého pokoje. Třeba tam budu alespoň na chvíli v bezpečí. Sice mě trochu mrzelo, že ta dívčina z hodiny utekla a nechala mě tam, ale kdybychom bývali stáli opačně, udělal bych asi to samé. |
| |||
Chodby Miko Široce zazívám a pořádně jí nastavím hřbet mezi lopatkama, kam si sám dosahnu jen fakt blbě. Když se poptá, co budeme dělat, docela toužebně kouknu směrem k východu. Strašně bych si zaběhal, možná trochu prohnal pár těch trnovejch bestií. Nebo přerostlejch králíků. Hmm. Tak se zamyslím nad králíkama, že mi dokonce ukápne slina a bezmyšlenkovitě se vydám směrem k východu na pozemky a k lesu. |
| |||
MT02 Ryvdieh, Mef Sedím na své židličce a poklepávám si nohou. Začínám bručet. "Kdepak zase se flákají?" zašeptám a podívám se na hodinky, co mám na ruce. "Jasně...už jim došel čas... jak typické..." zašeptám a zavrčím znovu. "Kde jste?!" zařvu a zanedlouho přijde první student na hodinu - kovo-kluk, který si stočí snad do klubíčka. "Nazdárek!" zajásám konečně nad živou dušičkou. "Jak se máme?!" zeptám se až přespříliš radostně. "Asi nevíš, kde se ostatní flákají což?" zeptám se a povzdychnu si. Zanedlouho po něm dorazí další kluk. "Další duše! Výborně, ještě mi, ale zbývají docela dost dušiček, nemyslíte?" zeptám se a zamračím se. "Flákači...větší flákači než jsem já!" |
| |||
Vyhlídka Ryvdieh Podívám se na toho krásného mladíka, mé srdce poskočí a uvědomím si, že jsem trošku zprůhledněl. Zamrkám s očima a musím se pousmát, snad i trošku omluvně. "A-le - ovšem, že jsem v pořádku." najdu si svůj hlas a trošičku ho zesílím, i když stále nic moc nemluvím hlasitěji jak bych měl. Aspoň tak hlasitěji jak si přál profesor z mé poslední hodiny. Má postava se zase více zhmotní. "Ano, občas je to šikovné." podívám se na svou ruku, kterou pozvednu více nahoru. Ruka se rozplyne a já se usměji. "Element...ani nevím, proč ti to říkám." zašeptám a cítím se s ním tak uvolněne, tak bez starosti. Zvednu svůj zrak a zadívám se do jeho andělské tváře. Ale pak se musíme rozloučit, jeho hodina nás rozdělí a já jen ustoupím. "Jistě - ovšem že ano." řeknu a dívám se za ním. "Jistě se zase uvidíme." řeknu s úsměvem. Když odchází, dívám se za ním s něhou v očích. Poté se jen otočím a zahledím se do krajiny. Na mé tváři se objeví úsměv a já si užívám ještě ten krátký moment, kdy cítím jeho přítomnost u sebe. |
doba vygenerování stránky: 1.4189500808716 sekund