| |||
Vyhlídka Ryvdieh Podívám se na toho krásného mladíka, mé srdce poskočí a uvědomím si, že jsem trošku zprůhledněl. Zamrkám s očima a musím se pousmát, snad i trošku omluvně. "A-le - ovšem, že jsem v pořádku." najdu si svůj hlas a trošičku ho zesílím, i když stále nic moc nemluvím hlasitěji jak bych měl. Aspoň tak hlasitěji jak si přál profesor z mé poslední hodiny. Má postava se zase více zhmotní. "Ano, občas je to šikovné." podívám se na svou ruku, kterou pozvednu více nahoru. Ruka se rozplyne a já se usměji. "Element...ani nevím, proč ti to říkám." zašeptám a cítím se s ním tak uvolněne, tak bez starosti. Zvednu svůj zrak a zadívám se do jeho andělské tváře. Ale pak se musíme rozloučit, jeho hodina nás rozdělí a já jen ustoupím. "Jistě - ovšem že ano." řeknu a dívám se za ním. "Jistě se zase uvidíme." řeknu s úsměvem. Když odchází, dívám se za ním s něhou v očích. Poté se jen otočím a zahledím se do krajiny. Na mé tváři se objeví úsměv a já si užívám ještě ten krátký moment, kdy cítím jeho přítomnost u sebe. |
| |||
Vyhlídka - MT02 René, Charlie, Mef Kývnu na souhlas. "Je, proto jsem tady," usměji se a neznervózňuji ho něčím tak triviálním, jako že opakuje cizí slova. Zahledím se ven na oblohu a na chvíli se ztratím v myšlenkách. Když se podívám zpět na něj, zamrkám a musím znovu zaostřit, abych ho vůbec spatřil. "Průhlednost... To vypadá šikovně," poznamenám směrem k němu. Uvědomím si, že bych vlastně měl mít hodinu. Hmmm. "V pořádku?" optám se a když se ujistím, že to tak skutečně je, "mám teď hodinu, musím na ní jít... ale jistě se znovu zase uvidíme..." nadhodím, mávnu mu, otáčím se a odcházím dolů. Sejdu dolů po schodech, trochu zamyšlen, pokynu hlavou všem na chodbě i vevnitř MT02 a usadím se na cokoliv co je k dispozici na sezení. |
| |||
Druhé patro - MT02 Charlie, kdokoliv cestou Poté co jsem tomu vlkoušovi ukázal, kam má jít, jsem mu mávnul v pozdravu. Přece jen, za chvíli mi začíná hodina. Dokázal jsem s ním zabít tolik času, dalo by se to nazvat až fascinující, ale mám dojem, že tady čas skoro nic neznamená. Vydám se po schodech dolů a tak nějak ignoruju všechny ostatní. Zareagoval bych pouze v případě, že by mě zavolal někdo z profesorů, nebo student napadl. Takhle dojdu až k tělocvičnám. Pokynu všem na chodbě a zmizím v malé tělocvičně číslo dvě. Překvapuje mě, že jdu jako první. I když... tady... ne... vlastně mě to vůbec nepřekvapuje. "Zdravím," pokynu učiteli prostřed místnosti a posadím se někam ke stěně. Ocas si stočím kolem nohou, aby nepřekážel. |
doba vygenerování stránky: 1.3908851146698 sekund