| |||
K ošetřovně Sharika, možná Rubus Jsem rád, že se ujala vedení a mezitím rychle přemýšlím, jak ošetřovateli dát dostatečný důvod k opuštění hodiny, ale zároveň ne tak velký, aby si mě na ošetřovně chtěl nechat. Pak si uvědomím, že bych mohl mít hned zase nějakou další smrtící hodinu. Rychle vytáhnu z kapsy rozvrh a zkontroluji ho. S opravdu velkou úlevou zjistím, že dneska už nic nemám. Pak ale udělám tu chybu, že se podívám na zítřejší hodiny. Hned u první se trochu zapotácím. Obrana ČM. Sice si nejsem úplně jistej, co to má být, ale už teď jsem si jistej, že pokud "Temní tvorové" vypadali jak vypadali, tak cokoli, co se už na začátku jmenuje obrana, bude ošklivé. Dojdeme až k nějakým dveřím, na které velmi opatrně a potichu zaklepu. Výmluva, že tu nikdo nebyl, by mohla projít také. |
| |||
K ošetřovně Leo Těknu pohledem k chlapci a všimnu si, že nabírá velmi podobnou barvu jako já. Nevím co, ale něco mě podnítí se v jeho přítomnosti alespoň krapítek uvolnit. Nicméně byl to krátký pohled, protože spíše sleduji své okolí. Dokonce mi nevadí, že si všimnu, že jde najednou blíž mě. Mám dojem, že mám krytý alespoň jeden bok. Kdybych myslela normálně asi bych si nafackovala. Když se zeptá, znovu kývnu a udělám půlkroku před něj, abych nás navedla na ošetřovu. Nemusím se ptát proč, i když je mi jasné, že špatně mu není, tedy rozhdně ne takhle špatně. Nepochybuji, že si to zkontroluje. Snažím se vyhnout všem a všemu a mířím rovnou k zadním dveřím ošetřovny. Nemám na ní zrovna příjemné vzpomínky, ale lepší... než... tamto. |
| |||
K ošetřovně Sharika Jsem rád, že se za námi neozval hlas, který by nás chtěl zavolat zpět. Docela jsem se téhle eventuality obával. Když mi dívka potvrdí nejhorší obavy, ještě o trošku zblednu, ale o moc to už nejde. Paranoidně si prohlížím každý stín a nevědomky jdu stále blíž k dívce. "A ty víš, kde je ta ošetřovna?" Ani se na ni už nepodívám, protože bych musel spustit z očí okolí. Je mi naprosto jasné, že se učitel půjde poptat, jestli jsme na ošetřovnu nakonec dorazili. |
| |||
U lesa - les Poněkud nevěřícně sleduji odchod obou čarodějů. Potřesu hlavou a vyrvu ze země ceduli. S ní v ruce i se všema myškama, které jsem měl na hodině se vydám do lesa. Na kraji se zastavím a hodím krátký pohled přes lávu na oba draky, ale nakonec zmizím v lese. Vrátím ceduli kam patří a poté zamířím odnést myšky kam patří. |
| |||
Idylka romantického večera Byla to jen pár vteřin, během kterých jsem se snažila ovládnout. Ministerstvo. „Tak brzo?!“ Jedna z nejhorších věcí, ale jak? Jak mohli zjistit kde sem? Prsty se mi zkroutily do spárů, zatímco já věděla, že to bude ještě horší. Zkoušeli jste si někdy v takové situaci sundat batoh? Když jediná vaše touha je podřídit se té jediné správné formě a bojovat. ‚A nechat se zase zavřít?‘ Ozval se mi malí vtíraví hlásek v hlavě. Jo, asi by to tak nakonec dopadlo. Mí opeření černí přátelé se zatím rozlétli do všech možných směrů, já věděla, že se vrátí, vždycky se vrátili. Peříčka se začaly prodlužovat a rostly další, zatímco jsem bojovala s časem, se sebou a batohem. Naštěstí i já se umím trochu ovládat, takže s vypětím nemnohým sil, jsem ze sebe batožinu sundala a naskočila do vozu. Ten v kapuci mi něco připomínal. ‚Áha. Jo.‘ A pak tady byl ten démon, líbil se mi, fakt se mi líbil, vypadal jak hodně milé a přítulné zvířátko. Snažila jsem se k němu upírat všechny své myšlenky, má proměna se zastavila. Pohodlně jsem se opřela a užívala si jízdu. Bylo to dokonalé. Po několika letech, kdy rozptýlení znamenalo, že vás budou zkoumat o deset minut později než včera, … Na tohle by si jeden zvyknul. Až na tu vodu, tu opravdu ne. Blížící masa vody mi na klidu nepřidala, jediná myšlenka, zmizet. A zmizet zatraceně rychle. ‚Ne, křídla ne.‘ Drápy rozrušeně zaškrábaly o lavičku, skoro jako ta vlkodlačice kousek ode mě. Jenže tak rychle, jak to všechno začalo, to i skončilo. Škoda? Ne. Bude spoustu dalšího. On to nazval školou, já bych to nazvala krásným místem ve skalách. Ulehčeně jsem se vypotácela z vozu a poodešla stranou, snažila jsem se to rozdýchat a uklidnit rychle bušící srdce. Nepřítomně jsem pozvedla levačku a čekala, ne dlouho, přistál na ni jeden z mích přátel. „Es ist gut, mein Freund.“ Šeptala jsem a hladila jej po lesklém peří na břiše. Vnímala jsem další, jak přilétají. ‚A jestli mi řeknou, že zvířata se do školy brát nesmí, tak se ho asi zeptám, co tam teda dělají ti vlkodlaci.‘ Odložila jsem si krkavce na rameno a šla si pro věci. |
| |||
Vozík, cesta, před školou.. Celou dobu jsem stála opodál a sledovala znechuceně dění. Když nás pozdravil ředitel, jen jsme kývla, aby se neřeklo, že neumím vůbec nic. Okey, tohle bude horor, a znovu jsem se podívala na lidi kolem sebe. Cítila jsme z nich různé pachy, jeden však poměrně známý, musí tu být se mnou alespoň jeden vlkodlak.. a taky pár upírů, smrděj na dálku. Projelo mi hlavou a přestala jsem si ostatní prohlížet. V tu chvíli začala první honička. Že budeme akční hned takhle na začátku jsem netušila, avšak dělala jsem vše, co se po mě chtělo, jen jsem se táhla jak zpomalený film. Batoh jsem dala k upevnění až mezi posledními a stejně tak jsem se usadila na vozík. Když však vozík začal zrychlovat, proměnila jsem špičky svých prstů ve vlkodlačí a drápy jsem zaryla do dřevěné sedačky, aby to se mnou tolik neházelo a mohla jsem se pohodlně držet. Opět jsem si všimla toho kluka v červené mikině, nebylo mu moc vidět do obličeje a podivně si držel a zakrýval jednu ruku. Ostatní buď jen seděli a tupě zírali před sebe a nebo se náramně bavili a kdyby to bylo možné, stoupli by si a vyřvávali by jako na nějaké atrakci. Já patřila k těm klidnějším a prohlížela jsme si své nové spolužáky. Tohle bude otrava, a vozík rázem začal zpomalovat. Přestala jsem se držet drápy, které jsem měla zaražené v sedačce a přeměnila jsme si ruce zpět. Začala jsem si čistit nehty, jelikož se mi tam dostala špína a alespoň nějak jsem se zabavila. Když jsme zastavili, vystupovala jsme mezi prvními, jelikož jsem seděla na kraji vozíku, ale někdo jen přeskočil okraj a byl venku hned. Nad takovými jsem se jen ušklíbla a nevěnovala jim pozornost. Hned, jak se objevil odvázaný můj batoh, čapla jsem ho a znovu poodstoupila dál. Všímala jsem si tváří svých spolužáků a odhadovala, co se jim tak motá v hlavě, na co asi tak myslí. Poté jsem opět spatřila toho kluka v červené mikině. Co pod tou kapucí asi tak skrývá? Má snad velký nos? A musela jsem se nad tou představou zasmát. Poté jsem si všimla druhého mladíka, který byl bělovlasý. Šel z něj cítit klasický vlkodlačí pach a já se musela usmát. Alespoň někdo mého druhu. Ale když jsem si ho pozorněji prohlédla, lehce jsem se mračila, od něj se budu spíše držet dál. A jak jsem tak stála opodál, nevěnovala jsem okolí moc pozornosti. Čekala jsem na další pokyny a kdy se konečně půjdeme ubytovat. |
doba vygenerování stránky: 1.3607029914856 sekund