| |||
K ošetřovně Sharika, možná Rubus Jsem rád, že se ujala vedení a mezitím rychle přemýšlím, jak ošetřovateli dát dostatečný důvod k opuštění hodiny, ale zároveň ne tak velký, aby si mě na ošetřovně chtěl nechat. Pak si uvědomím, že bych mohl mít hned zase nějakou další smrtící hodinu. Rychle vytáhnu z kapsy rozvrh a zkontroluji ho. S opravdu velkou úlevou zjistím, že dneska už nic nemám. Pak ale udělám tu chybu, že se podívám na zítřejší hodiny. Hned u první se trochu zapotácím. Obrana ČM. Sice si nejsem úplně jistej, co to má být, ale už teď jsem si jistej, že pokud "Temní tvorové" vypadali jak vypadali, tak cokoli, co se už na začátku jmenuje obrana, bude ošklivé. Dojdeme až k nějakým dveřím, na které velmi opatrně a potichu zaklepu. Výmluva, že tu nikdo nebyl, by mohla projít také. |
| |||
K ošetřovně Leo Těknu pohledem k chlapci a všimnu si, že nabírá velmi podobnou barvu jako já. Nevím co, ale něco mě podnítí se v jeho přítomnosti alespoň krapítek uvolnit. Nicméně byl to krátký pohled, protože spíše sleduji své okolí. Dokonce mi nevadí, že si všimnu, že jde najednou blíž mě. Mám dojem, že mám krytý alespoň jeden bok. Kdybych myslela normálně asi bych si nafackovala. Když se zeptá, znovu kývnu a udělám půlkroku před něj, abych nás navedla na ošetřovu. Nemusím se ptát proč, i když je mi jasné, že špatně mu není, tedy rozhdně ne takhle špatně. Nepochybuji, že si to zkontroluje. Snažím se vyhnout všem a všemu a mířím rovnou k zadním dveřím ošetřovny. Nemám na ní zrovna příjemné vzpomínky, ale lepší... než... tamto. |
| |||
K ošetřovně Sharika Jsem rád, že se za námi neozval hlas, který by nás chtěl zavolat zpět. Docela jsem se téhle eventuality obával. Když mi dívka potvrdí nejhorší obavy, ještě o trošku zblednu, ale o moc to už nejde. Paranoidně si prohlížím každý stín a nevědomky jdu stále blíž k dívce. "A ty víš, kde je ta ošetřovna?" Ani se na ni už nepodívám, protože bych musel spustit z očí okolí. Je mi naprosto jasné, že se učitel půjde poptat, jestli jsme na ošetřovnu nakonec dorazili. |
| |||
U lesa - les Poněkud nevěřícně sleduji odchod obou čarodějů. Potřesu hlavou a vyrvu ze země ceduli. S ní v ruce i se všema myškama, které jsem měl na hodině se vydám do lesa. Na kraji se zastavím a hodím krátký pohled přes lávu na oba draky, ale nakonec zmizím v lese. Vrátím ceduli kam patří a poté zamířím odnést myšky kam patří. |
| |||
Idylka romantického večera Byla to jen pár vteřin, během kterých jsem se snažila ovládnout. Ministerstvo. „Tak brzo?!“ Jedna z nejhorších věcí, ale jak? Jak mohli zjistit kde sem? Prsty se mi zkroutily do spárů, zatímco já věděla, že to bude ještě horší. Zkoušeli jste si někdy v takové situaci sundat batoh? Když jediná vaše touha je podřídit se té jediné správné formě a bojovat. ‚A nechat se zase zavřít?‘ Ozval se mi malí vtíraví hlásek v hlavě. Jo, asi by to tak nakonec dopadlo. Mí opeření černí přátelé se zatím rozlétli do všech možných směrů, já věděla, že se vrátí, vždycky se vrátili. Peříčka se začaly prodlužovat a rostly další, zatímco jsem bojovala s časem, se sebou a batohem. Naštěstí i já se umím trochu ovládat, takže s vypětím nemnohým sil, jsem ze sebe batožinu sundala a naskočila do vozu. Ten v kapuci mi něco připomínal. ‚Áha. Jo.‘ A pak tady byl ten démon, líbil se mi, fakt se mi líbil, vypadal jak hodně milé a přítulné zvířátko. Snažila jsem se k němu upírat všechny své myšlenky, má proměna se zastavila. Pohodlně jsem se opřela a užívala si jízdu. Bylo to dokonalé. Po několika letech, kdy rozptýlení znamenalo, že vás budou zkoumat o deset minut později než včera, … Na tohle by si jeden zvyknul. Až na tu vodu, tu opravdu ne. Blížící masa vody mi na klidu nepřidala, jediná myšlenka, zmizet. A zmizet zatraceně rychle. ‚Ne, křídla ne.‘ Drápy rozrušeně zaškrábaly o lavičku, skoro jako ta vlkodlačice kousek ode mě. Jenže tak rychle, jak to všechno začalo, to i skončilo. Škoda? Ne. Bude spoustu dalšího. On to nazval školou, já bych to nazvala krásným místem ve skalách. Ulehčeně jsem se vypotácela z vozu a poodešla stranou, snažila jsem se to rozdýchat a uklidnit rychle bušící srdce. Nepřítomně jsem pozvedla levačku a čekala, ne dlouho, přistál na ni jeden z mích přátel. „Es ist gut, mein Freund.“ Šeptala jsem a hladila jej po lesklém peří na břiše. Vnímala jsem další, jak přilétají. ‚A jestli mi řeknou, že zvířata se do školy brát nesmí, tak se ho asi zeptám, co tam teda dělají ti vlkodlaci.‘ Odložila jsem si krkavce na rameno a šla si pro věci. |
doba vygenerování stránky: 1.442146062851 sekund