| |||
Idylka romantického večera Byla to jen pár vteřin, během kterých jsem se snažila ovládnout. Ministerstvo. „Tak brzo?!“ Jedna z nejhorších věcí, ale jak? Jak mohli zjistit kde sem? Prsty se mi zkroutily do spárů, zatímco já věděla, že to bude ještě horší. Zkoušeli jste si někdy v takové situaci sundat batoh? Když jediná vaše touha je podřídit se té jediné správné formě a bojovat. ‚A nechat se zase zavřít?‘ Ozval se mi malí vtíraví hlásek v hlavě. Jo, asi by to tak nakonec dopadlo. Mí opeření černí přátelé se zatím rozlétli do všech možných směrů, já věděla, že se vrátí, vždycky se vrátili. Peříčka se začaly prodlužovat a rostly další, zatímco jsem bojovala s časem, se sebou a batohem. Naštěstí i já se umím trochu ovládat, takže s vypětím nemnohým sil, jsem ze sebe batožinu sundala a naskočila do vozu. Ten v kapuci mi něco připomínal. ‚Áha. Jo.‘ A pak tady byl ten démon, líbil se mi, fakt se mi líbil, vypadal jak hodně milé a přítulné zvířátko. Snažila jsem se k němu upírat všechny své myšlenky, má proměna se zastavila. Pohodlně jsem se opřela a užívala si jízdu. Bylo to dokonalé. Po několika letech, kdy rozptýlení znamenalo, že vás budou zkoumat o deset minut později než včera, … Na tohle by si jeden zvyknul. Až na tu vodu, tu opravdu ne. Blížící masa vody mi na klidu nepřidala, jediná myšlenka, zmizet. A zmizet zatraceně rychle. ‚Ne, křídla ne.‘ Drápy rozrušeně zaškrábaly o lavičku, skoro jako ta vlkodlačice kousek ode mě. Jenže tak rychle, jak to všechno začalo, to i skončilo. Škoda? Ne. Bude spoustu dalšího. On to nazval školou, já bych to nazvala krásným místem ve skalách. Ulehčeně jsem se vypotácela z vozu a poodešla stranou, snažila jsem se to rozdýchat a uklidnit rychle bušící srdce. Nepřítomně jsem pozvedla levačku a čekala, ne dlouho, přistál na ni jeden z mích přátel. „Es ist gut, mein Freund.“ Šeptala jsem a hladila jej po lesklém peří na břiše. Vnímala jsem další, jak přilétají. ‚A jestli mi řeknou, že zvířata se do školy brát nesmí, tak se ho asi zeptám, co tam teda dělají ti vlkodlaci.‘ Odložila jsem si krkavce na rameno a šla si pro věci. |
| |||
Vozík, cesta, před školou.. Celou dobu jsem stála opodál a sledovala znechuceně dění. Když nás pozdravil ředitel, jen jsme kývla, aby se neřeklo, že neumím vůbec nic. Okey, tohle bude horor, a znovu jsem se podívala na lidi kolem sebe. Cítila jsme z nich různé pachy, jeden však poměrně známý, musí tu být se mnou alespoň jeden vlkodlak.. a taky pár upírů, smrděj na dálku. Projelo mi hlavou a přestala jsem si ostatní prohlížet. V tu chvíli začala první honička. Že budeme akční hned takhle na začátku jsem netušila, avšak dělala jsem vše, co se po mě chtělo, jen jsem se táhla jak zpomalený film. Batoh jsem dala k upevnění až mezi posledními a stejně tak jsem se usadila na vozík. Když však vozík začal zrychlovat, proměnila jsem špičky svých prstů ve vlkodlačí a drápy jsem zaryla do dřevěné sedačky, aby to se mnou tolik neházelo a mohla jsem se pohodlně držet. Opět jsem si všimla toho kluka v červené mikině, nebylo mu moc vidět do obličeje a podivně si držel a zakrýval jednu ruku. Ostatní buď jen seděli a tupě zírali před sebe a nebo se náramně bavili a kdyby to bylo možné, stoupli by si a vyřvávali by jako na nějaké atrakci. Já patřila k těm klidnějším a prohlížela jsme si své nové spolužáky. Tohle bude otrava, a vozík rázem začal zpomalovat. Přestala jsem se držet drápy, které jsem měla zaražené v sedačce a přeměnila jsme si ruce zpět. Začala jsem si čistit nehty, jelikož se mi tam dostala špína a alespoň nějak jsem se zabavila. Když jsme zastavili, vystupovala jsme mezi prvními, jelikož jsem seděla na kraji vozíku, ale někdo jen přeskočil okraj a byl venku hned. Nad takovými jsem se jen ušklíbla a nevěnovala jim pozornost. Hned, jak se objevil odvázaný můj batoh, čapla jsem ho a znovu poodstoupila dál. Všímala jsem si tváří svých spolužáků a odhadovala, co se jim tak motá v hlavě, na co asi tak myslí. Poté jsem opět spatřila toho kluka v červené mikině. Co pod tou kapucí asi tak skrývá? Má snad velký nos? A musela jsem se nad tou představou zasmát. Poté jsem si všimla druhého mladíka, který byl bělovlasý. Šel z něj cítit klasický vlkodlačí pach a já se musela usmát. Alespoň někdo mého druhu. Ale když jsem si ho pozorněji prohlédla, lehce jsem se mračila, od něj se budu spíše držet dál. A jak jsem tak stála opodál, nevěnovala jsem okolí moc pozornosti. Čekala jsem na další pokyny a kdy se konečně půjdeme ubytovat. |
| |||
Kočka a ve škole..to bude boj Potře su mu rukou a přikývnu. Jsou to žáci, které teď dorazili a asi tak za hodinku bude večeře - no asi pro některé pozdní snídaně... Uchechtnu se a podívám se na Seda. |
| |||
A tak se držme kréda, že vždy může být hůř... nebo ne? Když jsem zahlédl hlouček - no dobrá, spíš velký shluk - bytostí, které díky bohu neobsahovaly na první pohled žádná zvířata, poněkud jsem si oddechnul. Ashmodeus vážně nenáviděl jakoukoliv zvířecí konkurenci, která se vyskytla v mé blízkosti. Normálně by mi to nevadilo, ale škrábance na citlivé části krku, přímo pod uchem, nikdy nebyly nic příjemného, zvlášť když z nich teklo dost krve a upíři mohli být na blízku. Udělal jsem těch několik kroků k nim, koutkem oka jsem přitom pozoroval, jak vlk běžel k jednomu muži - nejspíš řediteli, neboť mi jeho tvář byla povědomá, pravděpodobně z oněch prokletých novinových výstřižků, které mi tenkrát Kirill přinesl. Stisknul jsem nabízenou ruku. "Dobrý den. Matvey Dmitrijevič Titov. Mám tu učit řeč obrů. A tohle je můj kocour, Ashmodeus," představil jsem se a kývl ke svému kocourovi, který si ředitele - teď jsem si již byl jistý, že je to on - podezřívavě prohlížel svýma zelenožlutýma očima. "Těší mne a rád vás poznávám, řediteli Schardene. To za vámi jsou žáci, předpokládám?" Trochu jsem zalitoval, že jsem pořádně neposlouchal Kýru, když mi o tomto muži vyprávěl - tedy, ne že bych si toho tak zapamatoval víc, šlo jenom čistě o mé vlastní svědomí. Usmál jsem se a zvedl jsem ruku s kufrem. "Bylo by mi potěšením si s vámi pokecat, ale rád bych se co nejdřív ubytoval, pokud to bude možné?" |
| |||
Zrychlená noc...
Prosím, odeslat pro všechny... |
doba vygenerování stránky: 1.5286819934845 sekund