| |||
Kočka a ve škole..to bude boj Potře su mu rukou a přikývnu. Jsou to žáci, které teď dorazili a asi tak za hodinku bude večeře - no asi pro některé pozdní snídaně... Uchechtnu se a podívám se na Seda. |
| |||
A tak se držme kréda, že vždy může být hůř... nebo ne? Když jsem zahlédl hlouček - no dobrá, spíš velký shluk - bytostí, které díky bohu neobsahovaly na první pohled žádná zvířata, poněkud jsem si oddechnul. Ashmodeus vážně nenáviděl jakoukoliv zvířecí konkurenci, která se vyskytla v mé blízkosti. Normálně by mi to nevadilo, ale škrábance na citlivé části krku, přímo pod uchem, nikdy nebyly nic příjemného, zvlášť když z nich teklo dost krve a upíři mohli být na blízku. Udělal jsem těch několik kroků k nim, koutkem oka jsem přitom pozoroval, jak vlk běžel k jednomu muži - nejspíš řediteli, neboť mi jeho tvář byla povědomá, pravděpodobně z oněch prokletých novinových výstřižků, které mi tenkrát Kirill přinesl. Stisknul jsem nabízenou ruku. "Dobrý den. Matvey Dmitrijevič Titov. Mám tu učit řeč obrů. A tohle je můj kocour, Ashmodeus," představil jsem se a kývl ke svému kocourovi, který si ředitele - teď jsem si již byl jistý, že je to on - podezřívavě prohlížel svýma zelenožlutýma očima. "Těší mne a rád vás poznávám, řediteli Schardene. To za vámi jsou žáci, předpokládám?" Trochu jsem zalitoval, že jsem pořádně neposlouchal Kýru, když mi o tomto muži vyprávěl - tedy, ne že bych si toho tak zapamatoval víc, šlo jenom čistě o mé vlastní svědomí. Usmál jsem se a zvedl jsem ruku s kufrem. "Bylo by mi potěšením si s vámi pokecat, ale rád bych se co nejdřív ubytoval, pokud to bude možné?" |
| |||
Zrychlená noc...
Prosím, odeslat pro všechny... |
| |||
Cesta Konečně dojdu na místo určení mezi všechny ostatní. Shodím můj nabytý batoh na zem a čekám co se bude dít. Ředitel nás jenom pozdraví a poprosí abychom se nezabily navzájem a že pojedem rychle. Čekal jsem nějaký delší uvítací proslov. No aspoň nás jím nebude nudit. Rusko, ministerstvo! Úžasné. Tohle mi na klidu nepřidá. Jako by jsme neměly doma dost často šťáru od těch nafoukanejch tupců, jestli náhodou nemáme doma zakázané předměty nebo dokonce hůlky... Bez řečí podám batoh Ruskovi a vmáčknu se mezi ostatní. Jeli jsme opravdu rychle. Myslel jsem, že vypadnu ven a rozplácnu se na zemi. Na štěstí se tak nestalo. Popruhy držely pevně. Nejhorší na tom byl, ale přístup učitelů. Polovinu cesty si něco prozpěvovaly. Jestli nás tihle mají něco učit můžu počítat s tím, že skončím v blázinci... Otec měl pravdu dneska už se nikdo nechová jako kouzelník. Konečně zastavíme před nějakou pevností. Doufám, že nám to nespadne na hlavu. |
doba vygenerování stránky: 1.3935132026672 sekund