| |||
Po cestě máme mnoho problémů. Neobejde mě myšlenka, jaké by to bylo být člověkem. Bylo by to rozhodně jiné. Nechci říkat, že bych člověkem byla radši, to nikoliv! Ale musím přiznat, že v některých chvílích by to bylo asi jednoduší. Přesto všechno byla pro mě má rasa důležitá, víc než cokoliv jiného. Být člověk? Byla bych už dávno mrtvá.... Nevím jaké je to být člověk, i když svou lidskou stránku z části mám. Avšak? Avšak je ukrytá.... Co to značí? Pocity jako je například lítost, láska? To už jsem dlouho nezažila... Takovéhle pocity mi uměl vrátit jen někdo určitý. Takže si nemyslím, že se to někdy znovu stane....Ale kdoví... Sleduji ostatní kolem, abych nemusela koukat do stropu či do země... Je to mnohem zábavnější... Najednou zastavíme. Uhm...konečně... Ještě než vystoupím zachycuji myšlenky ostatních. Trochu se pousměji. Jedna dívka měla dost zajímavou myšlenku ohledně ministerstva. Plně s ní však souhlasím, protože měla pravdu. Ostatní myšlenky jsem hned po vyslechnutí vymazala, protože je to každého soukromá věc. Tedy ne že bych nerada poslouchala cizí rozhovory, což jsem dělala často, ale... No to je jedno... Vycházím a můj pohled zaujme budova. Fešná škola Pak ale zaslechnu ono jméno. Noční škola Úplňku...Uhm...aha... Vezmu si své zavazadlo. No... zavazadlo, spíše sportovní malou tašku... Tolik věcí nemám a ani nepotřebuji... |
| |||
Hodně krutá jízda, adrenalin mi probíhá tělem, tohle se mi začíná líbit Když nějaký muž se představil, vzpomněla jsem si na podpis na pozvánce a bylo mi jasné kdo to je, nějak moc mladej na to, aby byl ředitelem, ale co je to každého věc, třeba to nedělá dobrovolně, to se občas stává, ale jak tak koukám tady není nic normálního. Mladý učitel, divní spolužáci, až tak trochu mrtvolní tak co. Vezmu si batoh, hodím ho na záda, knihu si vezmu do ruky a jdu blíž k nim, máme prý naspěch proč ne, aspoň budu dřív na pokoji a dám si konečně sprchu. Trochu znervózním v blízkosti vlků, ale na to si jen musím zvyknout. Hold nejsem už jediná a to je snad dobře. /Podle toho jak spěchal a jak rychle nás honil do toho divného kočáru, máme evidentně dost naspěch, nebránila jsem se tomu, prostě bez něčeho že bych se vyptávala, nebo dělala námitky jsem si tam prostě vlezla hned jako první, aspoň se opřu o stěnu a zapřu se nohama o zem, protože to nebude nijak klidná jízda podle mě. Batoh jsem si hodila mezi nohy a nohama se zapřela jak jen to šlo, neříkám že se třeba nepřitulím k někomu, ale ne naschval to dává rozum, s tím se tady teď asi stejně počítá. Bylo mi celkem jedno kdo nás honil, protože tak nějak tohle jde mimo mísu mě, protože si tak nějak pořád myslím, že jsem měla jistě nějakou vážnou nehodu a ja prostě jednoduše spím, ale probouzet se nějak nehodlám. Tady to je fajn, divní lidi jako já. Když nastoupili všichni, nějak jsem nevěřila, že se tu nasáčkujem všichni, ale překvapilo mě to. Vyjeli jsme dosti rychle a měla jsem opravdu co dělat, abych se vůbec udržela, ale co už. Neříkám že to byla nějak příjemný cesta, ale já jsem se zapřela o stěnu a nohama a otevřela si knihu volnou rukou a začala jsem si číst(tedy pokud tam je aspoň trochu světla). Občas jsem zaslechla něco zvenku a nijak neřešila co se děje venku, stejně nic nejde vidět a nějak se vzrušovat kvůli něčemu co nevidím se mi zrovna nechce, takže já si počkám. Nijak sem neřešila nějak ostatní proč taky, unaveně jsem si zívla, ale při tom sem si slušně zakryla ústa. Začali jsme zpomalovat a já tehdy zvedla hlavu s tím, že jsem si myslela, že už jsme na místě, tehdy jsem uvolnila svaly a se mnou to cuklo, když koně opět zrychlily. Posbírala jsem si knihu ze země a uvedla se do stejné pozice jako předtím, když jsem zaslechla jak si pískají, začala jsem si po tichu s nimi broukat a usmívat se. Proč ne, pokud jde o hodně a šefík má náladu si zpívat tak to nebude tak zlé. Zastavíme prudce, tak se mi to trochu popohne, Nasucho polknu je to trochu stejné jak horská dráha, sice ta je příjemnější.Trhnu sebou a pak je klid. Oddechne si protože nevím jak dlouho bych to ještě vydržela. Vylezla jsem jako poslední protože jsem byla ve předu. Seskočím z vozu a po prvé jsem si prohlédla toho koně ředitele. Pěknej. Takže démoni, začínám se možná i bát. Nějak nevím co tu mám čekat. Kouknu po tom klukovi co mu je špatně a pozvednu obočí. Sleduji okolí, abych konečně viděla, jak to vypadá. Je to úchvatná stavba a vše kolem takové temné, asi jako my. Vyvrženci společenstva, temná nebezpečná monstra nebezpečná sama sobě stojící taky proti sobě. ....................................... Na sobě mám volné džínové kalhoty,tilko a teplejší mikinu+ tenisky |
| |||
Instinktivně si stáhnu červenou kapucu víc do obličeje, ale přesto mi do něj bylo trochu víc vidět, stejně jako prameny bílých vlasů. Popotáhl jsem si bágl na rameni a vydal se mlčky za tím cvokem. Nemínil jsem svůj batoh někomu vydat a nějak velký nebyl, takže jsem si jej nechal u sebe. Když se oběvil ten kůň, v pravačce mě začalo nepříjemně cukat. Nevěděl jsem, nechápal jsem proč, jediné co jsem věděl bylo to, že nebýt toho obvazu, zářila by jako nějaký reflektor. Stáhnul jsem si rukáv ještě víc a pokusil se jí ukrýt v klíně, aby případně nic vidět nebylo. Snažil jsem se nějak všechny ty blbosti, které se potom děli ignorovat a nějak to přečkat se zaraženým pohledem do podlahy vozu. Jenže onen cukaví pocit nepřestával, ba naopak se zvětšovat. Cítil jsem v klíně jak sebou nepatrně cukala, jako kdyby se třásla zimou. Zakryl jsem jí proto druhou rukou a dělal jsem, že se nic neděje. Jen navteřinu jsem zvedl pohled abych zjistil, jak na tom jsme... ty koně... "Tohle jsou démoni z pekel..." Démoni? Řekl právě něco jako démoni?! Polil mě studený pot. Ne z toho co jsem viděl, ale z toho co jsem cítil. Cítil jsem se nesvůj a přece celkem... příjemně v přítomnosti těch koní. Zejména toho "koně" co na něm ten cvok jel. Cítil jsem... jako bychom si byly v něčem... podobní... Dřív než jsem ale stačil zjistit co to, zastavili jsme. Zřejmě se nedozvím ani pořádně co vlastně jsem.... projde mi hlavou, při vystupování, dívajíc se na svou pravačku, která sebou přestala konečně cukat. Přesto onem pocit přetrvával... |
| |||
O trochu rychlejší, než bych očekával... Tušil jsem, že měl naspěch, ale až tolik? Jízdu jsem se držel jako pominutý a doufal jsem, že to přežiju. Držení nebylo lehké, jelikož jsem jednou rukou držel svou tašku s knihou a druhou sebe pomocí nějakýho řemene co tam či co. A pak jsem viděl tu vodu...to bylo....šílené! VODA! Chtěl jsem vykřiknout, ale neměl jsem na výběr a musel jsem sedět na zadku. A potom se změnili ty koně, strašně se mi líbili a doufám, že je ještě někdy potkám, ale podle ředitele ano... Zpívaly...což bylo divné, opravdu je vidět, že to nejsou učitelé... Pak jsme přistály, zastavili a bůhví co ještě, dostal jsem se ven, nestaral jsem se o svůj batoh s věcmi, vyskočil jsem a odešel o kousek dál, dřepnul jsem si, stále držíc svou knihu. A čekal jsem, až se mi uklidní žaludek a přestane pištět hlava. Bylo mě fakt zle...ne když jsme jeli, ale najednou jak jsme zastavili... Dýchal jsem zhluboka a doufal, že to přežiju... Nejspíš jsem byl zelený jako žabák a teď mi fakt to bylo jedno, jen jsem doufal, že se nepozvracím před ostatními... |
doba vygenerování stránky: 1.525032043457 sekund