| |||
Instinktivně si stáhnu červenou kapucu víc do obličeje, ale přesto mi do něj bylo trochu víc vidět, stejně jako prameny bílých vlasů. Popotáhl jsem si bágl na rameni a vydal se mlčky za tím cvokem. Nemínil jsem svůj batoh někomu vydat a nějak velký nebyl, takže jsem si jej nechal u sebe. Když se oběvil ten kůň, v pravačce mě začalo nepříjemně cukat. Nevěděl jsem, nechápal jsem proč, jediné co jsem věděl bylo to, že nebýt toho obvazu, zářila by jako nějaký reflektor. Stáhnul jsem si rukáv ještě víc a pokusil se jí ukrýt v klíně, aby případně nic vidět nebylo. Snažil jsem se nějak všechny ty blbosti, které se potom děli ignorovat a nějak to přečkat se zaraženým pohledem do podlahy vozu. Jenže onen cukaví pocit nepřestával, ba naopak se zvětšovat. Cítil jsem v klíně jak sebou nepatrně cukala, jako kdyby se třásla zimou. Zakryl jsem jí proto druhou rukou a dělal jsem, že se nic neděje. Jen navteřinu jsem zvedl pohled abych zjistil, jak na tom jsme... ty koně... "Tohle jsou démoni z pekel..." Démoni? Řekl právě něco jako démoni?! Polil mě studený pot. Ne z toho co jsem viděl, ale z toho co jsem cítil. Cítil jsem se nesvůj a přece celkem... příjemně v přítomnosti těch koní. Zejména toho "koně" co na něm ten cvok jel. Cítil jsem... jako bychom si byly v něčem... podobní... Dřív než jsem ale stačil zjistit co to, zastavili jsme. Zřejmě se nedozvím ani pořádně co vlastně jsem.... projde mi hlavou, při vystupování, dívajíc se na svou pravačku, která sebou přestala konečně cukat. Přesto onem pocit přetrvával... |
| |||
O trochu rychlejší, než bych očekával... Tušil jsem, že měl naspěch, ale až tolik? Jízdu jsem se držel jako pominutý a doufal jsem, že to přežiju. Držení nebylo lehké, jelikož jsem jednou rukou držel svou tašku s knihou a druhou sebe pomocí nějakýho řemene co tam či co. A pak jsem viděl tu vodu...to bylo....šílené! VODA! Chtěl jsem vykřiknout, ale neměl jsem na výběr a musel jsem sedět na zadku. A potom se změnili ty koně, strašně se mi líbili a doufám, že je ještě někdy potkám, ale podle ředitele ano... Zpívaly...což bylo divné, opravdu je vidět, že to nejsou učitelé... Pak jsme přistály, zastavili a bůhví co ještě, dostal jsem se ven, nestaral jsem se o svůj batoh s věcmi, vyskočil jsem a odešel o kousek dál, dřepnul jsem si, stále držíc svou knihu. A čekal jsem, až se mi uklidní žaludek a přestane pištět hlava. Bylo mě fakt zle...ne když jsme jeli, ale najednou jak jsme zastavili... Dýchal jsem zhluboka a doufal, že to přežiju... Nejspíš jsem byl zelený jako žabák a teď mi fakt to bylo jedno, jen jsem doufal, že se nepozvracím před ostatními... |
doba vygenerování stránky: 1.092139005661 sekund