| |||
Učebna L Nad lektvarama jsem se nikdy moc nezamýšlela takže odpovídání nechávám spíš na ostatních a poslouchám tak napůl. Nepřišlo mi že by byly co k čemu, ale vypadá to že přece jenom budou užitečný. No ale dělat se s tím to se mi vůbec nechce. Jak ale pročítám co hodil na tabuli něco mo docvakne. Je to možný?! Já zase nemám čím psát. Vlastně ani na co psát! No já nic takovýho nemám stejně, ale po týhle hodině si už musím o něco říct, ať to mám aspoň na ty další hodiny. Mrzutě zamručím a svezu se hlouběji do křesílka. Pfff. Po očku koulnu kolem kdo si psal a od koho bych si pak mohla poznámky opsat. Někdo se určitě najde. No taky se ale pustím do vařeníčka. Neřeším co k čemu je, ze skříně si beru co ostatní hrst tohodle, pár kousků támhletoho a lahvičku tohodle. Naberu si možná víc než potřebuju, ale to nevadí. Ono se to neztratí. Postupu se takenějak držím, ale spíš pořadí jak se co má, jinak to tam lítá stylem "jak to padne tak to padne". Když má dojít na to vaření ten ohníček co tu mají se mi moc nezdá. Takže kotlíku trochu pomůžu svým vlastním plamenem. A hned to vře. Ha! Teda jasně že to není oheň na celou učebnu, jen takovej akorát. Ještě to zamíchám, jednou, dvakrát, třikrát. Počkat na jakou stranu podle hodin? Doleva nebo doprava? Noo. Asi sem to udělala obráceně. Tak tohle asi nedopadlo (17%). Potom najednou přijde takovej podivně radostnej pocit, kterej tak úplně nechápu. Ono přece není z čeho ne? Vždyť lektvar se nevyvedl. Jen se uculím a zůstanu sedět. Asi bych si nad tím hlavu moc nelámala, kdyby teda i ostatní zůstali dřepět (85%). Hodně se jich ale začne ocumlávat a ten zbytek se taky přiblbě culí. Ahá. Takže tohle to je. Přijdu si najednou vážně trapně že mi to nedošlo hned. Na mojí obranu teda ale…kdo to má vědět tak stará zase nejsem. Ok? |
| |||
Učebna L především Aine Sukui mi sice přikývla, ale její výraz mi nedával právě naději že naše konverzace půjde hladce. Dojít na to ale musí. A lepší dříve než později. Jen krátce po mém návratu zpátky do hodiny profesor končí s výkladem a všechno o čem dosud mluvili se objeví na tabuli. Tak přece jsem o nic tak důležitého nepřišla. Se shrnutím výkladu přibyli na tabuli i pokyny k přípravě lektvaru. Udělám si tak krátkou zastávku pro suroviny. Než se pustím do díla. Vodu, oheň. S hmoždířem se nezdržuji, stonky s kořenem se rozdrtí ve vzduchu. Směs se zůstane vznášet jen tak volně ve vzduchu. Já si zatím z knihy levitující na druhé straně přičítám s čím to vlastně pracuji. Dál podle instrukcí přidávám syrup než postupně přidám co jsem nadrtila. Trochu povařit, tymián a odstavit. Nemůžu říct že bych tomu věnovala tolik pozornosti a péče kolik by bylo třeba, lektvar jsem vlastně připravovala jen telekinezí. Když se na mě tak obrátí Sukui jak jsem dopadla jen slabě zakroutím hlavou. Barvu by měl správnou, i ta vůně je trochu jako pomeranče, jen ta jiskra tomu chybí (51%). Hodina tímhle ale ani zdaleka nekončí, ba naopak, představení teprve začíná. Kolem se po sobě začnou sápat jak zajíci v říji. Tak mě napadá jestli taky po někom neskončit. Proč? Jen tak z rozmaru. Vnést do toho ještě trochu víc chaosu. Rozhlédnu se kolem po tom nejvhodnějším kandidátovi. Někoho kdo by vydržel. Pozornost si proto krátce získá ohnivá na chodbě, ale od té zase rychle ustoupím. Ona by se zase zregenerovala, ale třídní profesor ještě neodešel. A ten by nevzal dobře kdybych si to k ní zkrátila skrz zeď. Moje rozhodování o kořisti nakonec skončí upřený pohled andělky. Že bych si získala zrovna její pozornost jsem nečekala. Protestovat ale rozhodně nebudu a její pohled přivítám vyzývavým úsměvem. Nenechá na sebe dlouho čekat. Nedočkavě ke mě vyletí. Tak jen poleť. Kotlík s horkou tekutinou zakryji telekinetickým štítem. Lektvar se sice nevyvedl ale ani tak nechci aby to tu náhodou rozlila. Jsem vážně zvědavá kam až tohle zajde a tak ji nezastavím. Nechám ji jen ať mě obejme, sama jí obětí opětuji. Mohla jsem jí prostě zastavit ještě než se vůbec zvedla, nebo ve chvíli kdy mě mohla mít téměř na dosah. Tak bych ji nechala utápět se v touze. Nebo si můžu teď pohrát a později si užívat její trápení až, nebo jestli, se z toho vzpamatuje. O něco takového se přece nenechám připravit. Při prvním náznaku dívčina pokusu mě políbit mi v očích nadšeně zajiskří. Tohle vážně zajde tak daleko jak to jen nechám. Líbání se ale nepoddám. Já totiž budu ta kdo bude vést. Na tváři mi bleskne potměšilý úsměv. Něžně pohladím její šíji než dlouhými prsty zajedu do vlasů na zátylku, a skloním se nad jejími rty. Druhá ruka při tom obejme její pas. Ona se tak na mém klíně ocitne téměř napůl v leže. Polibek delší než by možná doufala a bolestivější než by chtěla, když ji ostrými zuby kousnu nejprve do jazyka a nakonec ještě do spodního rtu. Kousnutí je možná silné slovo, spíš takové laškovné štípnutí. Štípnutí dost na to aby uronila kapičku krve, kterou jí ze rtu olíznu. “Myslím že tohle nebude něco co by jsi zvládla…” zapředu jí do ouška. A to mě taky přivádí k myšlence. Co by se zhroutilo dřív. Její mysl, nebo její tělo? Teď ale není chvíle ani místo něco takového zkoušet. |
| |||
Ošetřovna - Pozemky za školou - Chodba Tarney Ven se mi nechtělo, ale stejně jsem nakonec šla. Na ošetřovně už jsem byla hotová, krve mi dal co hrdlo ráčilo i když jsem napoprvé byla nedočkavá a skoro všechno to vylila. Dokázala bych toho ale vypít mnohem, mnohem víc jen se na to už se nedostalo. A zranění byla pryč takže jsem ven mohla odejít po svých. Za školou už byly všichni, jako obvykle tak pro mě byl problém vnímat co se děje kolem. Dostanu ale novou mapu. Takovou kterou můžu držet i číst. Nechtěla jsem jít zpátky s davem a tak jsem chvilku počkala venku. Ta chvilka se mi nějak protáhla. Pryč je už i Miko když vykročím zpátky do školy a na hodinu. Čím blíže jsem ale k učebně tím více na mě doléhají silné emoce tvorů uvnitř. Takové které jsem sama předtím nezažila. Každý má v mysli někoho jiného. Ani mysli které tomuhle pocitu odolávají vůbec nepomůžou. Chtíči a vzrušení mnohonásobně zesílené každou bytostí, každou další myslí. Se mnou se ještě víc rozpálil i můj vnitřní oheň až se vzduch kolem začne viditelně vlnit horkem. Vrávoravým krokem vyrážím k té nejbližší bytosti v dosahu. Teprve když jsem těsně u ní se zastavím a bez přemýšlení se k němu přitisknu v dychtivém objetí s hlavu si něžně položenou na jeho rameno. Další okamžik bez opory Jediné uspokojení které jsem poznala bylo ukojení žízně, a touha po krvi měla k téhle hodně daleko. Přesto…byla to jediná zkušenost ze které si můžu vzít nějaký příklad. Po dalším zoufale toužebném vzdechu se mu pokusím zakousnout rovnou do krku (69%). |
| |||
Hodina lektvarů hlavně Aryania Napjatě sleduju profesorův výklad, zatímco kolem mě létají poznatky. Jelikož už nemám v paměti moc místa navíc, tak pokud jsem nenašel nic na psaní, zkrátka si nepíšu. Beztak se tyhle obecné věci (snad) nevyskytnou v pozdějších testech, a kdyby ano, dokážu je (snad) odvodit na místě. Když začne profesor se shrnutím a zadá nám úkol, znervózním. "Nevadí, že jsem nikdy nic podobného nedělal? Jak vůbec - aha, postup už se píše tamhle." Suroviny i pomůcky jsou pro mě velká neznámá, a pokud nejsou jasně popsány a označeny, asi se dost zaseknu už na bodu 3 - jak velký má být ten "kalíšek" ? - ale jakmile si systematicky připravím všechno na stůl a možná jednou, možná dvakrát zkontroluju, že mám vše potřebné, začnu se zabývat ovládáním ohně, a pokud bez nějakých větších problémů zvládnu i tenhle krok, nastane fáze přípravy. Úzkostlivě zkontroluju, zda je v kotli správné množství vody, načež kotlík položím na oheň, a začnu srdnatě tlouct. Jelikož se mi pořád nezdá, že bych měl správně...no, roztlučeno, podaří se mi prošvihnout šedesát stupňů, a na teploměru najdu nějakých šedesát tři. Ztlumím plamen, a čekám, až teplota klesne, pak postupuju dál. Jak pomalu se musí přivádět ta směs k varu? Postupně jakžtakž dokončím převod psaných instrukcí do kotlíku (28). Co teď? Sundám kotlík z ohně, a neuspokojivá barva někde mezi listem starého papíru a mladým dřevem mi stačí k tomu, abych ochutnávání rovnou vzdal. Pak ale zaznamenám něco jiného - vůni. Úžasnou vůni. To je nějaký vedlejší efekt? Vyděsím se, ale strach rychle slábne, a nahrazuje ho chtíč. Něco takového jsem necítil od ní. Něco takového jsem necítil snad ani s ní! Potřesu hlavou. Tohle nejsem já... Snažím se odolat (48), ale pak ji vedle sebe uvidím. Není to ona. Nemůže být. Ale ty vlasy...ty oči... K čertu s tím, já chci být tohle. Dívka se na mě vrhne ještě dřív, než se stihnu vrhnout já na ni. Přitisknu ji k sobě, a pusu jí oplatím. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy měl tolik energie. Kdy jsem naposledy byl tak naživu. Jestli je tohle vedlejší efekt, tak mě ten hlavní efekt nezajímá... |
| |||
Učebna L marsy 18:57 především Ysea Do hodiny vstoupí třídní profesor se spoustou nepěkných zpráv. A to málo co nám k tomu řekne to nespraví. Ani založení klubu nebo školní ples to moc nezachrání. Z těch mám vlastně taky obavy. Takovéhle velké akce, ty si jen říkají o velké problémy. Těm já se chci vyhýbat. Na chodbu si s sebou odvede vysokou dračici. Zamyšleně sleduji její odchod a nenápadně taky její návrat. Naštěstí si nikoho, kromě své kamarádky, nevšímá. Za to jsem docela ráda, nevím jestli bych stála o její pozornost. Alespoň ne takovou jako předtím na chodbě. Jen pomyšlení na takové nápady mi naskakuje husí kůže. Raději proto dál dávám dobrý pozor nejen na to co říká profesor, ale taky co odpovídají spolužáci. I když některým je dost těžko rozumět. Nakonec tak ale přece bude nejjednodušší získat informace z tabule, kde je profesor sepíše. Stručně ale srozumitelně spolu s instrukcemi jak na lektvar. Než se pustím do míchání prolistuji herbáře abych věděla s čím pracuji, co jaká ingredience dělá. Z tohohle světa neznám vlastně nic. Teď ale neztrácím čas pročítáním všeho co v knížce je, ale jen toho co potřebuji pro lektvar. Na tenhle už víckrát herbář otevřít nemusím. K ingrediencím se nehrnu, nechci se se tam mačkat. A ostatní si vybrali zatímco já si pročítala v herbáři. Naberu si co je potřeba, jen u toho revitalizačního kořenu trochu váhám. Dva akorát do dlaně jen se mi jeden zda těžší než ten druhý. Chvilka rozmýšlení, až si nakonec odnesu ten lehčí. Tahle část příprav je hotová, teď je na řadě ta těžší část - samotné vaření. Vodu z magické láhve do kotlíku po rysku a zahřát na šedesát. Nadrtit stonky a kořen. Syrup, míchat a do varu. Zatím jde vsechno jak má. Jak se mi syrup ve vodě začnu opatrně přiklepávat drť. Klepání mi ale nejde jak bych chtěla. Ruce se mi chvějí nervozitou a tak příklepy nejsou zase tak malé jak by být měly. Barva je sice správná jen to světélkování mi jaksi chybí. Snad se ještě objeví. Doufám když nechávám tekutinu povařit. Nějaké to světélkování se nakonec přece objeví, ale až když ubírám na plameni. Lžičku tymiánu tam tak pro jistotu nasypu s dobrým odstupem. A poslední tři pomíchání taky raději s rukou nataženou před sebe, tělem ci nejdál od možného výbuchu. Až po vypnutí plamenů, a po chvilce odstávání se přes opatrně podívám co jsem tl stvořila (22). Zdravou barvu to úplně nemá, a cítit je to spíš kysele po octu než jako pomeranče. Nejsem si jistá kde se stala chyba. Řídila jsem se postupem z tabule. Musela jsem to pokazit u toho přisypávání. Podívám se po třídě jak se zadařilo ostatním. Není přece možné abych byla jediná kdo to takhle zbabral. Nejsem! Někteří se netváří moc nadšeně, tak soudím že se jim dílo taky moc nevyvedlo. Můj pohled si k sobě znovu přitáhne vysoká černovláska. Je tak divoce krásná a a…nebezpečná. Všechny strachy i nejistoty přehluší neodbytná touha být s ní. Jen na malou chviličku se otočím zpátky dopředu. Nikdy jsem na nikým takhle nepřemýšlela. Nebo dělá tohle snad moje druhé já? Nebo…nebo je to prostě jen mnou? Možná je mi to vlastně jedno, nedokážu tu totiž sedět a nedokážu odolávat (42). Prudkým máchnutím křídel vyletím přes učebnu rovnou k Ysee abych se jí vrhla kolem krku v obětí…nebo se k ní alespoň dostala co nejblíže to půjde. A jestli se podaří, pokusím se natáhnout k jejím svůdným rtům pro vášnivý polibek. |
| |||
Učebna L Ani se nemusím snažit a ona to zmotá sama, takže se zdržím zasahování. Najednou se ale ve třídě začne dít chaos. Vyhlížím ze svého bezpečného místa vzadu třídy a snažím se pochopit, co se to zase děje. Jak přejíždím po jednotlivých studentech pohledem v břiše se mi rozehřeje horký kamínek. Jakmile si ale uvědomím, jak mi utíkají myšlenky, zasoustředím se do sebe, abych racionálně přebil emoce, které se vzaly odnikud. (69%) Když se mi toho konečně podaří zbavit, hitne pro změnu blízkost smrti ve stejné místnosti. Položím si hlavu na stůl a zakryji ji rukama, jako kdyby mi to mohlo pomoci utlumit ten bolehlav. |
| |||
Učebna lektvarů především Hill Poznámky mám napsané celkem rychle. I tak ale pohledem neustále utíkám k Hillovi. Něco je špatně. Něco je jinak. Zdržím se tak hloubáním a začnu lektvar připravovat o něco později než ostatní. Už od začátku je na něm všechno špatně. Ve hmoždíři si omylem nadrtím kořen a tymián. Než si donesu nové suroviny, voda už mi bublá. Stáhnu teplotu, ale stejně nevychytám tu správnou. Když tam pak sypu směs, ujede mi ruka a vysype se mi tam všechno naráz. Sakra..! Tymián to už nedokáže zachránit. Než to vlastně stihnu naposledy zamíchat, začnou se kolem dít věci. Než vůbec stihnu postřehnout, že se sem blíží ta blondýnka ze střechy, mám ve výhledu Hilla a jen slyším dopad někde za ním. Stále nějaká trochu mimo se usmívám, když s úsměvem kráčí ke mě. Vyrazím mu naproti, natěšená na polibek, který mu čiší z očí. I když mi v hlavě zuří alarm, že je něco špatně. Také netrvá dlouho a ozve se opět ten zvuk. Vyděšeně ho sleduji. "Nenenenene..!" vyhrknu v slzách. Neměli jsme sem chodit. Měla jsem počkat, až nám to potvrdí pan Rekki, že je v pořádku.... Je to moje vina. Zhroutím se vedle něj na kolena. Třesoucí se rukou mu aslespoň otírám krev a je mi jedno, jestli já od ní budu celá. "Prosím, potřebujeme na ošetřovnu, hned..!" zavolám zoufale na profesora. "To zvládeš, zase ti pomůžou, vydrž..." Mumlám k němu a jemně ho držím za ruku na mé lavici. lektvar 13% Tiri 63% |
doba vygenerování stránky: 1.3336980342865 sekund