| |||
Jídelna Luis V jídelně nakonec nezbylo mnoho studentů. Vlastně jsme tu zbyli tři. Při své procházce pro skleničku a posléze pro svou lahev mám čas zhodnotit oba dva v jídelně. Volba je poměrně jasná, s obojím zamířím ke kopytníkovi. "Dobré ráno přeji. Vidím, že jste byl také opuštěn. Nechtěl byste se ke mne připojit u snídaně? Ráda bych zjistila něco málo o škole, dokud mám čas," věnuji mu drobný úsměv zpod krempy a loupnu po něm rudým okem. Do jídelny se po chvíli připojuje dračice. Tak to vypadá, že nahoře pokročili. |
| |||
1. patro - Jídelna okrajově Aslépisus Jako teda nehejbat se to fakt nebyl problém, když nebylo pořádně jak nebo kam. A jak vážný to bylo? To jsem mohla jen odhadovat, a můj odhad by byl "fakt hodně". No bolelo mě snad úplně všechno, jen něco víc a něco míň. Trochu smysluplný odpovědi se tak dočkal adi jen na jméno, zbytek jsem si jen dál naříkala. Teda jestli vůbec dál poslouchal. Ale nekecal, a za chvilku mě vážně vyhrabaly. Hned se objevil nějakej léčitelskej. Než se naděju mám to za sebou. Překvapeně jsem prohlídla křídla. Taky je opatrně vyzkoušela. Jen tak roztahnout, ale žádný prudký pohyby…jeden teďka nikdy neví ne? A uznalím zamručením jsem se proměnila do člověčí. "Ani to nebolelo" zamumlala jsem si spíš pro sebe. "Hej vážně moc dík…ale myslím že se půjdu najíst a nebudu vám tu teď překážet" s tím už jsem zamířila do jidelny. Tam jsem měla jít jen zazvonilo. Poučení pro příště. Zopakovala jsem si znovu. V jídelně už čekalo připravený masíčko, tak jsem se do něj hned pustila. |
| |||
Prostor bývalého prvního patra Kelly a spol, zbytek v prvním patře Netrpělivě poškubávám ocasem, když na mne nevylezou hned, jak se mi podaří vytvořit dostatečně velký prostor, jak je dostat ven. Když však promluví oranžový, rozmotám se a povyletím nad úroveň pokojů, abych viděl do sutin. Trosky jsou pryč a je tu dost velký prostor. Přeletím tedy do volného prostoru, vyhnu se portálu a ještě ve vzduchu se proměním zpět, abych dopadl na podlahu již v lidské podobě. Ohlédnu se do pokoje, kde je Kelly, ale větší interakci si nedovolím. Nikdo, ani já, neví, co by se mohlo ještě dosrat. Zůstanu tedy jen v prostoru, kdyby náhodou někdo potřeboval energii. |
| |||
Sutiny Remmi, Kichi, Naberius Trochu poplašeně sebou moje tělo zacuká, když jeho dotyk zmizí. Netuším jak to ve vnitřním prostoru mezi smyčkami vypadá a bojím se, že by se mohl začít dusit, topit, nebo dokonce hůř. Naštěstí však najednou zmizí tíha z mého těla, včetně omezeného pohybu. V mysli snad křičím na poplach, pro kohokoliv, kdo poslouchá. Nahlas jen poplašeně syčím. Samozřejmě, že hned jak je to možné, začnu smyčky opatrně uvolňovat. Vyvalí se tak z vnitřního prostoru povážlivé množství zelené krve, které opláchne nejbližší okolí. Snažím se držet pořád stočená, abych nezhoršila stav jak Remmiho, tak někoho v okolí. Nakonec se mi podaří vysunout Remmiho na ocasu zpod smyček. Naléhavost v mých myšlenkách je snad hmatatelná. |
| |||
Když je práce hotova, je toho na můj žaludek tak akorát dost. Pokynu všem profesorům, otočím se na patě a zamířím ke kraji patra. Cestou velmi opatrně nadnesu obě těla a přesunu je na místo, kde schraňují mrtvé. Zastavím se na kraji patra, dostatečně daleko od všeho, abych byl po ruce, kdyby mne ještě bylo třeba a studenty z pokojů naváděl, aby zamířili do jídelny a počkali tam. Vlastně všechny studenty, co budou opouštět patro a nepomáhají v záchraně. |
| |||
Jídelna nikdo konrétní V klidu snídám, když se škola začne třást a podle zvuků se i sypat. To jim to moc dlouho nevydrželo. Poznamenám si pro sebe v duchu dost suše a podívám se na profesora, který již čaruje. Vnitřní poznámka. Vždy chodit na snídani mezi prvními, než někdo strhne celou budovu. Snažím se v klidu pokračovat v snídani, i když mám z umírajících tvorů bolehlav. Profesor již deleguje a většina studentů i profesorů odpálí pryč. Má přítomnost by nebyla ani trochu chtěná ani vítaná. Zůstávám tedy na svém místě rád, že nám to, pravděpodobně díky profesorovi, nespadlo na hlavu taky. Pokud to někdo přežije, rád poté využiji svých schopností, abych všechny očistil. Nyní však věnuji přehnanou pozornost svému jídlu, abych přesunul své myšlenky od naříkání právě mrtvých a umírajících. |
| |||
Dívčí pokoj č.3 Vesa, Kelly, Ulgge Stěna vypadá dost neprostupně. Když se ozve ťukání na okno, zprudka se otočím a v mžiku jsem u Kelly. Obří sova udělá puf a máme tu draka. Hodí významným pohledem, který mu oplatím silně nedůvěřivým. Ohlédnu se po Ves a díky toho si všimnu, že stěna suti je najednou prostě pryč. Povytáhnu obočí a lehce zaklepu Kelly na rameno. "Náš problém se právě vyřešil sám," poznamenám a poukážu na volnou cestu z pokoje. |
| |||
Tiše spolupracuji na odstraňování sutin. Něco bych k tomu poznamenal, ale mám dojem, že by to mohlo narušit soustředění a tak tedy setrvávám v mlčení. Hodím po Tarneym pohledem, čekajíc, jestli půjde k zemi, ovšem poměrně rychle se vzpamatuje. Když je vše odhaleno, léčitelé zabírají svá místa. Vzhledem k nerozhodnosti démona ho pokývnutím pošlu za skupinkou zraněných, ke kterým již je přístup. Sám postoupím ke zdi šupin. Natáhnu ruku směrem k hadímu tělu, a ještě před návratem času do běžného toku, zahalím všechny velké kusy trčící z těla temnotou. Když se temno rozplyne, kusy jsou pryč. Pošlu je hezky za ostatní sutí, jistě bude dřeva potřeba. Natáhnu se k jejím tkáním a donutím je k rapidní regeneraci. (83%) I přes sílu léčení však dosáhnu jen zastavení krvácení a počátku hojení ran. Hadice musí mít velmi malou vlastní regeneraci. Jako první pomoc by to však mohlo stačit. Poklepu dlaní na šupiny, aby propustila kluka ve svém sevření, jehož mysl jen těsně před zastavením času zhasla. |
| |||
Sutiny Mé počínání rozhodně nedopadne, jak bych očekával. Vlastně dopadne úplně naruby. Zmatený tím, co se stalo se ani nestačím vzpamatovat a podivná bublina mne snese na zem. Lehce na ni dopadnu stále zmatený. Chaos ovšem pokračuje. Nejraději bych se vydal zpět pomoci, ovšem plně si uvědomuji, že by se Ysea opět věnovala rozptýlení a nikdo by nakonec Sukui nepomohl. S těžkým srdcem tedy zůstávám vzadu a nechávám ji pracovat. Ať chci či nechci, do mysli se mi derou možné důvody toho, proč požehnání dopadlo, jak dopadlo. Nakonec se točím pořád ke stejnému závěru, který mi ovšem nedává moc smysl. Upřímně pravděpodobně se na to Ysey nikdy nezeptám, ale Sukui by třeba mohla vědět. Rozhodně by bylo fajn to vědět pro další počínání. Kdybych věděl, že bude mít takovouhle reakci na svatou moc, ani bych to nezkoušel. Rozhlédnu se po troskách a uvažuji, zda se přidám k letecké četě, když je najednou všechna suť pryč. Prostě puf. Ještě zmateněji zamrkám. Teď je vidět i do pokojů, který zůstali alespoň trochu vcelku. Vzhledem k tomu, že nemohu více pomoci, rozejdu se ke svému pokoji, abych si vzal své věci, než to tady spadne úplně. Stále však pohledem utíkám k místu, kde je Sukui, dokud tam tedy přes velká těla vidím. |
doba vygenerování stránky: 1.6849830150604 sekund